Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti INFRACO s.r.o., sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Janem Benkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 287/2025 ze dne 24. července 2025 a usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. J. P., Exekutorský úřad Plzeň-město, č. j. 134 EX 18210/10-638 ze dne 9. února 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a soudního exekutora Mgr. Ing. J. P., Exekutorský úřad Plzeň-město, jako účastníků řízení, a L. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že soudní exekutor Mgr. Ing. J. P., Exekutorský úřad Plzeň-město ("soudní exekutor") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky, aby na její místo do exekučního řízení vstoupila společnost ISS Stavtrade s.r.o., sídlem [adresa] a, Brno. Soudní exekutor označil postup stěžovatelky za zjevné zneužití práva, protože návrh byl podán v době, kdy bylo možné předpokládat zastavení exekuce pro nevykonatelnost exekučního titulu, což by vedlo k uložení povinnosti stěžovatelce k náhradě nákladů řízení.
3. Proti rozhodnutí soudního exekutora podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") napadeným usnesením usnesení soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudního exekutora ohledně existence výjimečných okolností pro to, aby návrhu stěžovatelky na změnu účastníka na pozici oprávněné nebylo vyhověno.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména nesouhlasí se závěry soudního exekutora a odvolacího soudu ohledně existence zjevného zneužití práva z její strany. Podle stěžovatelky její jednání nemá zneužívající povahu, jelikož v době rozhodování soudního exekutora neměly náklady řízení povahu svébytné pohledávky. Za druhé stěžovatelka v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek a učinění návrhu na změnu účastníků exekučního řízení nemohla vědět o možné budoucí neschopnosti postupníka plnit svou povinnost k náhradě nákladů řízení.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
8. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry soudního exekutora a odvolacího soudu. Napadená usnesení se týkají procesního nástupnictví, tedy postupu podle § 107a občanského soudního řádu. Ústavní požadavky na taková rozhodnutí Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. III. ÚS 468/11 ze dne 9. 2. 2012. Ústavní soud připomněl, že soudy mají k rozhodnutím o procesním nástupnictví přistupovat nikoliv formalisticky a mechanicky, nýbrž mají zvážit všechny důsledky, které by v případě procesního uznání postoupení pohledávky nastaly pro ostatní účastníky řízení, a mají též zvažovat, zda tento úkon může případně vést k nedobytnosti pohledávky na nákladech řízení. Soudy se mají soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné, okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd. Na tomto základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky mohou pro dané řízení nastat procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky.
9. Postup soudního exekutora i odvolacího soudu těmto zásadám odpovídá. V posuzovaném případě bylo zcela nepochybné, že rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat (bod 10 napadeného usnesení odvolacího soudu). Z těchto důvodů bylo možné oprávněně předpokládat, že stěžovatelce vznikne povinnost nahradit náklady předmětného řízení. V postupu soudního exekutora ani odvolacího soudu proto Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní pochybení.
10. Ústavní soud rovněž nepovažuje za přiléhavou námitku stěžovatelky ohledně její nevědomosti o budoucí neschopnosti postupníka plnit svou povinnost k náhradě nákladů řízení. V souladu z výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu je totiž soudní exekutor i odvolací soud povinen zkoumat všechny důsledky, které by v případě procesního uznání postoupení pohledávky nastaly pro ostatní účastníky řízení. Mají též zvažovat, zda tento úkon může případně vést k nedobytnosti pohledávky na nákladech řízení. Zejména z bodu 11 napadeného usnesení odvolacího soudu je patrné, že tato povinnost byla splněna. Odvolací soud zde podrobně popsal a odůvodnil, proč by případné procesní nástupnictví mohlo vést k nedobytnosti pohledávky nákladů řízení. Ani v rámci této dílčí námitky nelze proto v postupu soudního exekutora a odvolacího soudu shledat žádné ústavněprávní pochybení.
11. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu