II. ÚS 2986/24

Odůvodnění

Obsah ústavní stížnosti

1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její základní práva a svobody, zaručená čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 10 a čl. 9 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 3 odst. 1 písm. b) a e), čl. 26, čl. 28, čl. 36 a čl. 37 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 17, čl. 20, čl. 21, čl. 41 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 2, čl. 7, čl. 8, čl. 17 a čl. 29 odst. 1 až 3 Všeobecné deklarace lidských práv.

2. Z komplikovaně a ne zcela srozumitelně konstruované ústavní stížnosti vyplynulo, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024 č. j. 15 A 7/2022-162, kterým byla žaloba stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem vedlejších účastníků a na zrušení směrnice č. 11/2017 ministra zemědělství č. j. 69404/2017-MZE-21251 ze dne 21. 12. 2017 vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 11. 2021 č. j. MZE-58652/2021-18111 a napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2024 č. j. 15 A 65/2024-72 byla odmítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem vedlejších účastníků a na zrušení směrnice č. 11/2017 ministra zemědělství ze dne 21. 12. 2017 č. j. 69404/2017-MZE-21251.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podmínky pro nezákonné rozhodnutí ze dne 23. 7. 2024 č. j. 15 A 7/2022-194 si Městský soud v Praze vytvořil usnesením ze dne 10. 7. 2024 č. j. 15 A 7/2022-162, když komplexní žalobu ze dne 31. 1. 2022 rozdělil tak, že narušil strukturu a provázanost skutkových tvrzení a navazujících důkazů, učinil nejasným to, o čem vlastně rozhoduje, a navíc se v obou rozdělených částech vyhnul rozhodnutí o celém žalobním petitu, takže části žalobního petitu zůstaly zcela nerozhodnuté. Nejvyšší správní soud následně z kasační stížnosti ze dne 2. 8. 2024 proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 A 65/2024-72 ze dne 22. 7. 2024 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024 č. j. 15 A 7/2022-162 vyčlenil bez jakéhokoliv rozhodnutí tu část, směřující proti usnesení ze dne 10. 7. 2024 č. j. 15 A 7/2022-162 a usnesením ze dne 28. 8. 2024 č. j. 7 As 193/2024-115 kasační stížnost odmítl.

Procesní předpoklady řízení

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 a 31 zákona o Ústavním soudu.

5. Po přezkoumání přípustnosti ústavní stížnosti z hlediska § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024 č. j. 15 A 7/2022-194. Ústavní soud totiž zjistil vlastní činností, že proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dne 14. 8. 2024 kasační stížnost. Nejvyšší správní soud poté stěžovatelku usnesením ze dne 20. 8. 2024 vyzval k zaplacení soudního poplatku, což se stalo dne 10. 9. 2024. Z databáze Nejvyššího správního soudu, potvrzené dotazem na příslušnou kancelář bylo zjištěno, že o této kasační stížnosti nebylo do současné doby rozhodnuto.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž též plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. V dané věci tedy stěžovatelka může ústavní stížnost podat až po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o její kasační stížnosti.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. V části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

8. V daném případě Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 104 odst. 3 písm. b) a § 120 s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl s odůvodněním, že pokud Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2024 č. j. 15 A 7/2022-162 podle § 39 odst. 2 s. ř. s. žalobu stěžovatelky proti nezákonnému zásahu vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, jde o rozhodnutí procesní povahy, jímž se ve smyslu § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. upravuje vedení řízení. O skutečnosti, že proti tomuto typu usnesení není kasační stížnost přípustná, byla stěžovatelka také řádně poučena. Jelikož napadené usnesení Nejvyššího správního soudu vychází z relevantních ustanovení zákona a je řádně a srozumitelně odůvodněno, neshledal v něm Ústavní soud žádné porušení některého z mnoha základních práv stěžovatelkou vyjmenovaných v ústavní stížnosti.

9. Směřuje-li za této situace ústavní stížnost též proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024 č. j. 15 A 7/2022-162, Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti opakovaně konstatuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod; je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, pokud se jimi řízení nekončí; jiný postup připadá do úvahy zcela výjimečně u rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří relativně samostatnou a uzavřenou část řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Za takové rozhodnutí však citované usnesení (jakožto rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení) považovat nelze, a tudíž v této části je ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ani jiný závěr (o přípustnosti ústavní stížnosti) by nemohl vést k její "projednatelnosti", neboť pak by bylo nutno na ni nahlížet jako na opožděný návrh. Lhůtu pro její podání proti tomuto rozhodnutí totiž nelze odvozovat až od doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, který rozhodoval o nepřípustné kasační stížnosti.

10. V části ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2024 č. j. 15 A 65/2024-72, Ústavní soud z databáze Nejvyššího správního soudu zjistil, že proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2024 č. j. 7 As 194/2024-143, jenž byl jejímu právnímu zástupci také téhož dne doručen. Jelikož ústavní stížnost nebyla do dnešního dne doplněna, a tudíž nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva stěžovatelky, je nutno i na tuto její část pohlížet jako na nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak z důvodu, že předmětem ústavněprávního přezkumu jsou řízení a v něm vydaná rozhodnutí soudů či jiných orgánů veřejné moci jako jeden celek, a tudíž takové rozhodnutí nelze pominout. Opačný postup by neodporoval jen zmíněné povaze věci, ale i principu právní jistoty, subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Možno dodat, že proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu (a jemu předcházejícím rozhodnutím) může/mohla stěžovatelka podat novou ústavní stížnost.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu