Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. Radka Staufčíka, sídlem tř. Masarykova 207, Veselí nad Moravou, insolvenčního správce dlužníka Patrika Michálka, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 119/2023-170 ze dne 10. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Lucie Michálkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2023 č. j. 73 ICm 2830/2021, 12 VSOL 331/2022-145, a to z důvodu opožděnosti. Z odůvodnění Nejvyššího soudu se podává, že lhůta pro podání dovolání uplynula dovolateli dne 20. 4. 2023. Podal-li stěžovatel dovolání e-mailem až dne 21. 4. 2023 v 00:15 hodin, učinil tak po marném uplynutí lhůty určené v § 240 o. s. ř., a to i přesto, že tvrdí a dokládá, že e-mailovou zprávu odeslal dne 20. 4. 2023 ve 23:57 hodin. Stěžovatel namítá, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze dovodit, zda tento postupoval v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21, podle něhož, je-li okamžik dojití e-mailového podání soudu stěžejní pro rozhodnutí v projednávané věci, musí soud v souladu s právem účastníka na přístup k soudu učinit příslušné kroky směřující ke zjištění tohoto okamžiku. Stěžovatel poukázal na pravděpodobné technické problémy na straně příjemce podání a k prokázání svých tvrzení o včasnosti podání zaslal několik důkazů. Stěžovatel považuje odmítnutí dovolání pro opožděnost a absenci odůvodnění, zda bylo postupováno v souladu se shora zmíněným stanoviskem pléna Ústavního soudu, za porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. V souvislosti se vznesenou argumentací stěžovatele si Ústavní soud vyžádal od obecného soudu stěžovatelem předložené listiny, jež měly doložit včasnost podání dovolání. Z těchto vyplývá, že se jedná toliko o kopie či print-screeny odeslaného e-mailu, což Ústavní soud ve svém stanovisku výslovně vyloučil jako důkaz dokládající včasnost odeslání e-mailového podání (srov. odst. 74). Je tomu tak proto, že tento typ důkazu může být relativně snadno manipulovatelný. Za validní naopak Ústavní soud považoval ve svém stanovisku originální záhlaví e-mailové zprávy nebo sdělení provozovatele/správce e-mailového serveru. Stěžovatel poukázal na stanoviskem pléna zmíněnou povinnost obecných soudů v hraničních případech učinit příslušné kroky směřující ke zjištění přesného okamžiku podání (srov. odst. 69). Přitom však přehlédl, že Nejvyššímu soudu tato pochybnost vůbec nevznikla. Navíc, samotný postup stěžovatele, který vystupoval v soudním řízení v pozici insolvenčního správce, tedy profesionála, který komunikuje se soudem prakticky na denní bázi, lze považovat za nestandardní a nelogický. Stěžovateli musely být známy odlišnosti zaslání podání prostým e-mailem a datovou schránkou. Přesto stěžovatel v situaci, kdy měla skončit lhůta k podání opravného prostředku v řádu minut, zvolil pro odeslání dovolání méně bezpečný způsob, což samo o sobě vyvolává při zkušenostech plynoucích z pozice insolvenčního správce pochybnost o nahodilosti takového postupu. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu