Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Ratenice, sídlem Ratenice 67, Pečky, zastoupené Mgr. Petrem Keltnerem, advokátem, sídlem Barákova 237/8, Říčany, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2024, č. j. 37 A 54/2024-188, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) Městského úřadu Poděbrady, b) obce Sokoleč, c) obce Vrbová Lhota, d) společnosti Výzkumný Ústav Železniční, a.s. a e) společnosti České dráhy, a.s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí
1. Stěžovatelka se spolu se dvěma dalšími obcemi (vedlejšími účastnicemi) domáhala zrušení opatření obecné povahy (též "OOP") ze dne 30. 7. 2024, č. j. MEUPDY/0050476/DOP/2024/JKř, vydaného Městským úřadem Poděbrady ("městský úřad"). Tímto OOP stanovil městský úřad přechodnou úpravu provozu na pozemní komunikaci, a to za účelem zajištění bezpečnosti silničního provozu, která byla ohrožena havarijním stavem stávajícího mostního objektu (silničního nadjezdu).
2. Krajský soud v Praze ("krajský soud") opatření obecné povahy napadeným rozsudkem zrušil, neboť bylo v mezidobí zrušeno rozhodnutí o uzavírce jakožto podkladový akt prováděcího (realizačního) OOP. K tomu musel krajský soud k námitce navrhovatelek přihlédnout i přesto, že se tak stalo až po vydání napadeného OOP, neboť se tím stalo napadené OOP nezákonné.
3. Ačkoliv tedy krajský soud návrhu vyhověl, nepřiznal stěžovatelce - oproti ostatním dvěma navrhovatelkám - právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 7 s. ř. s.). Na tento postup soud právního zástupce stěžovatelky při jednání v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16) upozornil, avšak zástupce navrhovatelek k tomu žádné relevantní skutečnosti neuvedl. Krajský soud konstatoval, že sama stěžovatelka měla jako vlastník příslušné komunikace učinit vše potřebné, aby nebezpečí bezprostřední újmy související s hrozbou zřícení silničního nadjezdu zabránila. Ostatně, i kdyby komunikaci nevlastnila, vyplývá jí tato povinnost taktéž z obecního zřízení (zákon č. 128/2000 Sb.). Krajský soud považoval za neakceptovatelné, aby stěžovatelce, která tuto prevenční povinnost přehlíží, náleželo právo na náhradu nákladů řízení v situaci, kdy se jiní (městský úřad a osoby zúčastněné na řízení) pokusili namísto ní učinit vše potřebné k zamezení hrozby újmy třetích osob (mj. i jejím vlastním občanům).
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu. Uvádí, že jí byly náklady řízení odepřeny z důvodů, které ani nebyly předmětem řízení, zjišťování a dokazování (havarijní stav nadjezdu, existence nebezpečí z prodlení, naplnění podmínek ve smyslu § 24 odst. 8 zákona o pozemních komunikacích, prevenční povinnost stěžovatelky) a jsou založeny na nekritickém převzetí tvrzení jedné strany, aniž by soud vzal v potaz vyjádření a důkazy stěžovatelky (a ostatních navrhovatelek) v řízení.
5. Nákladový výrok považuje za vnitřně rozporný, nesmyslný, nelogický, překvapivý a založený na libovůli a svévoli, takže je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ze strany krajského soudu jde o postup natolik intenzivní, že dosahuje ústavněprávní roviny a vyžaduje ústavněprávní korekci, neboť je jím narušován samotný princip právního státu. Stěžovatelka dodává, že nepřiznání nákladů řízení úspěšnému účastníkovi je výjimkou z obecného pravidla, která musí být podložena zcela přesvědčivými a prokazatelnými důvody. Skutečnost, že její právní zástupce na informaci soudu o záměru nepřiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení nereagoval, stěžovatelka nerozporuje, pouze dodává, že na takovou úvahu soudu nebyl důvod reagovat.
6. Ústavní stížností se nyní domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku III rozsudku krajského soudu, neboť jím byly porušeny čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Částku, o kterou v tomto řízení jde, lze v tomto ohledu za bagatelní považovat (srov. k tomu usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1383/19), neboť zbývajícím dvěma navrhovatelkám zastoupeným stejným advokátem přiznal krajský soud na náhradě nákladů řízení částku 35 458,40 Kč. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zjevných excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost prakticky vyloučena. Ústavní soud připomíná, že proti bagatelním věcem není přípustné ani dovolání, proto nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů. Ústavní soud v minulosti dovodil možnost meritorního přezkumu bagatelních věcí, pokud existoval přesah vlastního zájmu stěžovatele, zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů. Ústavní soud však v nyní posuzované věci takové důvody neshledal.
9. Nutno dodat, že obdobným způsobem Ústavní soud přistupuje i k ústavním stížnostem týkajícím se výhradně náhrady nákladů řízení, což je také případ nyní posuzované věci. I tato rozhodnutí obecných soudů ruší Ústavní soud pouze výjimečně, jelikož nákladový spor zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 3931/18).
10. Ústavní soud ani v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Krajský soud svůj závěr, proč za popsaných okolností výjimečně postupoval podle § 60 odst. 7 s. ř. s., dostatečným způsobem odůvodnil. V jeho postupu nelze spatřovat extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné právní úpravy ani prvky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti. V tomto smyslu nelze přehlédnout, že svůj úmysl avizoval a dal právnímu zástupci stěžovatelky možnost se k rozhodnutí o nákladech řízení vyjádřit, případně je zvrátit. Nevyužil-li právní zástupce této příležitosti, nelze tuto původní pasivitu nyní dohánět aktivitou v řízení před Ústavním soudem.
11. Ústavní soud současně v posuzované věci neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci případu týkajícího se pouze rozhodování o nákladech řízení v bagatelní výši, a ani stěžovatelka sama přesah vlastních zájmů netvrdila.
12. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze souhlasit s tvrzeními, že krajský soud založil své rozhodnutí na důvodech, které nebyly předmětem řízení, zjišťování a dokazování a že jeho závěry jsou založeny pouze na nekritickém převzetí tvrzení jedné strany, aniž by zohlednil vyjádření a důkazy stěžovatelky (a ostatních navrhovatelek). Ústavní soud si nemohl nepovšimnout, že ona vyjádření navrhovatelky uplatnily až v replice a dalších podáních, tedy opožděně, a proto se jimi krajský soud nemohl zabývat. Podrobněji k tomuto Ústavní soud odkazuje na body 42 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu