II. ÚS 2907/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle soudu dopustil tak, že zneužil nepříznivé ekonomické situace a důvěřivosti poškozené. Poté, co se dozvěděl, že je nařízena dražba jejího bytu, uzavřel s poškozenou kupní smlouvu na tento byt za cenu 2 000 000 Kč, přičemž jí přislíbil až později vyplatit větší část kupní ceny a umořit za ni dluhy, kvůli kterým byla vedena exekuce. Zároveň jí ústně slíbil, že může v bytě nadále bydlet a nájemné bude postupem času snižovat o dosud nevyplacenou kupní cenu. Následně však stěžovatel prodal byt další osobě, přičemž své závazky vůči poškozené z větší části nesplnil. Tím jí způsobil škodu ve výši 1 595 500 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu škody v uvedené výši. K závěru o vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené a dalších svědků, jakož i listinných důkazů, jejichž prostřednictvím k převodu bytu došlo. Výpověď poškozené byla konzistentní, na rozdíl od nevěrohodné obhajoby stěžovatele. Stěžovatel se s poškozenou ústně dohodl, že bude moci v bytě nadále bezplatně bydlet (resp. nájemné se započítá do dosud nevyplacené části kupní ceny), avšak byt následně převedl na třetí osobu (a to za ekonomicky nevýhodných podmínek), načež se poškozená musela z bytu vystěhovat. Ekonomicky by taková operace byla výhodná za situace, s níž stěžovatel od počátku počítal s tím, že poškozené kupní cenu neuhradí. Přitom soud přihlédl k tomu, že stěžovatel se prodejem a pronájmem nemovitostí živí. Těmito skutečnostmi je podle soudu prokázáno stěžovatelovo úmyslné podvodné jednání. Způsob spáchání daného skutku zvyšuje jeho společenskou škodlivost natolik, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Výměru trestu ovlivnila především ta skutečnost, že trestné činnosti se stěžovatel dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel, státní zástupce i poškozená odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené (první výrok), sám nově stěžovateli uložil povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 1 595 500 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), jinak ponechal rozsudek beze změn (třetí výrok) a mj. stěžovatelovo odvolání zamítl (čtvrtý výrok). V otázce viny městský soud zcela odkázal na obsáhlé závěry obvodního soudu.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Při hodnocení důkazů nedošlo k žádné libovůli, neboť zejména soud prvního stupně přesvědčivě a logicky vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil skutkové verzi poškozené. Naopak stěžovatelova obhajoba byla přesvědčivě vyvrácena. Ač nebyl od začátku trestního řízení popis skutku dokonalý, představoval dostatečný základ pro zahájení trestního stíhání. Soud následně popis skutku upravil, přičemž nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy se nikterak nevypořádaly s jeho obhajobou, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu, jejíž závěry vůbec nebraly v potaz. Od počátku není v této trestní věci jasně vymezen skutek, pro který se trestní řízení vede. Zejména nebylo popsáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soud popis skutku upravil, čímž ale vznikly pochybnosti o zachování jeho totožnosti. Po celé trestní řízení však především není vyjasněno, v čem měl spočívat stěžovatelův podvod při uzavření kupní smlouvy. Ani poškozená netvrdila, že by se od začátku cítila oklamána, uvedena v omyl nebo něco podobného. Již ze samotného popisu skutku je zřejmé, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy nemohl stěžovatel jednat v úmyslu poškozenou podvést, neboť další vývoj nebylo možné očekávat a přispěla k němu sama poškozená. Soudy stěžovateli paradoxně vyčítají i to, že poškozenou nechal v bytě bydlet ještě rok po podpisu smlouvy, než byt prodal další osobě. Stěžovatelovo odsouzení spočívá pouze na rozporuplné výpovědi poškozené. Proto bylo povinností soudů věnovat mimořádnou pozornost důkazům nepřímým, což však neučinily. Nenaplnily požadavky, které na ně klade judikatura v důkazní situaci tvrzení proti tvrzení. Skutečnost, že poškozená je osobou nevěrohodnou, potvrdilo hned několik nezávislých svědků. Závěry o vině jsou tak postaveny na spekulacích soudů, které jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Některé skutkové verze (pro stěžovatele příznivější) nebyly vůbec vyloučeny. Napadená rozhodnutí rovněž neuvádí, jakým způsobem soudy dospěly k výši údajně způsobené škody. Samotný výsledek je podle stěžovatele chybný, i když přijme matematické operace soudů. Soudy se rovněž dostatečně nezabývaly naplněním znaku "uvedení v omyl", neboť poškozená byla o celé transakci podrobně informována a měla v rukou nástroje, jak se domoci svých práv. Proces dokazování byl dále zatížen vadou tzv. opomenutých důkazů. Těmi jsou výslechy důležitých svědků objasňujících jednak poměry stěžovatele (a jeho duševní stav) a dále věrohodnost poškozené.

6. Dále stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nerespektují zásadu subsidiarity trestní represe. Podstata sporu je otázkou soukromoprávního plnění dluhu (o které se navíc poškozená ani nehlásila). Soudy nezkoumaly, zda poškozená nepřekročila míru běžné opatrnosti v soukromoprávních vztazích. Stěžovatel přitom její možnost domoci se svého nároku nijak neztížil. Soudy k této otázce neuvedly žádné argumenty. Zcela nepřípustně pak v očích soudů stěžovateli přitížila jeho obhajoba, v jejímž důsledku jej soudy označily za nevěrohodného. Za přitěžující byla označena dokonce skutečnost, že stěžovatel odmítl v přípravném řízení vypovídat. Uložený trest považuje stěžovatel za exemplární. Soudy bez řádného odůvodnění označily stěžovatelovu údajnou trestnou činnost za mimořádně nebezpečnou pro její důmyslnost a sofistikovanost (kterou však nevysvětlily). V rozporu se zákonem soudy uvedly, že stěžovateli byl uložen trest v dolní polovině zákonné sazby, ačkoliv vyměřený trest se nachází půl roku nad touto hranicí.

7. Žádné z uvedených pochybení soudů nižších stupňů nenapravil ani Nejvyšší soud, který se dovolacími námitkami odmítl řádně zabývat. Selhal tak ve své povinnosti poskytnout stěžovatelovým ústavním právům ochranu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

11. Žádné takové pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatel především v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, aniž by jakýmkoliv ústavně relevantním způsobem reflektoval závěry, jakými se soudy s jeho argumenty vypořádaly. Jeho námitky se tak fakticky omezují na prostý nesouhlas se závěry obecných soudů, čímž se pokouší Ústavní soud stavět do role další obecné instance trestního soudnictví, která by si měla v otázce viny a obsahu provedených důkazů učinit svůj vlastní nezávislý názor. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. 12. Jde-li o konkrétní námitky, může Ústavní soud bezezbytku odkázat na závěry napadených rozhodnutí, které se s těmito námitkami vypořádaly, zpravidla včetně odkazů na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. To se týká námitek ohledně dostatečného popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, včetně srozumitelného vyjádření naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu (viz body 59 a 60 usnesení Nejvyššího soudu), a souvisejících námitek zachování totožnosti skutku (viz body 63 a 64 usnesení Nejvyššího soudu a body 319 a 320 rozsudku obvodního soudu), námitek o nevyvrácení všech skutkových verzí předestřených obhajobou a o nevěrohodnosti poškozené (viz body 47 až 51 usnesení Nejvyššího soudu, bod 15 rozsudku městského soudu a zejména obsáhlé body 304 a násl. rozsudku obvodního soudu), jakož i námitek o neuvedení poškozené v omyl (viz tytéž body napadených rozhodnutí, kde je podstata omylu poškozené, kterého stěžovatel zneužil, vysvětlena), námitek o tzv. opomenutých důkazech (viz body 258 až 262 rozsudku obvodního soudu), námitek o nedodržení zásady subsidiarity trestní represe (výslovně v bodě 321 rozsudku obvodního soudu, ovšem úvahy o společenské škodlivosti stěžovatelova jednání jsou obsaženy i na jiných místech rozsudku, např. v bodě 325), jakož i námitek o přiměřenosti trestu (viz body 324 a násl. rozsudku obvodního soudu).

13. Soudy se podle Ústavního soudu nezpronevěřily své povinnosti důkladně vyhodnotit jediný přímý usvědčující důkaz, a to zejména s přihlédnutím k důkazům nepřímým. Především úvahy obvodního soudu jsou v tomto směru příkladným odůvodněním. Zároveň všechny soudy (byť městský a Nejvyšší soud stručněji s odkazem na první rozsudek) jasně vysvětlily, v čem spočívala podstata podvodného jednání. Z napadených rozhodnutí přitom nevyplývá, že by soudy stěžovatele jakkoliv sankcionovaly za jím zvolený způsob obhajoby. Skutečnost, že volbu (a nevěrohodnost) obhajoby soudy zohlední při posuzování věrohodnosti skutkové verze prezentované obžalovaným, není v rozporu s ústavním pořádkem. Skutečnost, že stěžovatel nevypovídal (případně vypovídal lživě), mu tedy nebyla přičtena k tíži, což obvodní soud na několika místech výslovně zdůraznil (viz bod 264 nebo 266 rozsudku).

14. Ústavnímu soudu není zřejmé, co stěžovatel mínil námitkou o vyjádření městského soudu stran vyměření trestu "ještě v dolní polovině zákonné sazby", které stěžovatel považuje za nepravdivé. Stěžovatel byl odsouzen podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku, u nějž je stanovena zákonná sazba 2 až 8 let trestu odnětí svobody. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců (tedy 3,5 roku), což je i podle Ústavního soudu zjevně v dolní polovině zákonné sazby (dokonce i trest 4,5 roku, s nímž stěžovatel z neznámých důvodů v ústavní stížnosti operuje, by stále byl v dolní polovině zákonné sazby). Toliko pro úplnost lze uvést, že na samotných úvahách o výměře trestu neshledal Ústavní soud cokoliv neústavního a představují naopak příkladné naplnění všech ústavních i zákonných zásad trestání v České republice.

15. Jediná námitka, které Ústavní soud musel částečně přisvědčit, se týká nedostatečnosti odůvodnění výroku o náhradě škody. V tomto směru působí rozsudky nesrozumitelně. Zatímco výrok rozsudku obvodního soudu uvádí na dvou místech výroku částku 1 595 500 Kč, v samotném odůvodnění soud matematicky vypočítal, že stěžovatel poškozené doposud neuhradil částku 1 670 500 Kč (viz bod 328 napadeného rozsudku). Napadený rozsudek městského soudu pak uvádí pouze částku 1 595 500 Kč, ač zároveň označil za správný způsob výpočtu, kterým se k této částce měl obvodní soud dopracovat (viz bod 19 rozsudku městského soudu). Ani tato vada však nemůže vést ke zrušení napadených rozhodnutí z podnětu ústavní stížnosti stěžovatele, neboť je zřejmé, že mu je tato vada ku prospěchu (z obou částek soudy do výroku zahrnuly tu nižší). Pokud jde o samotný obecný způsob, jakým byla výše škody určena (od ceny bytu dohodnuté v kupní smlouvě soud odečetl již uhrazenou část kupní ceny a započetl nájemné za dobu, kdy poškozená nadále v bytě bydlela), nemůže Ústavní soud napadeným rozhodnutím nic vytknout.

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu