II. ÚS 3147/25

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 90 věta první Ústavy České republiky.

2. Stěžovatel se žalobou domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit částku 953 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce směnečného řízení u Krajského soudu v Brně. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozsudkem č. j. 10 C 79/2024-212 ze dne 5. 8. 2024 žalobě částečně vyhověl, když vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 172 667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 9. 7. 2024 do zaplacení (výrok I). Do zbývající částky 780 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 172 667 Kč od 30. 4. 2024 do 8. 7. 2024 byla žaloba zamítnuta (výrok II). Vedlejší účastnici obvodní soud dále uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení (výrok III).

3. Pro přehlednost je potřeba uvést, že vedlejší účastnice ještě před zahájením soudního řízení (v rámci předběžného projednání nároku) dospěla k závěru, že během směnečného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, které trvalo 25 let a 8 měsíců. Jako satisfakci poskytla stěžovateli konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ("zákon o odpovědnosti státu"). Peněžité zadostiučinění stěžovateli nepřiznala.

4. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, a to výlučně do jeho výroku I a III. Městský soud v Praze ("odvolací soud") odvolání vyhověl, když napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba na zaplacení částky 172 667 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I). Zároveň uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vyšel zejména ze závěru, že význam předmětu řízení byl pro poškozenou společnost (REALITNÍ SPOLEČNOST, s.r.o. v likvidaci) po prohlášení konkurzu dlužníka takřka mizivý, a proto považoval konstatování porušení práva za dostatečnou formu zadostiučinění.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv především v nedostatečné formě zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Pouhé konstatování porušení práva vedlejší účastnicí podle něj nemůže plně vyvážit způsobenou újmu v případě směnečného řízení trvajícího téměř 26 let. Podle stěžovatele proto obecné soudy ignorují rozsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která peněžitou formu zadostiučinění v obdobných případech upřednostňuje.

7. Nad rámec popsané námitky stěžovatel považuje odůvodnění odvolacího soudu za nedostatečné. Odkazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry obecných soudů, zejména pokud jde o hodnocení přiměřenosti délky řízení a adekvátnosti zvolené formy zadostiučinění. Podle stěžovatele odvolací soud nevysvětlil, proč v řízení trvajícím téměř 26 let považuje konstatování porušení práva za postačující, a to navzdory vlastnímu závěru ohledně existence nepřiměřených průtahů.

8. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyššímu soudu vytýká především to, že mechanicky převzal závěr o vhodnosti konstatování porušení práva jako plnohodnotné formy morální satisfakce, aniž by tento závěr vztáhl ke konkrétním okolnostem projednávané věci.

9. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že dotčené soudy nedostatečně zohlednily vzájemnou provázanost jednotlivých řízení. Nepřiměřená délka konkurzního řízení vedeného na majetek žalované obchodní společnosti měla totiž podle stěžovatele přímý a nepochybný vliv na délku probíhajícího směnečného řízení.

10. Stěžovatel rovněž označuje postup Nejvyššího soudu za svévolný v části, v níž zamítl jeho návrh na spojení projednávané věci s dalším skutkově podobným řízením vedeným u Nejvyššího soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (insolvenčním správcem oprávněným jednat vlastním jménem na účet dlužníka, na něhož byl prohlášen konkurz), který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

14. Podle jazykového výkladu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu se zadostiučinění poskytne v penězích, jen jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak, a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Citované ustanovení je ovšem třeba vykládat v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, neboť právo na přiměřené projednání věci v přiměřené lhůtě plyne z čl. 6 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva přitom považuje peněžitou satisfakci za prioritu, zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva ale v odůvodněných případech také připouští (viz rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 26. března 2006 č. 64890/01, § 93, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. července 2003 č. 44978/98, § 72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. února 2001 č. 33079/96, § 122).

15. Ústavní soud i Nejvyšší soud ve shodě s uvedenými rozsudky Evropského soudu pro lidská práva proto opakovaně zdůrazňují takovou interpretaci § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, že (navzdory jazykovému výkladu) primární způsob zadostiučinění za průtahy v řízení musí být v peněžité formě a pouhé konstatování porušení práva je možné jen tehdy, pokud to soudy přesvědčivě odůvodní (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2058/20 ze dne 10. 11. 2020, body 10-12 a 18, sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. 6. 2017, bod 13, sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, bod 29, usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/14 ze dne 20. 1. 2015 či také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011).

16. Ústavní soud má přitom za to, že nyní projednávaná věc představuje výše zmíněnou výjimku, a proto v této věci žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v postupu obecných soudů neshledal.

17. Argumentaci stěžovatele lze rozdělit do dvou částí. V první části námitek stěžovatel tvrdí, že pouhé konstatování porušení práva nemůže být v řízení trvajícím téměř 26 let dostatečnou náhradou za vzniklou újmu. Vychází proto z přesvědčení, že nežádoucí průtahy trvaly po celou dobu tohoto řízení. Druhá část námitek posléze rozporuje skutkové závěry soudů ohledně skutečného významu směnečného řízení pro poškozeného.

18. K první části námitek je třeba připomenout, že obecné soudy opakovaně konstatovaly vznik újmy i nepřiměřenou délku směnečného řízení. Nelze však souhlasit s tvrzením, že průtahy trvaly po jeho celou dobu. Po odečtení doby konkursního řízení, které představovalo zákonnou překážku pokračování směnečného řízení, činila jeho délka 5 let a 9 měsíců (bod 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 28 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nejdelší průtahy navíc nastaly až po skončení konkursního řízení, tedy v době, kdy již došlo k částečnému uspokojení předmětné pohledávky. Naopak počátek řízení probíhal podle obecných soudů bez průtahů. Krajský obchodní soud v Brně rozhodl rozsudkem již 6. 5. 1998 (tedy necelý půlrok od zahájení řízení). Takový průběh řízení proto nelze považovat za nepřiměřeně dlouhý.

19. Nelze rovněž souhlasit s tvrzením stěžovatele, že správným rozhodnutím soudce by se předešlo průtahům v řízení. Taková námitka je bezpředmětná, jelikož nelze vyloučit, že by odvolání proti rozsudku podala druhá strana, která byla do té doby ve sporu podle zjištění obecných soudů procesně aktivní (bod 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

20. Za daného stavu věci proto nelze přisvědčit stěžovatelovu srovnání s případy, v nichž Evropský soud pro lidská práva přiznal stěžovatelům zadostiučinění v peněžité formě. Argumentace založená toliko na porovnání délek jednotlivých řízení pomíjí jejich specifické okolnosti (srov. bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Takto pojaté srovnání stěžovatelem je proto nepřesvědčivé.

21. Vedle námitky nepřiměřené délky směnečného řízení stěžovatel poukazuje na údajné tvrzení obecných soudů, podle kterého je konstatování porušení práva primární formou dostatečného zadostiučinění. Takový závěr však z napadených rozhodnutí neplyne. Odvolací soud naopak výslovně uvedl, že peněžitá forma zadostiučinění představuje obecné pravidlo (srov. bod 31 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

22. Co se týká druhé části námitek, Ústavní soud souhlasí s přístupem obecných soudů, podle kterého při posuzování průtahů v řízení nelze vycházet výlučně z jeho délky, ale je nutné zohlednit i další hlediska. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je při posuzování nepřiměřené délky řízení nezbytné zohlednit, ve světle okolností každého jednotlivého případu, tři kritéria: zaprvé složitost řízení, zadruhé chování stěžovatelů a státních orgánů a zatřetí význam předmětu řízení pro stěžovatele (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Linea Property proti Slovenské republice ze dne 10. července 2025 č. 36731/22, § 22). Pokud tedy odvolací soud mezi hlediska svého posouzení zařadil i zkoumání významu předmětu řízení pro stěžovatele, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2058/20 ze dne 10. 11. 2020 a dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gagliano Giorgi proti Itálii ze dne 6. března 2012 č. 23563/07, § 56 a § 57).

23. Odvolací soud dospěl k závěru, že do zahájení konkursního řízení byl význam směnečného řízení pro poškozeného standardní (bod 28 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Po zahájení konkursního řízení se následně tento význam stal nepatrným. Bylo totiž zřejmé, že řádně přihlášená pohledávka může být s úspěchem uspokojena primárně v rámci probíhajícího konkurzního řízení. Odvolací soud rovněž konstatoval, že nejde o řízení, kde by se předpokládal zvýšený zájem poškozeného (bod 28 napadeného rozsudku odvolacího soudu). V popsaném skutkovém závěru Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní pochybení.

24. Na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud nepřesně zachytil přezkum dotčené pohledávky v rámci konkursního řízení. Jeho skutkové závěry napravil Nejvyšší soud, když postup odvolacího soudu označil za dílčí procesní pochybení nepředstavující v poměrech projednávané věci tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). S názorem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje. Pohledávka totiž byla nezávisle zjištěna v incidenčním řízení, a proto se nejistota poškozeného týkala pouze rozsahu uspokojení předmětné pohledávky. Vzhledem k charakteru konkurzního řízení nemohl mít poškozený obavy ohledně výsledku směnečného řízení, když samotná pohledávka byla ještě před skončením směnečného řízení uspokojena ve výši 42 % (bod 14 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Po přezkoumání napadených rozhodnutí proto Ústavní soud neshledává, že by jednotlivé úvahy a z nich vyvozené závěry nebyly logické a řádně odůvodněné, ani že by vykazovaly znaky svévole. Prostor pro zásah Ústavního soudu zde proto není dán. 25. Nejvyšší soud dále stěžovateli přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů se jím citovaná rozhodnutí nevztahují na specifický skutkový stav posuzované věci (body 18 a 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud se proto ztotožňuje s odůvodněním Nejvyššího soudu ve vztahu k rozhodnutím, která se shodně objevují jak v ústavní stížnosti, tak v dovolání. Z obsahu ústavní stížnosti je dále patrné, že stěžovatel klade důraz na srovnání posuzovaného případu se skutkovým stavem obsaženým v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Linea Property s.r.o. proti Slovenské republice ze dne 10. července 2025 č. 36731/22 a dále rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Srncová proti České republice ze dne 4. června 2013 č. 41305/11. V žádném z těchto rozhodnutí se však Evropský soud pro lidská práva specificky nezabýval třetím kritériem posouzení nepřiměřené délky řízení, tj. významem předmětu řízení pro stěžovatele. Z těchto důvodů není jejich srovnání s posuzovaným případem přiléhavé. Ani seznam rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva uvedený v ústavní stížnosti na listech 51-54 nelze považovat za relevantní, neboť stěžovatel jej uvádí pouze pro demonstraci z jeho pohledu nepřiměřené délky směnečného řízení, aniž by reflektoval okolnosti posuzovaného případu.

26. Konečně se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele ohledně nespojení skutkově podobných věcí před Nejvyšším soudem ke společnému řízení. Odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí Nejvyšší soud sice pojal relativně stručně, přesto v něm Ústavní soud neshledává ústavněprávní pochybení. V první řadě stěžovatel blíže neuvedl, v čem konkrétně spatřuje v této věci porušení ústavnosti. Na druhou stranu ani každá nehospodárnost nutně takové porušení ústavnosti nezpůsobuje. Porušení ústavnosti v konkrétním případě Ústavní soud neshledal.

27. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu