Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti POLÁRKA s. r. o., sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2024 č. j. 2 As 311/2023-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2023 č. j. 15 A 83/2021-49 a rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. října 2021 č. j. O-83936/39564/2003/ÚPV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ALIMPEX FOOD, a. s., sídlem Českobrodská 1174, Praha 9 - Kyje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že předseda Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí Úřadu ze dne 14. 5. 2003 č. j. 56361/2002 tak, že slovní ochranná známka č. 187158 ve znění "POLÁRKA" se podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o ochranných známkách"), zrušuje s účinky ex nunc. Kauce za podání návrhu ve výši 2 500 Kč se vrací stěžovatelce (tj. navrhovatelce v řízení před Úřadem).
3. K žalobě stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
4. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že předseda Úřadu se měl při rozhodování o návrhu stěžovatelky řídit právní úpravou zákona o ochranných známkách ve znění účinném od 1. 1. 2019, aniž by však směl aplikovat ustanovení, které okamžik účinnosti rozhodnutí o zrušení ochranné známky upravuje. Bylo proto nutné, aby okamžik účinnosti dovodil. Při stanovení okamžiku účinnosti svého rozhodnutí se předseda Úřadu správně řídil judikaturním závěrem, že toto rozhodnutí má konstitutivní povahu s účinky pro futuro. S tímto postupem se ztotožňuje jak Nejvyšší správní soud, tak městský soud, který správně uvádí, že zrušení ochranné známky ke dni podání návrhu či k jinému navrženému (předcházejícímu) okamžiku je možné u návrhů, které byly podány nejdříve 1. 1. 2019. Stěžovatelka přitom nijak nerozporuje správnost určení okamžiku účinnosti, brojí pouze proti skutečnosti, že je zmíněn ve výroku rozhodnutí, a navíc latinským výrazem ex nunc. Neuvádí však, jak by mělo v důsledku toho docházet k zásahu do jejích veřejných subjektivních práv. Samotná skutečnost, že se ve výroku rozhodnutí objeví určení okamžiku účinnosti, nezákonnost takového rozhodnutí způsobit nemůže. Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud žádnou nezákonnost související s takto formulovaným výrokem rozhodnutí předsedy Úřadu neshledal.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména tvrdí, že výslovný výrok o účinnosti ex nunc znamená konstitutivní stanovení důvodu zrušení až k právní moci rozhodnutí. Zákonná podmínka zrušení je však neužívání ochranné známky už po dobu 5 let před podáním návrhu. Ten rozdíl není bez významu. Závažností nadbytečných výroků coby zásadní chyby rozhodnutí způsobující, že kvůli ní nemůže celý výrok obstát, se zabývá letitá judikatura obecných soudů se závěrem, že celé rozhodnutí musí být potom zrušeno a vydáno rozhodnutí nové již bez této vady. Výrok o účinnosti rozhodnutí navíc patří v našem právním řádu mezi výroky výjimečné. Pokud tu pravomoc konstitutivně o něm rozhodnout zákon orgánu veřejné moci svěřuje, stanoví i přesné podmínky, mezi něž většinou patří návrh účastníka řízení. Sám dotyčný výrok českého správního orgánu stanovící časový termín latinsky ex nunc je už i z důvodu jeho nesrozumitelnosti pro drtivou většinu občanů zcela nepřijatelný a dokládá i odtažitost rozhodnutí dotyčného správního orgánu od reality. Správní orgán si tak svémocně přisvojil rozhodnout nad rámec návrhu stěžovatelky a výslovně omezil účinnost rozhodnutí k optickému zastření dvacetiletého prodlení, způsobeného jeho nerespektováním zrušujících rozhodnutí soudů.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani správních orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů a správních orgánů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry Nejvyššího správního soudu (jak jsou shrnuty sub 4 tohoto usnesení a v bodech 22 až 29 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) jsou ústavně souladné, jsou obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu; Nejvyšší správní soud navíc srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry městského soudu a předsedy Úřadu za případné. Ústavní soud nadto konstatuje, že tyto právní závěry jsou zcela souladné s ustálenou judikaturou, podle které rozhodnutí o zrušení ochranné známky podle § 31 odst. 1 zákona o ochranných známkách ve znění rozhodném pro projednávanou věc je aktem konstitutivní povahy a má zásadně účinky ex nunc a pro futuro (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2008 č. j. 2 As 51/2007-82). Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu v posuzované věci tedy neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry správních soudů a správních orgánů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti opakovaně dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu