II. ÚS 294/23

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 30. 1. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, a to pro tvrzený rozpor s čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2011 č. j. KSCB 28 INS 1740/2011-A-11 byl zjištěn úpadek SCB Foundry, a. s. (dále jen "dlužník") a bylo rozhodnuto o řešení úpadku reorganizací. Věřitelé dlužníka byli vyzváni k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení nejpozději do 31. 3. 2011. Stěžovatelka měla u dlužníka nezajištěné splatné pohledávky v celkové výši 4 578 756,08 Kč a uplatnila je u Krajského soudu v Českých Budějovicích přihláškou evidovanou pod č. P6. Přezkumné jednání se konalo dne 3. 5. 2011, kdy insolvenční správce i dlužník pohledávku co do pravosti popřeli. Stěžovatelka se následně domáhala určení svého práva vůči insolvenčnímu správci incidenční žalobou doručenou krajskému soudu dne 2. 6. 2011. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 6. 2011 č. j. 28 INS 1740/2011-B-148 schválil soud reorganizační plán, předložený dlužníkem dne 30. 5. 2011, a zamítl návrh na schválení reorganizačního plánu předloženého stěžovatelkou. Ta podala proti tomuto usnesení odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. KSCB 28 INS 1740/2011, č. j. 3 VSPH 925/2011-B-166 tak, že napadené usnesení potvrdil. Stěžovatelkou podané dovolání bylo odmítnuto. Dle schváleného reorganizačního plánu měly být pohledávky, které jsou předmětem incidenčních a jiných sporů uspokojeny v závislosti na výsledku sporu. V případě, že by byl nezajištěný věřitel v incidenčním sporu úspěšný, měl dlužník povinnost příslušnému věřiteli uhradit 30 % ze stanovené výše pohledávky. Na uspokojení pohledávek z incidenčních a jiných sporů byla vyčleněna rezerva v celkové výši 14 870 775 Kč. Nebude-li podle výsledku všech incidenčních a jiných sporů stanovená rezerva vyčerpána, náleží nevyplacená výše rezervy dlužníkovi. V návaznosti na zprávu insolvenčního správce o splnění reorganizačního plánu dne 28. 3. 2012 vydal soud prvního stupně usnesení č. j. KSCB 28 INS 1740/2011-B-181, kterým vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu dlužníkem a konstatoval, že právní mocí tohoto rozhodnutí reorganizace končí. Přes shora uvedené incidenční spor stěžovatelky pokračoval a po několikaletém řízení vydal dne 18. 5. 2021 Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek č. j. 28 Icm 1417/2011-281, kterým určil, že pohledávka stěžovatelky přihlášená přihláškou P6 je po právu. O dlužníkem podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2021 č. j. 101 VSPH 633/2021-312 tak, že rozsudek krajského soudu potvrdil. K dlužníkem podanému dovolání rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházejí rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, zrušuje a řízení se zastavuje. Důvodem byla skutečnost, že ve věci nastala neodstranitelná překážka podmínek řízení, spočívající v tom, že právní mocí rozhodnutí o reorganizaci, tato podle § 364 odst. 2 insolvenčního zákona skončila. Možnost pokračovat v incidenčních sporech po skončení insolvenčního řízení byla do insolvenčního zákona vtělena až na základě novelizace provedené s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jejich řešení. Nejvyšší soud s odkazem na svůj rozsudek sp. zn. 29 ICdo 1/2012 zdůraznil, že ve věcech, pro které je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. 3. 2011 nelze po skončení insolvenčního řízení pokračovat ve vedení odporového sporu. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud jí znemožnil domáhat se svého práva na uhrazení pohledávky před soudem. S ohledem na § 356 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 ve spojení s reorganizačním plánem ze dne 30. 5. 2011 zanikají účinností reorganizačního plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi. Bez meritorního projednání věci v incidenčním sporu by tak pohledávka stěžovatelky zanikla a ta by ji již žádným způsobem nemohla uplatnit. Dle stěžovatelky skutečnost, že insolvenční zákon implicitně neobsahoval ustanovení o možnosti pokračovat v incidenčních sporech i po skončení insolvenčního řízení formou reorganizace ještě neznamená, že tuto možnost nepřipouští právní řád jako celek. Stěžovatelka poukázala též na skutečnost, že na incidenční spory byla vyhrazena částka 14 870 775 Kč. V případě, že by došlo k zastavení všech incidenčních sporů, rezervní částka na tyto spory uhrazená by automaticky připadla dlužníkovi. Tím by podle stěžovatelky došlo nejen k odepření spravedlnosti, ale i k nedůvěryhodnému zvýhodňování dlužníka vůči věřitelům, jejichž pohledávka byla v rámci insolvenčního řízení vedeného formou reorganizace popřena. Shora uvedeným postupem obecných soudů mělo být narušeno též legitimní očekávání stěžovatelky, která tím, že byl veden spor přes deset let, očekávala, že o tomto sporu bude meritorně rozhodnuto - ať již v její prospěch či neprospěch. V případě, že by postup Nejvyššího soudu byl shledán legitimním, nezbývalo by stěžovatelce, než se obrátit s nárokem na náhradu škody vůči státu, avšak je otázkou s jakým úspěchem. Z vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím zasáhl především do jejího základního práva na spravedlivý proces a do jejího práva vlastnického. III. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. V projednávané věci brojí stěžovatelka především proti tomu, že Nejvyšší soud po letitém soudním sporu, v němž se snažila dobrat svých práv v rámci incidenčního řízení, toto řízení zastavil. Podle Ústavního soudu je pro posouzení předmětné věci rozhodné zhodnocení účinků usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2012 č. j. KSCB 28 INS 1740/2011-B-181, kterým vzal soud na vědomí splnění reorganizačního plánu úpadce SCB Foundry, a.s. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že citované usnesení bylo vydáno na základě zprávy insolvenčního správce o splnění reorganizačního plánu, která byla dne 2. 2. 2012 schválena věřitelským výborem. Nebylo tedy vydáno z iniciativy soudu, ale naopak těch, jichž se bytostně dotýká, tedy insolvenčního správce a věřitelského výboru, reprezentujícího též zájmy stěžovatelky. Účinky takového usnesení spočívaly mimo jiné v tom, že jím reorganizace, co by jeden ze způsobů řešení úpadku skončila, což sebou neslo též ukončení souvisejících incidenčních sporů. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (a v pečlivě vypracovaném vyjádření k ústavní stížnosti) vysvětlil, že právní mocí usnesení krajského soudu, pozbylo insolvenční řízení oporu svého dalšího pokračování. Stěžovatelka nahlíží na své postavení v rámci insolvenčního řízení optikou práv účastníků vyplývající z pozdější právní úpravy, která umožnila věřitelům vést incidenční spory i po skončení reorganizace. Takové postavení je pro stěžovatelku nepochybně komfortnější, ovšem v rozhodné době platila právní úprava jiná, která vyžadovala od účastníků odlišný způsob obrany. Ta měla směřovat před okamžik, kdy vzal soud na vědomí splnění reorganizačního plánu, neboť účinky tohoto rozhodnutí měly zásadní vliv na související incidenční spory. Z uvedeného důvodu pak nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že ve věci nebyly dány podmínky řízení a toto řízení zastavil. Skutečnost, že nižší obecné soudy při projednávání incidenčního sporu pochybily a nedovodily již na počátku řízení nedostatek podmínek pro jeho další vedení, nemůže samo o sobě založit právo vyplývající sice ze stávající právní úpravy, ovšem nemající oporu v právní úpravě rozhodné pro posouzení věci. Ústavní soud za dané situace považuje závěry Nejvyššího soudu za odpovídající zákonné úpravě, ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Ústavní soud nadto podotýká, že v nyní posuzované věci jde "pouze" o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují. Nejvyšší soud totiž srozumitelně a logicky vysvětlil, z jakých skutečností vycházel a jakými úvahami se při rozhodování řídil, jeho závěry jsou plně akceptovatelné a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud tak neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu