Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M. advokátem se sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ult 105/2025-3142 ze dne 18. 9. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Dále se domáhá "odložení vykonatelnosti" nařízeného hlavního líčení u Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 16 T 98/2024, které je nařízeno na den 9. prosince 2025 v 9:00.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a v záhlaví označeného usnesení plyne, že stěžovateli bylo před Krajským soudem v Praze kladeno za vinu, že spáchal zločin zkrácení daně, poplatku apodobné povinné platby, dílem ve stadiu pokusu. Stěžovatel se opakovanými podáními domáhal předběžného projednání obžaloby za účelem rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost z důvodu zániku trestnosti skutku. Vrchní soud v Praze již opakovaně rozhodoval o návrzích obžalovaného na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a to ve věcech vedených pod sp. zn. Ult 102/2025 a 103/2025. Tyto na určení lhůty k provedení procesních úkonů zamítl.
3. I nyní napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl zamítnut stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, konkrétně k zajištění nahlížení do kompletního trestního spisu. V návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu stěžovatel podrobil kritice řadu dalších aspektů řízení před Krajským soudem v Praze (nařízení hlavního líčení, nenařízení předběžného projednání obžaloby či údajně nezákonné poučení podle § 196 odst. 2 a 3 trestního řádu).
4. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení vyložil, proč není v řízení o návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích oprávněn v dosud nepravomocně skončené trestní věci oprávněn zabývat se zákonností postupu a rozhodnutí krajského soudu. Pokud šlo o tvrzené průtahy (resp. návrh na určení lhůty k umožnění nahlížení do kompletního trestního spisu), Vrchní soud v Praze je ani potřetí v postupu soudu prvního stupně nezjistil. Konstatoval naopak, že obžalovanému a ani obhájci nebylo v nahlédnutí do spisu bráněno a že tito do spisu též opakovaně nahlíželi.
II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel ve své velmi obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že mu není dostatečně často umožněno nahlížet do spisu a že tvrzení Vrchního soudu v Praze o opaku se nezakládají na pravdě.
7. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že Vrchní soud v Praze byl podle jeho názoru povinen vypořádat se i s dalšími námitkami stěžovatele jdoucími nad rámec řízení o návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Vrchní soud v Praze se podle stěžovatele měl zabývat i jeho námitkami proti obstrukčnímu a procesně vadnému jednání krajského soudu.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuloval též procesní návrh na odložení vykonatelnosti nařízeného hlavního líčení u Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 16 T 98/2024, které je nařízeno na den 9. prosince 2025 v 9:00. Tvrzené vadné vyřízení stěžovatelova podání napadeným usnesení má prý totiž vliv na další jednání a postup Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 16 T 98/2024. Pokračování hlavního líčení je přitom podle stěžovatele způsobilé zásadním způsobem zasáhnout do jeho práv.
III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti 1. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud pouze částečně příslušný. V rozsahu, v němž je Ústavní soud k projednání návrhu příslušný, jde zároveň o návrh přípustný.
2. Pokud jde o návrh na "odložení vykonatelnosti" nařízeného hlavního líčení u Krajského soudu v Praze, uvádí Ústavní soud následující. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele za splnění určitých podmínek odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Hlavní líčení ovšem není "rozhodnutím" a odklad jeho vykonatelnosti tak pojmově ani nepřipadá v úvahu. Ústavní soud zvažoval, zda tento návrh stěžovatele lze považovat za samostatnou stížnost proti jinému zásahu spočívajícímu v nařízení hlavního líčení (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3451/20) spojenému případně s návrhem na vydání předběžného opatření. Stěžovatel však svůj návrh explicitně formuloval jako návrh akcesorický k ústavní stížnosti a nikoliv jako samostatnou stížnost proti jinému zásahu, neboť žádal o "odložení nařízeného pokračování hlavního líčení (...) do doby rozhodnutí o této ústavní stížnosti". K rozhodnutí o takto formulovaném návrhu na odklad vykonatelnosti ovšem Ústavní soud není příslušný, neboť mu zákon nesvěřuje kompetenci, kterou by ve vztahu k takovému návrhu mohl uplatnit.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 3. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
4. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova argumentace, byť je velmi obsáhlá, se z velké částí míjí s podstatou věci. Ústavní soud již o obdobném návrhu téhož stěžovatele rozhodoval (usnesení sp. zn. I. ÚS 1695/25 ze dne 6. 10. 2025) a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné. Od tohoto závěru nemá důvod odchýlit se ani v této věci.
6. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, že v řízení o návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích posuzuje pouze to, zda v předchozím řízení vznikly neodůvodněné průtahy. Svůj závěr o absenci průtahů pak srozumitelně odůvodnil. Proto v rámci vymezeného předmětu řízení nelze shledat, že by soud podstatné stěžovatelovy námitky pominul.
7. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s názorem, že řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není ani pokračováním ani jakousi odbočkou trestního řízení. Jeho předmětem je výhradně posouzení toho, zda v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k neodůvodněným průtahům, tj. zda tento soud provedl určité procesní úkony - v tomto případě úkony směřující k uplatnění tvrzených práv obžalovaného, spočívajících v umožnění nahlédnutí do spisu jemu a jeho obhájci podle § 65 odst. 1 tr. ř. Obsahové náležitosti návrhů jsou přitom přesně vymezeny v § 174a odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Toto řízení naopak nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud odmítá vůbec provést nebo je oproti představě stěžovatele realizuje odlišným způsobem nebo s jiným výsledkem.
8. Má-li stěžovatel výhrady proti postupu Krajského soudu v Praze v jeho trestní věci, může je uplatňovat v rámci obhajoby před tímto soudem, popřípadě posléze v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí ve věci samé. Další obdobné návrhy stěžovatele (jako návrh nynější či návrhy posuzované Ústavním soudem v citované věci sp. zn. I. ÚS 1695/25) však k úspěšnému uplatnění stěžovatelových námitek nyní ani v budoucnu vést nemohou.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím neporušil žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na "odložení vykonatelnosti" hlavního líčení pak odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, o němž není příslušný rozhodnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu