Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky Alexandry Holcové, zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem, sídlem Dýšinská 476, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 792/2024-298 ze dne 31. 7. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Petra Vančeva, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla zkrácena na svém právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právu na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). V ústavní stížnosti sice výslovně zmiňuje, že napadá usnesení Krajského soudu v Plzni jako celek, z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že brojí pouze proti zrušujícímu výroku II, který se týká náhrady nákladů řízení o zastavení exekuce. Ke zbylým výrokům stěžovatelka nic nenamítá.
2. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala zastavení exekuce vedené vůči ní vedlejším účastníkem co do částky 629 661 Kč, a to v důsledku započtení vymáhaných pohledávek.
3. Okresní soud v Rokycanech částečně vyhověl stěžovatelce a exekuci co do částky 579 661 Kč podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zastavil (výrok I) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 111 200 Kč. V odůvodnění uvedl, že exekuce bude nadále vymáhána pro částku 50 000 Kč a náklady exekuce. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni potvrdil výrok I okresního soudu, avšak zrušil nákladový výrok II a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Okresní soud v dalším řízení zamítl stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce co do částky 50 000 Kč (výrok I). Vedlejšímu účastníkovi opět uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení o zastavení exekuce ve výši 111 200 Kč (výrok II).
5. Krajský soud napadeným usnesením odmítl odvolání vedlejšího účastníka proti zamítavému výroku I z důvodu nedostatku subjektivní legitimace (výrok I). Nákladový výrok II usnesení okresního soudu zrušil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Důvodem zrušení bylo to, že podle Krajského soudu v Plzni je rozhodnutí o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce náklady řízení v kompetenci soudního exekutora, když i k vymožení nákladů řízení exekuce byla tato exekuce zahájena a vedena.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, neboť z rozhodnutí nevyplývá, proč byla zrušena povinnost vedlejšího účastníka zaplatit jí náklady řízení z důvodu zastavení exekuce. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že napadené usnesení vykazuje chyby ve výpočtech. Tvrdí, že z napadeného usnesení jsou "dobře čitelné zákulisní ovlivňovací vazby" a "bylo vydáno účelově za účelem pomoci oprávněnému zastoupené AK s těmi správnými kontakty".
7. Ústavní soud před věcným projednáním ústavní stížnosti zkoumá, zda jsou splněny procesní podmínky řízení. Ústavní soud přitom došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3.2014 zdůraznil, že v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se zrcadlí zásada subsidiarity ústavní stížnosti a s ní spojená zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je proto možné podat až jako krajní prostředek ochrany práva, kdy již případná protiústavnost není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky před jinými, typicky bližšími a specializovanějšími, orgány veřejné moci, které jsou stěžovatelům k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by byly předtím vyčerpány všechny možnosti nápravy, mohl by tím narušit zásadu dělby moci.
9. Stěžovatelka brojí proti usnesení krajského soudu, který zrušil výrok o náhradě nákladů řízení. Krajský soud odůvodňuje tento postup v bodě 9 napadeného usnesení, ve kterém označuje daný výrok bezpředmětným, neboť takové rozhodnutí přísluší soudnímu exekutorovi. Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že o nákladech řízení bude ještě rozhodováno, a to v další fázi exekuce. Jelikož z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí právě s tím, že jí nebyly přiznány náklady řízení o zastavení exekuce, je tato ústavní stížnost zjevně předčasná. Za této situace proto není jisté, zda jí bude či nebude náhrada nákladů řízení o zastavení exekuce přiznána. Případný (pro stěžovatelku nepříznivý) nákladový výrok ovšem bude moci stěžovatelka nechat podrobit následnému přezkumu, a to minimálně ve formě ústavní stížnosti.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž namítá, že k pochybení došlo i tím, že jsou viditelné zákulisní vazby a intriky. Stěžovatelka tímto vlastně namítá podjatost soudců, kteří nejsou podle jejího tvrzení v dané věci nestranní a nezávislí. Ústavní soud k tomu připomíná, že posoudit i tuto otázku náleží primárně obecným soudům a bylo povinností stěžovatelky vznést námitku podjatosti. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí ovšem nevyplývá, že by toto namítala. Z tohoto důvodu je v této části argumentace stěžovatelčina ústavní stížnost materiálně nepřípustná (k materiální nepřípustnosti viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3287/23 ze dne 9. 10. 2024, bod 15).
11. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudkyní zpravodajkou odmítnuta jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka