II. ÚS 291/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Pardubický kraj napadenými platebními výměry stanovil z moci úřední daně z příjmů právnických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně za období 2017 až 2019 v celkové výši cca 53 milionů Kč. Odvolací finanční ředitelství platební výměry potvrdilo svým v záhlaví označeným rozhodnutím. Po daňové kontrole s předmětem daně z příjmů vybírané srážkou podle zvláštní sazby a daně z příjmů právnických osob orgány finanční správy shledaly, že jediný vlastník stěžovatelky (fyzická osoba) účelově založil holdingovou obchodní společnost a převedl na ni svůj obchodní podíl stěžovatelky jen s cílem získat osvobození výplaty podílu na zisku od srážkové daně podle § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1. zákona o daních z příjmů. Orgány finanční správy proto formální splnění podmínek osvobození od daně s odkazem na zneužití práva neuznaly a stěžovatelce jako plátci daně uložily povinnost srazit a odvést 15% srážkovou daň [§ 36 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

3. Následnou žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem. Kasační stížnost stěžovatelky pak zamítl také Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. Podle správních soudů orgány finanční správy stanovily daň správně jako srážkovou daň z příjmů právnických osob, a nikoli fyzických osob, jak tvrdila stěžovatelka. Znaky zneužití práva (proti jejichž hodnocení stěžovatelka již v soudním řízení nebrojila) vykazovalo společné jednání holdingové právnické osoby, které stěžovatelka vyplatila sporné podíly na zisku, a původního jediného společníka stěžovatelky, k němuž prakticky směřovaly vyplacené peněžní prostředky. Institut zákazu zneužití práva slouží k odčerpání neoprávněných daňových výhod. Bez zneužití práva, tedy bez stěžovatelkou uplatněného osvobození od daně, by byla za daň odpovědná právě stěžovatelka jako plátce daně (§ 38d odst. 2 a 5 zákona o daních z příjmů). Kdo je poplatník, za této situace není rozhodné, mimo jiné protože ani nebylo třeba jednoznačně určit, kam skutečně výplata podílu na zisku směřovala. Postupem orgánů finanční správy nemohla být stěžovatelka dotčena na svých veřejných subjektivních právech.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že jí byla doměřena nesprávná daň. Orgány finanční správy se v kontrole soustředily skutkově na daň z příjmů fyzických osob, přesto nakonec stanovily daň z příjmů právnických osob. Jde o rozpor s právem stěžovatelky, aby byly daně a poplatky vybírány jen na základě zákona. Podle zákona jsou totiž uvedené daně vzájemně odlišné, a to i v případě, že se vybírají srážkou. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zákon nesmí jen formálně existovat jako podklad pro stanovení daně, ale vyžaduje se také jeho předvídatelná aplikace. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je třeba určit, kdo je v posuzované situaci poplatníkem daně, přestože odpovědnost za přímou úhradu daně má plátce. Správce daně nyní v duchu tvrzení "účel světí prostředky" stanovil daň, která v okamžiku vzniku jeho pochybností již shodou okolností byla předmětem probíhající daňové kontroly.

5. Neobstojí zde přitom argumenty orgánů veřejné moci, že iniciování nového řízení by bylo nehospodárné a že příslušná zákonná ustanovení absentují. Není to pravda, podle § 8 odst. 4 daňového řádu daň má být stanovena bez přihlédnutí k umělým transakcím, jejichž účelem je daňové zvýhodnění. Povinností orgánů veřejné moci bylo podle čl. 11 odst. 5 Listiny nalézt řešení, které respektuje všechny konstrukční prvky daně, včetně určení poplatníka. Je třeba trvat na požadavku, že nemůže být stanovena špatná daň. Proto nemůže jako ústavně obhajitelné obstát tvrzení správních soudů, že je na správci daně, zda stanoví srážkou daň z příjmů fyzických nebo právnických osob. Orgánům veřejné moci nic nebránilo výplaty podílu na zisku prověřovat při daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob. Dovedeno do absurdních důsledků by správce daně mohl na základě jedné provedené kontroly odvést v téže výši například daň z přidané hodnoty. Zákon také nyní neskýtá žádnou legální možnost, jak výplatu podílu na zisku v případě budoucí výplaty původnímu společníkovi stěžovatelky osvobodit a zamezit tak dvojímu zdanění.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto zásadně věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.

8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je tvrzené porušení výhrady zákona při ukládání daní podle čl. 11 odst. 5 Listiny. Podle Ústavního soudu se napadená rozhodnutí s podstatou této argumentace vypořádávají ústavně obhajitelným způsobem; orgány veřejné moci a zejména správní soudy přednesly logické a věcné argumenty, proč v nynější věci nejde o nesprávně určenou daň.

9. Z napadených rozhodnutí je patrné, že smyslem zákona je v případě institutu zákazu zneužití práva odčerpat jen a právě neoprávněně získanou daňovou výhodu, což bylo v nynější věci splněno, a že stěžovatelka nemohla být zvoleným postupem zkrácena na svých právech. Stejně tak z napadených rozhodnutí dostatečně jasně vyplývá, že postup zvolený správcem daně je v souladu se zákonem, neboť to byla stěžovatelka, kdo uplatnil osvobození od daně, které nakonec správce daně shledal neoprávněným. Postup správce daně respektuje zákonem předpokládanou konstrukci srážkové daně, za jejíž přímou úhradu je odpovědná právě stěžovatelka, a jejímž účelem je výběr daně před vyplacením příjmu jejímu příjemci. Správní soudy rovněž přednesly věcné a racionální argumenty, proč v této situaci není podstatné, kdo je nakonec skutečným beneficientem vyplacené dividendy. Tuto konstrukci, která je i podle Ústavního soudu ze zákona seznatelná, stěžovatelka ve své argumentaci nadále nereflektuje.

10. Pro Ústavní soud je rovněž rozhodné, že daňová kontrola byla zaměřená na okolnosti, které byly nakonec také předmětem napadených rozhodnutí a stanovené daně. Předmět daňové kontroly odpovídá závěrům napadených rozhodnutí. Pro stěžovatelku tedy závěry napadených rozhodnutí nemohou být překvapivé. Měla příležitost zpochybňovat argumenty orgánů veřejné moci k účelovosti založení holdingové společnosti, což také dříve činila. Nyní však oprávněnost použití institutu zákazu zneužití práva jako takové nezpochybňuje. Měla tedy možnost se ke všem relevantním okolnostem vyjádřit, a to i v řízení před soudem. Také proto obstojí závěr správních soudů, že na svých veřejných subjektivních právech stěžovatelka dotčena není, poněvadž mohla uplatňovat všechny námitky ve věci samé a měla k dispozici plný soudní přezkum, za každé situace by šlo o její, stejnou daňovou povinnost.

11. Argumentace stěžovatelky, že správní soudy aprobovaly libovolné zaměňování daní ve stejné výši a s totožnou osobou plátce, je zavádějící. Nejde o libovůli, ale o zákonem předpokládaný postup. Souvislost daně z příjmů fyzických osob a právnických osob je v nynější situaci zřejmá, protože se, zjednodušeně řečeno, daní stejným způsobem tentýž a právě jeden příjem z vyplácených dividend. Tvrzení, že tedy lze v důsledku výkladu zastávaného správními soudy stanovit v podstatě libovolnou daň, není pravdivé. Závěry napadených rozhodnutí se týkají výhradně jednoho konkrétního souboru transakcí, který podle zákona podléhá jedné konkrétní dani.

12. Z obdobných důvodů neobstojí námitka stěžovatelky o hrozbě dvojího zdanění. Tato námitka se míjí s předmětem nynější věci, eventuální budoucí porušení zásady dvojího zdanění podle Ústavního soudu nutně nesouvisí s oprávněním nyní daň stanovit. Nabyla-li by snad v budoucnu stěžovatelka přesvědčení, že jí eventuálně uložená jiná daňová povinnost představuje porušení zákazu dvojího zdanění, může tuto námitku uplatnit v případném navazujícím řízení, ve kterém se s ní bude muset příslušný orgán veřejné moci a případně také soud, vypořádat. Nyní však stěžovatelka neuvádí žádnou bezprostřední daňovou povinnost či probíhající řízení, natož již uloženou daňovou povinnost, která by podle ní představovala existující překážku pro uložení daně v nynější věci. Orgány veřejné moci se tak v napadených rozhodnutích ústavně konformně vypořádaly se vším podstatným, co stěžovatelka namítala.

13. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu