II. ÚS 3159/24

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatele

1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel se žalobou domáhal finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 109/2005. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 9. 2023 č. j. 10 C 64/2023-63 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 46 549,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 8. 4. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu ve zbývajícím rozsahu o požadavku na zaplacení 752 450,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 4. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 17 058 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 900 Kč (výrok II). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal skutkový stav věci tak, že se domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, přijatých na valné hromadě obchodní společnosti NAVELIKO a. s. dne 22. 7. 2005. Řízení bylo zahájeno na základě návrhu ze dne 14. 11. 2005, podaného jak stěžovatelem, tak druhým navrhovatelem Zdeňkem Hruškou (druhý navrhovatel vzal později návrh zpět a soud pokračoval v řízení se stěžovatelem jako jediným navrhovatelem). Řízení bylo skončeno na základě usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 45 Cm 109/2005-405 ze dne 23. 2. 2022, které nabylo právní moci dne 12. 4. 2022. Řízení tedy trvalo celkem 16 let, čtyři měsíce, 4 týdny a 1 den. Předmětné řízení bylo po část uvedeného období přerušeno. Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 45 Cm 109/2005-238 ze dne 11. 3. 2013 řízení přerušil a toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 418/2013-256 ze dne 14. 3. 2014. V řízení bylo pokračováno na základě usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 45 Cm 109/2005-319 ze dne 2. 7. 2021. Předmětné řízení však bylo podle stěžovatele nepřiměřeně dlouhé i bez tohoto přerušení, navíc dle judikatury, pokud došlo k nepřiměřené délce, pro kterou bylo řízení přerušeno, pak se tato skutečnost promítá i do nepřiměřené délky řízení původního. V tomto případě bylo řízení přerušeno prakticky osm let, což samo o sobě zakládá nepřiměřenou délku řízení.

4. Zásadní porušení práv stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy nejenže nepřiznaly stěžovateli nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve zcela důvodné výši, nýbrž dokonce nepřiznali stěžovateli nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích vůbec. A to aniž by takovýto postup s ohledem na okolnosti případu a délku řízení ústavně konformním způsobem a ve smyslu judikatury Ústavního soudu odůvodnily tak, aby se jednalo o spravedlivé řešení pro stěžovatele. V daném případě se jednalo o nesporné řízení, které trvalo extrémně dlouhou dobu. Stěžovatel se neztotožňuje ani s důvody, pro které bylo jeho dovolání odmítnuto. Není pravdou, že v podaném dovolání nevymezil konkrétní dovolací důvod. Stěžovatel v dovolání poukázal na skutečnost, že odvolací soud, který nejenže nepřiznal stěžovateli jeho mimořádně zvýšený nárok, nýbrž nepřiznal mu jej vůbec, nesprávně právně posoudil otázku výkladu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Procesní předpoklady řízení

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a 31 zákona o Ústavním soudu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

8. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva). Nic takového Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

9. Odvolací soud, který žalobu stěžovatele zamítl, v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Jestliže bylo řízení opakovaně přerušeno z důvodu vyčkání výsledku jiného řízení, přičemž za nepřiměřenou délku jiného řízení (u Krajského soudu v Plzni sp. zn. 46 Cm 68/2002) požaduje stěžovatel zadostiučinění samostatně v jiném řízení, je na místě dobu přerušení z důvodu uvedeného řízení odečíst. Za této situace při celkové započitatelné době 9 let a 2 měsíce nebylo na místě vycházet ze základní částky peněžitého zadostiučinění ve výši 20 000 Kč ročně, nýbrž by plně postačila základní částka 15 000 Kč ročně. Ze stejného důvodu a dále i při částečném zohlednění závěrů soudu prvního stupně ohledně složitosti řízení, odvolací soud neshledal důvodnou námitku, že zadostiučinění mělo být zvýšeno pro extrémní délku. Ke kritériu složitosti řízení odvolací soud uvedl, že se nedomnívá, že by dané řízení bylo skutkově složité, jelikož otázka aktivní legitimace stěžovatele odvíjející se od posouzení, zda se jedná o akcionáře, byla řešena v jiných řízeních. Na druhou stranu ovšem procesní složitost z důvodů, které soud prvního stupně uvedl, tu nepochybně byla a její intenzita by odůvodňovala snížení případného zadostiučinění v penězích i o 20 %. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal význam předmětného řízení pro stěžovatele jako nepatrný, což odůvodňuje přiznání zadostiučinění toliko v podobě konstatování porušení práva, kterého se mu dostalo. Uvedený závěr odvolací soud řádně odůvodnil v bodech 12. až 14. napadeného rozsudku.

10. Nejvyšší soud, jenž rozhodoval v poslední instanci, dospěl k závěru, že nelze učinit jasný závěr o tom, který z celkem tří stěžovatelem pojmenovaných závěrů odvolacího soudu má být v rozporu se kterým ze stěžovatelem označených rozhodnutí, ani v čem má tento rozpor spočívat. Připomněl, že předpoklad přípustnosti dovolání je vymezen zřetelně jen tehdy, když z dovolání plyne nejen to, že určitý právní závěr odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale i to, která konkrétní rozhodovací praxe (které rozhodnutí dovolacího soudu, případně která jeho část, bylo-li v rozhodnutí dovolacího soudu přijato vícero právních závěrů) měla být odvolacím soudem porušena. Ústavní soud přitom neshledal v závěrech Nejvyššího soudu týkajících se posouzení pouze obecného obsahu stěžovatelem v dovolání uváděných a v ústavní stížnosti poukazovaných judikátů Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 4307/2009 a sp. zn. 30 Cdo 2779/2012) a Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 4227/12) nedostatek, který by měl svědčit ve prospěch stěžovatelovy argumentace, že řádně uvedl daný předpoklad přípustnosti dovolání. Nevymezil-li tedy stěžovatel řádně (tj. v čem přesně spatřoval splnění) předpokladu (-ů) přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., je na místě dovolání odmítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

11. Kromě toho stěžovatel podle dovolacího soudu nevymezil ani konkrétní dovolací důvod (právní otázku) ve smyslu § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., kterou by se dovolací soud měl zabývat. Z jeho námitek pouze plyne, že se domáhá úplného přezkumu generálních závěrů odvolacího soudu jak po skutkové, tak po právní stránce, k čemuž však institut dovolání není určen.

12. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Pokud však dovolání stěžovatele neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a tato vada nebyla odstraněna v průběhu trvání lhůty k podání dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), pak v odmítnutí takového dovolání nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal zjevně neopodstatněnou.

13. Uvedené má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatele řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost proti předcházejícímu rozsudku odvolacího soudu považovat za přípustnou (opět viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu