Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) STARNET servisní, s.r.o., sídlem Ant. Barcala 1446/26a, České Budějovice, 2) STARNET, s.r.o., sídlem Lumiérů 940/34, Praha 5, a 3) BACKER COMPUTER s.r.o., sídlem Mánesova 345/13, České Budějovice, zastoupených Mgr. Matějem Váchou, advokátem, sídlem Újezd 450/40, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 1/2024-45 ze dne 22. 8. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 85/2022-110 ze dne 13. 12. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Českého telekomunikačního úřadu, sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelky podaly k Městskému soudu v Praze návrh na zrušení části opatření obecné povahy, konkrétně čl. 2 odst. 2 všeobecného oprávnění Českého telekomunikačního úřadu (vedlejšího účastníka) č. VO-R/12/11.2011-11 k využívání radiových kmitočtů a k provozování zařízení pro širokopásmový přenos dat v pásmech 2,4 GHz až 71 GHz ze dne 12. 11. 2021, č. j. ČTÚ-42869/2021-613 (dále jen "opatření"). Toto opatření bylo vydáno na základě § 9 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých předpisů, ve znění pozdějších předpisů.
2. Městský soud návrh zamítl. Postupoval v pětikrokovém algoritmu přezkumu opatření obecné povahy [s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také "NSS") č. j. 1 Ao 1/2005-98 ze dne 27. 9. 2005, č. 740/2006 Sb. NSS]. Konstatoval, že vedlejší účastník měl k vydání opatření pravomoc i působnost, postupoval zákonným postupem a stěžovatelky netvrdily rozpor opatření s hmotným právem. Jejich námitky se soustředily na nadbytečnost a nepřiměřenost opatření. Pátý krok testu, hodnocení přiměřenosti opatření, však městský soud odmítl podrobně provést s odůvodněním, že stěžovatelky svoji argumentaci neuplatnily v procesu předcházejícím vydání opatření, což bránilo tomu, aby ji uplatnily až před soudem. Obecně však zhodnotil, že opatření zjevně není výsledkem svévole a že jeho odůvodnění je nutné hodnotit v souvislosti s opatřením, které obdobnou povinnost stanovilo dříve a které bylo přezkoumávaným opatřením zrušeno a nahrazeno.
3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelek zamítl. Shledal, že městský soud pochybil v použití algoritmu přezkumu způsobem nerespektujícím závěry rozšířeného senátu v usnesení č. j. 9 Ao 37/2021-57 ze dne 12. 12. 2023, č. 4562/2024 Sb. NSS (pumelice), avšak tato vada neměla vliv na výrok rozhodnutí městského soudu a neodůvodňovala zrušení tohoto rozhodnutí. Klíčový právní názor městského soudu, že nebylo možné posoudit námitky k přiměřenosti opatření, které stěžovatelky neuplatnily v procesu předcházejícím vydání opatření, byl totiž podle NSS správný. Zákon o elektronických komunikacích uplatnění námitek zjevně umožňoval, a za dané situace proto správnímu soudu nenáleželo je přezkoumat. K námitce, že připomínky uplatnilo podnikatelské sdružení, kterého byla členkou stěžovatelka 2), NSS uvedl, že tvrzené členství nebylo nijak doloženo, a navíc z předloženého správního spisu vyplynulo, že žádné sdružení nepředložilo připomínky obsahově odpovídající žalobním bodům stěžovatelek.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky uvádějí, že proti návrhu opatření brojily prostřednictvím spolku Výbor nezávislého ICT průmyslu, z. s. (dále jen "spolek"). Závěr NSS, že tímto způsobem nevyčerpaly možnost uplatnit připomínky před vydáním opatření, podle jejich názoru porušuje jejich svobodu se sdružovat. Mají za to, že je NSS sankcionuje za uplatňování jejich práv kolektivním způsobem. Takové omezení svobody se sdružovat však z jejich pohledu neobstojí už v prvním kroku testu proporcionality, tj. nezbytnosti omezení, který je třeba uplatnit ve vztahu k čl. 20 Listiny základních práv a svobod, potažmo v testu plynoucím z čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K výhradě NSS, že tvrzení o členství nijak nedoložily, upozorňují na to, že k tomu nebyly ze strany správních soudů vyzvány. V tom spatřují porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), respektive dovolávají se i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud shledal, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), ale dospěl k názoru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.
6. Ústavní soud považuje za užitečné nejprve shrnout, co je a co není podstatou ústavní stížnosti. Stěžovatelky v ústavní stížnosti nenapadají závěr NSS o tom, jaký rozsah soudního přezkumu opatření obecné povahy (s ohledem na usnesení rozšířeného senátu ve věci pumelice) se má uplatnit. Nezpochybňují, že uplatnění obsahově odpovídajících připomínek o nepřiměřenosti tzv. všeobecného oprávnění vydaného vedlejším účastníkem podle zákona o elektronických komunikacích (k postupu při vydání všeobecného oprávnění viz § 130 tohoto zákona) lze považovat za podmínku posouzení takové námitky v řízení o návrhu na zrušení tohoto opatření obecné povahy před správním soudem. Touto problematikou se tedy Ústavní soud nezabýval.
7. Stěžovatelky se v ústavní stížnosti soustředí na zpochybnění ústavní konformnosti právního názoru, že uplatnil-li subjekt připomínky v procesu předcházejícím vydání opatření obecné povahy prostřednictvím spolku, jehož je členem, jako by je neuplatnil. Ústavní soud však má za to, že tento právní názor, který stěžovatelky NSS přisuzují a rozporují, tento soud ve svém napadeném rozhodnutí nezaujal. NSS nevyloučil, že by bylo možné vznést připomínky před vydáním opatření prostřednictvím sdružení (spolku). Identifikoval jiné dva důvody, pro něž shledal, že k vyčerpání prostřednictvím připomínek spolku zcela jistě nemohlo dojít (viz bod 29 rozsudku NSS).
8. Prvním důvodem je, že stěžovatelky neprokázaly před soudem členství ve spolku, jehož aktivity v rámci veřejné konzultace (§ 130 zákona o elektronických komunikacích) se dovolávaly. Na tento důvod stěžovatelky reagovaly v ústavní stížnosti tím, že tento závěr, jemuž nepředcházela výzva správního soudu k dokázání tohoto tvrzení, představuje porušení jejich práva na soudní ochranu.
9. Podle Ústavního soudu je však podstatnější druhý důvod. Podle NSS žádné ze sdružení, která se zapojila do procesu konzultace, neuplatilo připomínky obsahově odpovídající návrhové a kasační argumentaci stěžovatelek. Z toho logicky plyne, že se stěžovatelky nemohou dovolávat toho, že své námitky předložily vedlejšímu účastníkovi prostřednictvím připomínek spolku, jelikož vyčerpání v každém případě je vyloučeno pro obsahový nesoulad mezi návrhem stěžovatelek a uplatněnými připomínkami. Na tento závěr NSS stěžovatelky v ústavní stížnosti nijak nereagují, nevymezují se proti němu a nevyvracejí ho.
10. Za této situace se jeví tvrzené porušení svobody sdružování jako hypotetické. Ústavní soud tak nemusí přezkoumávat ústavní konformitu závěru, že v návrhu na zrušení opatření obecné povahy nelze uplatnit námitky, které nebyly uplatněny individuálně, ale byly uplatněny spolkem, v němž byl navrhovatel členem. Je totiž zřejmé, že závěr NSS o nevyčerpání připomínek před vydáním opatření obstojí právě již na základě tohoto druhého, před Ústavním soudem konkrétně nezpochybněného, důvodu.
11. Vzhledem k předchozímu je pak nadbytečné i to, aby Ústavní soud posoudil tvrzené porušení práva na soudní ochranu. I kdyby k němu došlo, závěr NSS přesto obstojí z důvodů na tomto namítaném pochybení nezávislých. Ani toto porušení by tak nemohlo odůvodňovat vyhovění ústavní stížnosti.
12. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu