II. ÚS 3079/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se jako svěřenský správce Soukromého svěřenského fondu De Bären, rozrod J.O.D. (dále jen "fond De Bären"), domáhal vyloučení vozidel z exekuce, vedené soudním exekutorem JUDr. Marcelem Smékalem, Exekutorský úřad Praha-východ, pod sp. zn. 81 EX 23189/11, a to vůči povinným Jiřímu Otakaru DeBären jako fyzické osobě (nikoli svěřenskému správci) a Danielu Martanovi. Soudní exekutor návrh stěžovatele na vyloučení vozidel z exekuce zamítl. Měl za to, že stěžovatel předloženými velkými technickými průkazy dostatečně neprokázal, že vozidla náleží do majetku fondu De Bären.

2. Stěžovatel se proto obrátil na Okresní soud v České Lípě s žalobou na vyjmutí věcí z exekuce. K prokázání, že vozidla patří do majetku fondu De Bären, stěžovatel okresnímu soudu doložil již nejen velké technické průkazy, ale i kupní smlouvy vozidel, daňové doklady a doklady o úhradě kupní ceny. Okresní soud proto stěžovateli vyhověl a vozidla z exekuce vyloučil (výrok I). Současně vedlejší účastnici uložil povinnost stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů řízení 37 203 Kč (výrok II).

3. Proti výroku II se odvolal jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice. Stěžovatel požadoval, aby odvolací soud změnil rozhodnutí tak, že mu přizná náhradu nákladů řízení ve výši 155 933,60 Kč. Vedlejší účastnice naopak požadovala, aby žádné ze stran nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Poukazovala na to, že v řízení jsou důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost vedlejší účastnici zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud tento postup odůvodnil tím, že v řízení shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 citovaného zákona.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svobody garantované v čl. 11, čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Tvrdí, že okresní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek tím, že pro účely náhrady nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, podle kterého se určí tarifní hodnota ve sporech, jejichž předmětem jsou věci penězi neocenitelné. Podle stěžovatele přitom ale bylo zřejmé, že vozidla zakoupil za částku 1 832 005,45 Kč.

6. K napadenému rozhodnutí krajského soudu uvádí, že tento soud porušil jeho základní práva nesprávnou aplikací § 150 občanského soudního řádu. Krajským soudem uvedené důvody podle jeho názoru nemohou obstát. Vedlejší účastnice musela od počátku vědět, že nebude ve sporu úspěšná. Z velkých technických průkazů vozidel podle něj bylo naprosto zřejmé, že vozidla náleží do majetku fondu De Bären, nikoliv do vlastnictví stěžovatele jako fyzické osoby.

Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) a Ústavní soud je k řízení o ní - až na dále uvedenou výjimku -příslušný. Ohledně výroku II rozsudku okresního soudu, který byl výrokem I napadeného usnesení krajského soudu změněn, Ústavní soud příslušný není. Ústavní soud k tomu uvádí, že není příslušný rušit část rozhodnutí, která byla změněna.

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.

9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

10. Stěžovatel ústavní stížností napadá výrok usnesení krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud k tomu na úvod konstatuje, že k problematice nákladů řízení se staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Rozhodnutí o nákladech totiž zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002, dále nálezy sp. zn. IV. ÚS 777/12 z 15. 10. 2012, bod 11 a sp. zn. IV. ÚS 998/20 z 23. 3. 2021, bod 14). Ústavněprávního významu (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) může takové rozhodnutí nabýt pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona (např. z poslední doby usnesení sp. zn. III. ÚS 121/24 z 28. 2. 2024, bod 8, dále nález sp. zn. III. ÚS 1817/07 z 30. 4. 2008 a nález sp. zn. I. ÚS 2174/20 z 5. 10. 2021, bod 21).

11. Závěry o omezeném přezkumu nákladů řízení o to více platí pro případy rozhodování podle § 150 občanského soudního řádu. Posouzení vhodnosti aplikace zvláštního zmírňujícího oprávnění soudu pro náhradu nákladů přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. již výše citované usnesení sp. zn. III. ÚS 121/24, bod 9). Jeho využití však musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 z 17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 2920/08 z 4. 4. 2011, bod 11, či z poslední doby nález sp. zn. IV. ÚS 1724/23 z 17. 12. 2024). V řešené problematice Ústavní soud rovněž připouští svůj kasační zásah i v případech, kdy obecné soudy nepoučí strany o možném použití moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu, či za situace, kdy stranám nedá možnost se k zamýšlenému postupu vůbec vyjádřit.

12. Ústavní soud konstatuje, že v nyní řešené věci k žádnému extrémnímu vykročení z pravidel upravujících řízení o náhradě nákladů řízení nedošlo. Výklad ani použití příslušného ustanovení, jak jej předestřel krajský soud, nelze považovat za svévolné. Naopak, odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu obstojí pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Krajský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč v nynější věci přistoupil k aplikaci § 150 občanského soudního řádu (srov. body 8 až 11 napadeného rozhodnutí tohoto soudu). Současně Ústavní soud uvádí, že v této věci stěžovatel mohl předpokládat, že soud k aplikaci § 150 občanského soudního řádu přistoupí vzhledem k argumentaci vedlejší účastnice, a stěžovatel měl proto prostor se k tomuto postupu vyjádřit. Ani v tomto směru proto k pochybení krajského soudu nedošlo. Konečně, Ústavní soud na závěr uvádí, že i kdyby se s některými závěry učiněnými krajským soudem plně neztotožnil z důvodu argumentace předložené stěžovatelem, nejednalo by se o pochybení, které by odůvodňovalo - zejména za situace jeho zdrženlivého přístupu v otázce aplikace § 150 občanského soudního řádu - jeho kasační zásah, neboť nedosahuje intenzity způsobilé porušit stěžovatelova základní práva, když se tato pochybení promítají v rovině ("pouhé") zákonnosti.

13. Na základě výše uvedeného byla stěžovatelova ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu