Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. R. S., sídlem tř. Masarykova 207, Veselí nad Moravou, insolvenčního správce dlužníka P. M., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 119/2023-170 ze dne 10. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a L. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2023 č. j. 73 ICm 2830/2021, 12 VSOL 331/2022-145, a to z důvodu opožděnosti. Z odůvodnění Nejvyššího soudu se podává, že lhůta pro podání dovolání uplynula dovolateli dne 20. 4. 2023. Podal-li stěžovatel dovolání e-mailem až dne 21. 4. 2023 v 00:15 hodin, učinil tak po marném uplynutí lhůty určené v § 240 o. s. ř., a to i přesto, že tvrdí a dokládá, že e-mailovou zprávu odeslal dne 20. 4. 2023 ve 23:57 hodin. Stěžovatel namítá, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze dovodit, zda tento postupoval v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21, podle něhož, je-li okamžik dojití e-mailového podání soudu stěžejní pro rozhodnutí v projednávané věci, musí soud v souladu s právem účastníka na přístup k soudu učinit příslušné kroky směřující ke zjištění tohoto okamžiku. Stěžovatel poukázal na pravděpodobné technické problémy na straně příjemce podání a k prokázání svých tvrzení o včasnosti podání zaslal několik důkazů. Stěžovatel považuje odmítnutí dovolání pro opožděnost a absenci odůvodnění, zda bylo postupováno v souladu se shora zmíněným stanoviskem pléna Ústavního soudu, za porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. V souvislosti se vznesenou argumentací stěžovatele si Ústavní soud vyžádal od obecného soudu stěžovatelem předložené listiny, jež měly doložit včasnost podání dovolání. Z těchto vyplývá, že se jedná toliko o kopie či print-screeny odeslaného e-mailu, což Ústavní soud ve svém stanovisku výslovně vyloučil jako důkaz dokládající včasnost odeslání e-mailového podání (srov. odst. 74). Je tomu tak proto, že tento typ důkazu může být relativně snadno manipulovatelný. Za validní naopak Ústavní soud považoval ve svém stanovisku originální záhlaví e-mailové zprávy nebo sdělení provozovatele/správce e-mailového serveru. Stěžovatel poukázal na stanoviskem pléna zmíněnou povinnost obecných soudů v hraničních případech učinit příslušné kroky směřující ke zjištění přesného okamžiku podání (srov. odst. 69). Přitom však přehlédl, že Nejvyššímu soudu tato pochybnost vůbec nevznikla. Navíc, samotný postup stěžovatele, který vystupoval v soudním řízení v pozici insolvenčního správce, tedy profesionála, který komunikuje se soudem prakticky na denní bázi, lze považovat za nestandardní a nelogický. Stěžovateli musely být známy odlišnosti zaslání podání prostým e-mailem a datovou schránkou. Přesto stěžovatel v situaci, kdy měla skončit lhůta k podání opravného prostředku v řádu minut, zvolil pro odeslání dovolání méně bezpečný způsob, což samo o sobě vyvolává při zkušenostech plynoucích z pozice insolvenčního správce pochybnost o nahodilosti takového postupu. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu