II. ÚS 3172/24

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatele

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 11. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva, zaručená čl. 38 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 80 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. v celkové výměře 80 000 Kč, který bude zaplacen v 10 splátkách po 8 000 Kč, kdy splatnost každé dílčí splátky peněžitého trestu se stanovuje k poslednímu dni v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabyde tento rozsudek právní moci. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozeným škodu ve výši 500 EUR pro každého. Se zbytkem svých nároků na náhradu škody byli oba poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím zamítl.

3. Trestného činu podvodu se stěžovatel dopustil podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tím, že dne 27. 9. 2022 v době kolem 16.00 hodin v ulici X, uspořádal prohlídku bytu č. XX vlastněného obchodní společností XY, jejímž jediným jednatelem a společníkem je J. T., a to za účelem jeho možného pronájmu zahraničním studentům, kteří jej s tímto záměrem oslovili. Stěžovatel, aniž by k tomu měl jakékoliv oprávnění či souhlas vlastníka, předal na uvedené schůzce klíče od předmětného bytu poškozenému, z jehož zahraničního účtu inkasoval ve prospěch svého bankovního účtu finanční částku ve výši 4 100 EUR, na níž se poškozený společně s dalšími poškozenými rovným dílem, společně složili. Tuto částku, která měla v části 2 000 EUR představovat výši nájemného za měsíc říjen 2022 a v části 2 100 EUR kauci, od těchto poškozených vylákal pod smyšlenou legendou o zajištění jejich bydlení v předmětném bytě, z něhož však byli dne 29. 9. 2022 vykázáni J. T. Následně poškozeným vrátil k jejich žádosti pouze částku 2 000 EUR, přičemž zbylou část 2 100 EUR vrátit odmítl s tím, že šlo o poskytování blíže nespecifikovaných poradenských služeb, za které poškozeným účelově vystavil fakturu. Tímto jednáním způsobil poškozeným celkovou škodu ve výši 4 100 EUR (tj. 101 229 Kč).

4. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mělo dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe jakožto hmotněprávního korektivu trestního práva a projednávaná věc neměla být trestním právem, jakožto prostředkem ultima ratio, řešena. Uvedené odůvodnil tím, že v předmětné věci se jednalo o spor svou povahou ryze soukromoprávního charakteru týkající se obligačních vztahů, konkrétně nájmu bytu a zprostředkovatelství, případně problematiky (rovněž soukromoprávní) zastoupení obecně. Nejednalo se o žádnou opakovanou či společensky vysoce nebezpečnou trestnou činnost, která by na první pohled vyžadovala aplikaci trestního práva a naopak šlo o jednorázovou událost, mající původ nikoliv ve zlém úmyslu; stěžovatel se před poškozenými nijak neskrýval a naopak jim vystavil fakturu se svými kontaktními údaji - obecně vůbec nekonal nic, co by mu mělo jít k tíži ve vztahu k neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Svých oprávněných zájmů se poškození a případně též majitel bytu mohli účinně bránit prostředky civilního práva. To však neučinili, ani se o to nepokusili a majitel bytu se ani v rámci řízení nepovažoval za poškozeného.

6. Z provedeného dokazování nelze podle stěžovatele učinit závěr o naplnění subjektivní stránky z jeho strany. Stěžovatel si dodnes není vědom jakéhokoliv protiprávního úmyslu v rámci svého jednání a vše co činil, činil v dobré víře v existenci jeho oprávnění tak činit. Konkrétně šlo o subjektivní přesvědčení stěžovatele, že byl oprávněn zprostředkovat pronájem předmětného bytu poškozeným. I pokud by však takové oprávnění ze strany majitele bytu, svědka T., objektivně neměl, mohl jednat ve skutkovém, eventuálně právním omylu. Tím se však nalézací soudy vůbec nezabývaly a dovolací soud bez dalšího takovou argumentaci odmítl. Stěžovatel chtěl své tvrzení podpořit provedením výslechu svědka G. H., který v předmětném bytě pobýval před nastěhováním poškozených a mohl by popřít tvrzení svědka T., že nechtěl byt pronajímat (na němž nalézací soudy založily z velké části rozhodnutí o vině stěžovatele), tento důkazní návrh však nebyl soudy proveden.

Procesní předpoklady řízení

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a 31 zákona o Ústavním soudu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

10. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v nich nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.

11. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil své námitky k důvodům dle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu. Dovolací námitky byly velmi podrobně zpracovány, přičemž i vypořádání se s nimi ze strany Nejvyššího soudu lze hodnotit jako vyčerpávající. Z ústavní stížnosti je zjevné, že obsahově stejné námitky předkládá stěžovatel v ústavní stížnosti k posouzení též Ústavnímu soudu.

12. Po přezkoumání usnesení dovolacího soudu je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natožpak zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud se v podaných dovoláních všemi relevantními námitkami stěžovatele zabýval, přičemž nelze očekávat, že ve svém rozhodnutí bude opětovně do všech podrobností vypořádávat všechny jednotlivosti a namítané rozpory, které již vypořádal soud odvolací, a byly velmi podrobným způsobem vyloženy již v rozsudku soudu prvního stupně.

13. Stěžovatel jako stěžejní námitku své ústavní stížnosti uplatnil námitku nerespektování subsidiarity trestní represe, jež podle jeho přesvědčení měla být v dané věci aplikována. K tomu Ústavní soud uvádí, že uvedená námitka byla vypořádána již v rámci dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem (viz body 52 až 56 napadeného usnesení), na které lze pro podrobnosti obecné aplikace uvedené zásady bezezbytku odkázat. Již soud prvního stupně v napadeném rozsudku zvažoval, zda je v daném případě třeba přikročit k aplikaci trestního práva, či zda se jedná o ryze občanskoprávní spor, dospěl však k závěru, že to možné není, a to zejména s ohledem na všechny skutkové okolnosti věci, jež vyplynuly z provedeného dokazování. Jednání stěžovatele považoval za závažné do té míry, že je třeba je posoudit optikou trestního práva. Úvahy rozhodujících soudů nepovažuje Ústavní soud za nijak excesivní, zejména s ohledem na výsledky dokazování, a tudíž neporušující práva stěžovatele.

14. Stěžovatelovy námitky vychází jednak z jeho vlastního (zákonodárcem, soudy a Ústavním soudem nesdíleného) názoru o minimální společenské škodlivosti jeho jednání, jakož i z nesprávné představy o jeho soukromoprávní povaze. Jak Ústavní soud uvedl například v usnesení ze dne 3. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3080/22, "za soukromoprávní vztah nelze považovat každý faktický vztah mezi dvěma soukromými fyzickými osobami. V opačném případě by čistě soukromoprávní vztah (s dopady do zásady subsidiarity trestní represe) vzniknul rovněž mezi vrahem a zavražděným. (...) Závěry judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje stěžovatel, lze aplikovat toliko v situaci, kdy jednání naplňující znaky trestného činu spáchá jeden ze subjektů soukromoprávního vztahu při výkonu svých (někdy ovšem jen domnělých) práv a povinností z tohoto vztahu vyplývajícího. Pokusí-li se například jedna smluvní strana obchodněprávního vztahu pomocí lží neplnit svou smluvní povinnost, je třeba zvláště zvážit, zda je to jednání trestněprávně relevantní, anebo "pouze" delikt soukromoprávní. Uhodí-li však účastník téhož vztahu druhého účastníka obuškem do hlavy, nejde z hlediska naplňování principu ultima ratio o jednání v rámci soukromoprávního vztahu". O převažující soukromoprávní povaze stěžovatelova jednání lze pochybovat právě proto, že jeho podstatou bylo jednání bez jakéhokoliv právního titulu, čehož si stěžovatel podle důkazů musel být vědom. Soudům je pak nutné přisvědčit, že ve svém jednání zneužil nejen postavení studentů, jimž neoprávněně nabízel ubytování, nýbrž i nepřítomnosti majitele bytu. Společenskou škodlivost takového jednání zvyšuje rovněž zasažená právní sféra obou. Jak potřeba mít zajištěné bydlení, tak nedotknutelnost obydlí (jako privilegované kategorie majetku a soukromého prostoru) požívají zvláštní ústavní ochrany přesahující ochranu "obyčejných" materiálních hodnot. Skutečnost, že se poškození (jako cizinci přechodně pobývající v České republice) mohli pokusit chránit svá práva občanskoprávní cestou, což ostatně právní předpisy umožňují u každého trestného činu, jímž vzniká soukromé osobě újma, na uvedených závěrech nic nemění.

15. Další námitka stěžovatele se týká rozsahu dokazování, resp. neprovedení jím navrhovaných dalších důkazů. Stěžovatel tedy namítá vadu řízení, spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Ve své bohaté judikatuře dal Ústavní soud jednoznačně najevo, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícímu z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem (zde trestním řádem) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Procesním právům účastníka přitom odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), sp. zn. III. ÚS 1414/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 138/82 SbNU 215), sp. zn. II. ÚS 2545/17 ze dne 27. 2. 2018 (N 36/88 SbNU 499) a další].

16. V nyní posuzované věci jak soud prvního stupně (v bodech 20. až 21. rozsudku), tak i odvolací soud (v bodě 9 usnesení) a Nejvyšší soud (v bodech 44. až 47. usnesení) řádně vyložily, z jakých důvodů považují důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné. Nejvyšší soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03), z níž vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody, když jedním z nich je právě nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

17. Ústavní soud posoudil trestní řízení jako celek a neshledal, že by obecné soudy vybočily z kautel spravedlivého procesu, jež stěžovateli zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny.

18. Ústavní soud po uvedené rekapitulaci proto uzavírá, že těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, který se jejím prostřednictvím domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu