II. ÚS 318/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení (výroků I. a II.) v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelky dále v ústavní stížnosti navrhly, aby Ústavní soud uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení před Ústavním soudem.

3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelky jako žalobkyně se v řízení před obecnými soudy podanou žalobou domáhaly po vedlejší účastnici jako žalované vyklizení blíže určené nemovitosti. Ještě před zahájením jednání vzaly stěžovatelky svoji žalobu zpět s tím, že vedlejší účastnice předmětnou nemovitost dne 6. 4. 2023 vyklidila.

4. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 31. 5. 2023 č. j. 20 C 72/2023-45, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 6. 2023 č. j. 20 C 72/2023-52 (dále jen "usnesení okresního soudu") podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení o vyklizení nemovité věci zastavil (výrok I.), stěžovatelkám vrátil část soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení ve výši 229 506,08 Kč (výrok III.). Okresní soud vyšel při stanovení nákladů řízení z toho, že ve věci byly učiněny 4 úkony právní služby po 46 912 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodu 6 a § 11 odst. 1 a § 12 odst. 3 (správně § 12 odst. 4) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud přitom konstatoval, že při stanovení výše jednoho úkonu právní služby vycházel z ceny předmětné nemovitosti a z velikosti spoluvlastnického podílu každé stěžovatelky.

5. Proti výroku III. usnesení okresního soudu o náhradě nákladů řízení podali všichni účastníci odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 7. 2023 č. j. 18 Co 166/2023-60 usnesení okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III. změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení ve výši 145 002,10 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přiznal stěžovatelkám pouze jednu odměnu za 3,5 úkonu právní služby, neboť jeden advokát zastupoval všechny čtyři stěžovatelky a šlo o jednotnou argumentaci, která byla totožná ve vztahu ke všem stěžovatelkám. Přiznání odměny za zastoupení všem čtyřem stěžovatelkám považoval krajský soud za nespravedlivé.

6. Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podaly stěžovatelky ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 2865/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelek na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost ve vztahu k výroku III. napadeného usnesení okresního soudu Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost.

7. Ústavní soud spatřoval podstatu ústavní stížnosti v tom, jakým způsobem krajský soud aplikoval § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Ústavní soud poukázal na to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že každý z obecných soudů vystavěl výpočet náhrady nákladů řízení na jiných principech. Z ústavněprávního hlediska považoval Ústavní soud za podružné, zda byla náhrada nákladů řízení přiznána za 4 úkony právní služby, jak učinil okresní soud, nebo 3,5 úkonu právní služby, jak uzavřel krajský soud. Za podstatnou naopak považoval Ústavní soud skutečnost, že z odůvodnění krajského soudu není zřejmé, na základě jakých zákonných či podzákonných ustanovení přistoupil k moderaci přiznané odměny. Ústavní soud poukázal na to, že situacemi, kdy obecné soudy naznaly, že vypočtená výše náhrady nákladů řízení podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu je s ohledem na povahu věci neúměrně vysoká, se Ústavní soud v minulosti již zabýval (srov. nález ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 158/24). Konstatoval, že obecný soud je povinen aplikovat právní předpis na věc jako celek a není oprávněn selektivně odepřít účastníkům řízení aplikaci určitého ustanovení - zde § 12 odst. 4 advokátního tarifu [srov. nález ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471)]. Nepovažoval-li krajský soud aplikaci shora citovaného ustanovení za přiléhavou, měl zvolit takový procesní postup, který by bylo možné z ústavního hlediska považovat za ústavně konformní. Krajský soud na jednu stranu naznačil, jaké důvody ho vedly k neaplikaci § 12 odst. 4 advokátního tarifu (jeden advokát zastupoval čtyři stěžovatelky, šlo o jednotnou argumentaci, která byla totožná ve vztahu ke všem stěžovatelkám, a celkovou výši náhrady nepovažoval soud za spravedlivou) na stranu druhou pak v odst. 21 napadeného usnesení výslovně vyloučil aplikaci § 150 o. s. ř. V takové situaci se nabízí otázka, na základě jaké právní úpravy ve věci rozhodoval. Měl-li krajský soud za to, že by s ohledem na princip spravedlnosti mohl moderovat výši přiznané náhrady nákladů, měl tak učinit zákonem předvídaným způsobem a účastníky řízení o této možnosti poučit a vytvořit pro ně procesní prostor, aby se k tomuto postupu soudu mohli vyjádřit. Nestalo-li se tak, je takový postup svévolným. Ústavní soud konstatoval, že ani při rozhodování o nákladech řízení nemůže obecný soud vyloučit aplikaci podzákonného právního předpisu či jeho části (zde § 12 odst. 4 advokátního tarifu), aniž by řádně odůvodnil, proč je daný předpis či jeho část ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy v rozporu se zákonem či dokonce ústavním pořádkem.

8. Následně krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení ve výši 145 002,10 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud opět uzavřel, že je na místě přiznat stěžovatelkám pouze jednou odměnu za 3,5 úkonu právní služby, neboť jeden advokát zastupoval všechny čtyři stěžovatelky a šlo o jednotnou argumentaci, která byla totožná ve vztahu ke všem stěžovatelkám a přiznání odměny za zastoupení všem čtyřem stěžovatelkám za 3,5 úkonu právní služby by bylo v dané věci nespravedlivé (§ 150 o. s. ř.). K tomu krajský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015 sp. zn. 7 As 35/2015-63, který v obdobné věci - při zastupování více účastníků jedním advokátem také takto postupoval. Tento závěr podpořil krajský soud i tím, že veškeré skutkové okolnosti i právní závěry byly vyřešeny v předešlém sporu mezi účastníky, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 156/2020, resp. u krajského soudu pod sp. zn. 27 Co 196/2022. Pokud krajský soud o náhradě nákladů řízení přiznané stěžovatelkám uváděl, že přiznání vyšší náhrady by považoval za nespravedlivé, aplikoval na věc § 150 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, když oba účastníci nebyli se svými odvoláními zcela úspěšní. Stěžovatelky požadovaly na nákladech řízení 523 778,08 Kč a bylo jim přiznáno pouze 145 002,10 Kč, vedlejší účastnice požadovala, aby stěžovatelkám nebyly náklady řízení přiznány, případně aby byla přiznána odměna advokáta za úkon právní služby podle § 9 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu (z tarifní hodnoty 10 000 Kč), proto krajský soud uzavřel, že účastníci nebyli ani jeden se svým odvoláním úspěšní, resp. jejich úspěch a neúspěch lze hodnotit v podstatě stejně.

Argumentace stěžovatelek

9. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že krajský soud rezignoval na odůvodnění odchýlení se od soudní praxe a dodržení zásady stability a předvídatelnosti rozhodování soudů, když pouze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015 č. j. 7 As 35/2015-63, kterým ospravedlnil své rozhodnutí přiznat stěžovatelkám náhradu nákladů řízení pouze za jednoho účastníka řízení. Stěžovatelky upozorňují na to, že výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které místo řádného odůvodnění krajský soud odkázal, nelze v této věci použít, neboť jeho výrok byl nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 shledán jako rozporný se základním právem na spravedlivý proces. Stěžovatelky proto poukazují na vnitřní rozpornost odůvodnění rozhodnutí krajského a také na jeho rozpornost s judikaturou Ústavního soudu, když krajský soud snížil náhradu nákladů řízení procesně úspěšných stěžovatelek a současně konstatoval, že "lze uzavřít, že by se nepřiznání náhrady nákladů řízení oprávněným stěžovatelkám nepříznivě dotklo jejich majetkových poměrů, neboť by je musely i bez přiznané náhrady svému advokátovi uhradit". Soud tedy nejprve popřel přípustnost použití zvláštního postupu, avšak následně dané zákonné ustanovení aplikoval. Přitom však krajský soud nedal stěžovatelkám možnost se k aplikaci takového postupu vyjádřit, ačkoli takový postup soudu je nezbytný [srov. nálezy ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13 (N 154/78 SbNU 335) nebo ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14 (N 70/77 SbNU 73)]. V této souvislosti stěžovatelky poukazují na nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 146/20 (N 128/100 SbNU 405), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek. Není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení - v daném případě § 12 odst. 4 advokátního tarifu, podle něhož za společné úkony při zastupování více osob náleží advokátovi mimosmluvní odměna za každou zastupovanou osobu, avšak snížená o 20 %. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy je sice obecný soud při rozhodování oprávněn posoudit soulad podzákonného předpisu se zákonem, pokud tak ovšem hodlá učinit, musí svůj postup v tomto směru řádně odůvodnit. Z rozsudku krajského soudu není patrné, že by mínil takový rozpor shledat, spíše § 12 odst. 4 advokátního tarifu nepoužil jen proto, že se mu navýšení odměny za zastoupení více navrhovatelů nezdálo přiměřené okolnostem věci. V důsledku toho tak soudy nebyly oprávněny aplikovat pouze určitá ustanovení advokátního tarifu a od ostatních ustanovení bezdůvodně odhlédnout a v rámci svého rozhodnutí je přehlížet.

10. Stěžovatelky dále namítají, že krajský soud přistoupil k vydání nového rozhodnutí, aniž dodržel procesní postup při aplikaci § 150 o. s. ř. Krajský soud nevysvětlil, z jakého důvodu usoudil o oprávněnosti a ospravedlnitelnosti použití § 150 o. s. ř. v jejich neprospěch (a naopak ve prospěch vedlejší účastnice), co vedlo soud k úvaze o aplikaci moderačního práva a proč majetkové poměry podnikatele předčily jejich právo na náhradu nákladů řízení. Poukazují na to, že v nálezu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) Ústavní soud uvedl, že podle § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Podle judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)] z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.

11. Stěžovatelky uzavírají, že krajský soud (znovu) zasáhl do jejich ústavně zaručených práv, neboť rozhodoval v rozporu s právní úpravou a závaznými názory Ústavního soudu, když neaplikoval právní úpravu jako celek, bez náležitého odůvodnění se odchýlil od ustálené soudní praxe, odepřel možnost se vyjádřit k aplikaci postupu podle § 150 o. s. ř. a ve svém důsledku omezil právo stěžovatelek na právní zastoupení. Popsaným způsobem soud přiznal stěžovatelkám náhradu nákladů řízení pouze ve výši 145 002,10 Kč na místo částky 458 612,32 Kč vypočtené podle platných právních předpisů (při přiznání náhrady ve výši jedné poloviny za předžalobní výzvu). Z uvedeného je zřejmé, že takový deficit se významnou měrou projeví v majetkových poměrech běžného občana, natož stěžovatelek (pozn. starobní důchodkyně a vdova).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

15. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a proto i na něj dopadají požadavky (řádného) spravedlivého procesu [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 (N 57/105 SbNU 148)].

16. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že rozhodnutí krajského soudu pro ně bylo překvapivé. Překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Usnesení krajského soudu vydané v předmětné věci pro stěžovatelky nemohlo být ve smyslu výše uvedeného překvapivé, neboť vedlejší účastnice již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítala, že "v dané věci existují důvody hodné zvláštního zřetele, které mají vliv na spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to použití § 150 o. s. ř." K možnosti aplikace § 150 o. s. ř. se vyjádřil i krajský soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí, a to tak, že aplikaci § 150 o. s. ř. v předmětné věci vyloučil. K otázce aplikace § 150 o. s. ř. se v předmětné věci dále vyjádřil i Ústavní soud ve svém kasačním nálezu.

17. Po zrušení v pořadí prvního rozhodnutí krajský soud v souladu s instrukcemi obsaženými v nálezu Ústavního soudu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř. v předmětné věci. V napadeném usnesení krajský soud vysvětlil, že stěžovatelkám přiznal pouze jednou odměnu za 3,5 úkonu právní služby, neboť jeden advokát zastupoval všechny čtyři stěžovatelky a šlo o jednotnou argumentaci, která byla totožná ve vztahu ke všem stěžovatelkám, a přiznání odměny za zastoupení všem čtyřem stěžovatelkám za 3,5 úkonu právní služby by bylo v dané věci nespravedlivé (§ 150 o. s. ř.). Tento závěr podpořil i skutečností, že veškeré skutkové okolnosti i právní závěry byly v podstatě vyřešeny v předešlém sporu mezi účastníky, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 156/2020, resp. u krajského soudu pod sp. zn. 27 Co 196/2022.

18. V této souvislosti krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015 sp. zn. 7 As 35/2015-63 vydaný v obdobné věci, kde při zastupování více účastníků jedním advokátem soud také takto postupoval. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit námitce stěžovatelek, že odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu byl zrušen, resp. byl shledán rozporným se základním právem na spravedlivý proces, nálezem ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16, a proto odkaz krajského soudu na tento rozsudek je nepřípadný. Ústavní soud poukazuje na to, že uvedeným nálezem Ústavního soudu byl zrušen výrok II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015 č. j. 67 A 15/2014-551. V citovaném nálezu přitom Ústavní soud jako protiklad ve vztahu k tehdy posuzované věci odkázal na nákladový výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015 č. j. 7 As 35/2015-63, jímž byla přezkoumána kasační stížnost NEUMANN bytový dům a. s. proti napadenému rozsudku krajského soudu. Ústavní soud v tomto nálezu poukázal na to, že v rámci uvedeného řízení kasační soud vyžádal i vyjádření stěžovatelů, za které následně přiznal odměnu, jako by na jejich straně řízení figurovala jediná osoba. Ústavní soud v uvedeném nálezu považoval takový postup za logický a akceptovatelný vzhledem k tomu, že za stěžovatele bylo podáváno společné vyjádření ke kasačním námitkám jiného účastníka řízení, aniž by pojmově hrály jakoukoli roli jejich individuální případy.

19. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení přiznané stěžovatelkám krajský soud v předmětné věci aplikoval § 150 o. s. ř. K námitkám vedlejší účastnice poukázal na to, že při aplikaci § 150 o. s. ř. musí soud přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, tedy nejen k poměrům toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale musí také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. S ohledem na to, že krajským soudem přiznané náklady řízení činí částku 145 002,10 Kč, stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí uzavřel, že nepřiznání náhrady nákladů řízení oprávněným stěžovatelkám by se nepříznivě dotklo jejich majetkových poměrů, neboť by je musely i bez přiznané náhrady svému advokátovi uhradit. Krajský soud proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení vůči oběma účastníkům aplikoval § 150 o. s. ř., a nepřiznal stěžovatelkám podle uvedeného ustanovení zčásti právo na náhradu nákladů řízení, a vedlejší účastnici podle tohoto ustanovení uložil nahradit stěžovatelkám náklady řízení jen zčásti. Krajský soud proto opětovně usnesení okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelkám náklady prvostupňového řízení ve výši 145 002,10 Kč.

20. Ve výše uvedeném postupu krajského soudu Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, jakým způsobem při rozhodování o nákladech řízení postupoval, z jakého důvodu přistoupil v předmětné věci k aplikaci § 150 o. s. ř.

21. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatelek, že jim krajský soud neposkytl prostor vyjádřit se k použití moderačního práva v předmětné věci. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč nevyzýval účastníky, aby se vyjádřili v dané věci k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Poukázal na to, že předmětnou věc již jednou rozhodoval, byla podána ústavní stížnost a účastníci měli právo se k věci již vyjádřit. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelkám právo vyjádřit se k moderačnímu závěru soudu nebylo v předmětné věci upřeno, když ostatně k uvedené otázce se ve svém kasačním nálezu vyjadřoval i Ústavní soud (srov. sub 16).

22. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelek. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

23. Stěžovatelky dále v ústavní stížnosti navrhly, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení před Ústavním soudem. Jde-li o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady jeho zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát, a to v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V nyní posuzované věci však Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení (odmítnutí ústavní stížnosti) k takovému přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelkám neshledal důvod.

24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelek (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu