Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ERAMENT Trading s.r.o. v likvidaci, sídlem Olšanská 55/5, Praha 3, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 267/2023-22 ze dne 23. 8. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Finanční úřad pro hlavní město Prahu stěžovatelce vyměřil dvěma platebními výměry daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen a červen 2017. Správce daně na základě postupu k odstranění pochybností shledal, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně dodání zboží do jiného členského státu EU, a proto toto plnění vyhodnotil jako zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku a vyměřil daň na výstupu.
2. Odvolací finanční ředitelství, tj. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, v průběhu odvolacího řízení ověřilo tvrzení stěžovatelky o dodání zboží pomocí mezinárodního dožádání. Na základě toho změnilo platební výměry tak, že odpovídaly původnímu stěžovatelčinu daňovému tvrzení.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, když shledal, že není splněna podmínka řízení ? zkrácení stěžovatelky na jejích veřejných subjektivních právech. Vysvětlil, že rozhodnutím vedlejšího účastníka se postavení stěžovatelky vrátilo do stavu deklarovaného ve stěžovatelčiných daňových tvrzeních, což podle něj pojmově vylučovalo, že došlo k zásahu. Co se týče nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně, podmíněný zrušením rozhodnutí správce daně pro nezákonnost, odkázal stěžovatelku na soudní přezkum rozhodnutí o neuznání nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu.
4. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") napadeným rozsudkem zamítl. NSS stěžovatelce vytknul obecnost její námitky, jíž tvrdila, že daňové orgány stanovily za obě zdaňovací období daň na výstupu, čímž snížily nadměrný odpočet stěžovatelky. Popsal, že změny platebních výměrů provedené vedlejším účastníkem plně odpovídaly odvolacím námitkám stěžovatelky, a odmítl, že by snížil daňový odpočet o daň na výstupu. Městský soud tak podle NSS postupoval správně, když žalobu odmítl.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu jako součásti práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a čl. 11 odst. 5 Listiny. Opakuje, že k vyměření daně došlo až po prekluzi práva daň stanovit. Jedině věcným posouzením prekluze lze určit, zda nebylo rozhodnutí vedlejšího účastníka vydáno nezákonně. Odkazuje na význam tohoto posouzení z hlediska možného práva na náhradu újmy, a to i vzhledem k závěrům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/23 ze dne 7. 5. 2024.
Procesní předpoklady a opodstatněnost ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že byly splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, ale že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatelka se dovolává práva na přístup k soudu, které jí bylo podle jejího mínění odepřeno. Právo na přístup k soudu, respektive právo na soudní ochranu jako takové, však není absolutní (podrobněji viz např. nález sp. zn. II. ÚS 470/22 ze dne 27. 3. 2024, bod 18). Podle čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti výkonu tohoto práva stanoví zákon. Soudní řád správní, jak plyne zejména z § 2 a § 65 odst. 1, umožňuje napadnout žalobou správní rozhodnutí, které mělo za dopad zkrácení veřejných subjektivních práv žalobce (či šířeji, negativním dotčením její právní sféry, viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 A 25/2002-42 ze dne 23. 3. 2005, č. 906/2006 Sb. NSS).
8. V kasační stížnosti stěžovatelka zkrácení svých subjektivních práv spojila pouze se stanovením daně na výstupu, viz v úplnosti citovaný bod 7 její kasační stížnosti (obsažené ve vyžádaném spise NSS): "Zkrácení veřejných subjektivních práv stěžovatele spočívá v tom, že daňové orgány stanovily za obě zdaňovací období daň na výstupu, čímž snížily nadměrný odpočet stěžovatele, který měl být správně vyšší o daň na výstupu. Jinými slovy, žalovaný zmeškal svou povinnost stanovit daň na výstupu, a proto nemá oprávnění o její výši snížit oprávnění stěžovatele na daň na vstupu." V odpovědi na to NSS vysvětlil, že takové zkrácení stěžovatelčiných veřejných subjektivních práv bylo vyloučeno v situaci, kdy Odvolací finanční ředitelství změnou platebních výměrů v podstatě dosáhlo "navrácení" v předchozí stav. Další závěry krajského soudu ohledně možnosti bránit svá práva v případě nepřiznání úroku z neoprávněně zadrženého nadměrného odpočtu stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybnila.
9. Je podstatné, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nijak nerozporuje správnost závěru správních soudů, že vedlejší účastník jejímu odvolání fakticky vyhověl, když platební výměry změnil tak, že její daňová povinnost odpovídala stěžovatelčinu původnímu daňovému tvrzení, včetně nadměrného odpočtu ve výši, jakou si sama stanovila za předmětná zdaňovací období.
10. Z ústavní stížnosti lze nepřímo dovodit, že stěžovatelka nyní místo toho ke zkrácení svých práv tvrdí, že samotné vedení řízení a vydání rozhodnutí po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně jako takové představuje negativní dotčení její právní sféry, ačkoli nijak blíže nekonkretizuje jeho projevy či dopady. Pouze náznakem lze z ústavní stížnosti dovodit, že tak činí s ohledem na její šance na přiznání úroku či náhrady újmy.
11. Vzhledem k obsahu argumentace ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za dostatečné omezit se na konstatování, že stěžovatelka v předchozím řízení nevznesla tvrzení o zkrácení svých práv v té podobě, jak je naznačuje v ústavní stížnosti.
12. Jak plyne z výše citovaného bodu 7 kasační stížnosti, stěžovatelka výslovně spojovala negativní dotčení svých práv se stanovením daně na výstupu. Ve své krátké, argumentačně nepropracované kasační stížnosti sice tvrdila, že byly platební výměry vydány po prekluzivní lhůtě, pročež měly být zrušeny. Tuto (znovu jen velmi kuse přednesenou) argumentaci však Ústavní soud, ve shodě s NSS, chápe jako kasační důvod, který směřuje k § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrzené nezákonnosti platebních výměrů, neboť takto ji stěžovatelka sama formulovala. Není úkolem NSS, aby za stěžovatele domýšlel, v čem mohlo spočívat dotčení jejich práv. Zatímco v řadě případů bude zkrácení veřejných subjektivních práv (respektive negativní dotčení právní sféry) stěžovatele zjevné, v případě stěžovatelky, jíž odvolací správní orgán v plné míře vyhověl, zřejmé nebylo. Stěžovatelce muselo být z průběhu řízení před městským soudem a z rozhodnutí městského soudu jasné, že právě toto je problematika, na niž se musí v kasační stížnosti soustředit, neboť posouzení této právní otázky [spadající pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] bude stěžejní pro její úspěch před NSS. Je třeba připomenout, že rozsah a kvalita argumentace kasační stížnosti předurčuje způsob jejího vypořádání (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 776/21 ze dne 14. 9. 2021). S ohledem na to má Ústavní soud za to, že NSS nepochybil, když se nepokoušel rozvíjet zcela kusou kasační stížnost a vypořádal jen to, co v ní stěžovatelka sama k řešené podmínce řízení dostatečně konkrétně tvrdila.
13. Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti uvedeném smyslu dotčení svých veřejných subjektivních práv v předchozím řízení nevznesla a neučinila je předmětem posouzení správními soudy. Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že správní soudy nepochybily, když se touto argumentací nezabývaly při posouzení naplnění podmínek řízení (nikoli při hodnocení zákonnosti napadeného správního rozhodnutí, k němuž se váže stěžovatelkou odkazovaná judikatura Ústavního soudu, viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1341/08 ze dne 29. 4. 2010).
14. Vzhledem k materiálnímu aspektu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti (např. nález sp. zn. III. ÚS 377/20 ze dne 2. 8. 2022, bod 22 a násl.) Ústavnímu soudu nenáleží jejich chybějící úvahy doplňovat. Správní soudy se dostatečně a srozumitelně vypořádaly se stěžovatelkou vzneseným tvrzením o zkrácení jejích práv stanovením daně na výstupu. Přitom jak bylo uvedeno výše, důvody, proč tato úvaha z ústavní perspektivy neobstojí, stěžovatelka nepředestřela.
15. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu