II. ÚS 3181/25

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel žádá o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:

3. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku, jehož se dopustil vůči nezletilé poškozené v místě svého bydliště v období let 2016-2017. Za uvedené jednání mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu a škodu v celkové výši přesahující jeden milion korun.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, jímž napadl všechny jeho výroky. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem částečně vyhověl odvolání proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, který zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené částku 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy a částku 23 200 Kč na náhradě škody, přičemž se zbytkem nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok I). Ve výroku o vině a trestu ponechal napadený rozsudek krajského soudu beze změny (výrok II).

5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu orgánů činných v trestním řízení ("OČTŘ") ve všech fázích trestního řízení. Stěžovatel namítá, že nedůvodně a neodůvodněně nebyly provedeny všechny navržené důkazy, konkrétně historie elektronické komunikace stěžovatele a poškozené, kompletní zdravotnická dokumentace poškozené, doplňující znalecké posudky a svědecké výpovědi osob slyšených pouze na úřední záznam o podání vysvětlení a dalších osob. Již při pořizování důkazních prostředků došlo k jejich deformaci. Stěžovatel má za to, že se soudy s provedenými vzájemně si odporujícími důkazy nevypořádaly. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů vycházela téměř výlučně z výpovědi poškozené, aniž by byly zohledněny její vnitřní rozpory, rozdílné verze skutku a nesrovnalosti ve výpovědích dalších svědků. Stěžovatel v průběhu řízení plně spolupracoval, avšak jeho důkazy byly bez dalšího označovány za neprůkazné a nebyly řádně zhodnoceny.

7. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny. Podle stěžovatele OČTŘ nedodržely, že mají nezávisle vyšetřovat skutečnosti v jeho neprospěch i prospěch, nikoliv dokazovat vinu, jak uvedl Nejvyšší soud. Rozhodnutí jsou postavena na "tvrzení proti tvrzení", bez dostatečného ověření pravdivosti verze poškozené, která podle stěžovatele vykazuje znaky emoční nestability a subjektivní zkreslené reprodukce událostí. Nepříznivým psychickým stavem poškozené a jeho příčinami, kterých může být vícero, se soudy nezabývaly dostatečně, přičemž mělo být zjišťováno, zda měla poškozená zdravotní či psychické obtíže již před údajně spáchaným skutkem; znalci přitom vyjádřili nejistotu o tom, zda poškozená skutečně daný skutek prožila. Zdůrazňuje, že v rámci znaleckého zkoumání nebyla zjištěna deviantní povaha stěžovatele.

8. Dále stěžovatel namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Poukazuje na to, že soudy nereflektovaly novelu trestního zákoníku účinnou od 1. ledna 2025, která zavedla nový trestný čin sexuálního útoku (§ 185a trestního zákoníku) a současně zpřesnila definici znásilnění (§ 185 trestního zákoníku). Podle stěžovatele soudy extenzivně aplikovaly starou judikaturu a odbornou literaturu, čímž překročily meze zákona a nevyužily novelizovanou právní úpravu, která měla za cíl vyčlenit méně závažné (nepenetrační) sexuální praktiky z trestného činu znásilnění. Tento postup stěžovatel považuje za zásah do dělby moci a zásady nulla poena sine lege a za porušení pravidel trestního stíhání.

9. Konečně stěžovatel namítá, že odvolací soud dostatečně a přezkoumatelně neodůvodnil výrok o náhradě nemajetkové újmy. Výši náhrady nemajetkové újmy byl povinen odvolací soud odůvodnit na základě objektivně zjistitelných kritérií a jasně a srozumitelně odůvodnit, jak k dané částce dospěl.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma proti části výroku rozsudku krajského soudu o náhradě škody a nemajetkové újmy, která byla zrušena a nahrazena výrokem I rozsudku odvolacího soudu, protože Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo zrušeno (nahrazeno).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž je k jejímu projednání příslušný, zjevně neopodstatněná.

12. Námitky stěžovatele lze rozdělit do třech okruhů: a) námitky směřující proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů a postupu orgánů činných v trestním řízení; b) námitky směřující proti právní kvalifikaci skutku, konkrétně proti výkladu skutkové podstaty znásilnění podle § 185 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025; c) námitky proti adheznímu výroku a jeho odůvodnění.

13. Pokud jde o námitky ad a), Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní soud předně nezjistil ústavněprávní vady v tom, jak obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy; jejich skutkové závěry jsou náležitě, srozumitelně a logicky odůvodněné. Stěžovatel opakovaně brojí proti ustálení skutkového stavu, k němuž se obecné soudy přiklonily, a předkládá vlastní, jemu příznivější verzi skutkového děje. Taková polemika však sama o sobě ústavněprávní rovinu nedosahuje. Úlohou Ústavního soudu není přehodnocovat v jednotlivostech konkrétní skutková zjištění či důkazy, ale posoudit, zda byl proces jako celek veden v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1073/24 ze dne 9. 10. 2024, bod 23).

14. Závěry soudů o vině stěžovatele vycházejí především z výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost byla vzhledem k jejímu klíčovému významu v řízení pečlivě zkoumána a vyhodnocena, a to i ve vztahu k dalším provedeným důkazům, zejména svědeckým výpovědím. Ve věci byly vypracovány znalecké posudky z odvětví dětské psychiatrie a dětské psychologie k posouzení psychického stavu poškozené. Úkolem znalců přitom nebylo s jistotou zjistit, zda se tvrzená událost skutečně stala, nýbrž odborně se vyjádřit k jejímu psychickému stavu. Z jejich zkoumání vyplynulo, že poškozená sice vykazuje výraznější fantazijní prožívání, tedy větší orientaci na vnitřní psychickou realitu a vlastní myšlenkové procesy, avšak nebyla zjištěna žádná disociální povahová charakteristika, která by nasvědčovala tendenci k úmyslnému vymýšlení skutečností s cílem poškodit jinou osobu. Skutečnost, že znalci nevyslovili s jistotou závěr o tom, zda se popisovaný skutek stal, neodpovídá jejich roli a předmětu znaleckého zkoumání a sama o sobě nezpochybňuje věrohodnost poškozené.

15. Pokud stěžovatel namítá, že nebyla jednoznačně zjištěna příčina psychických obtíží poškozené, soudy připustily, že těchto příčin mohlo být více. Současně však dospěly k závěru, že jednání stěžovatele představovalo příčinu zásadní. Tato skutečnost nijak nezpochybňuje věrohodnost poškozené; naopak její duševní stav byl podroben odbornému znaleckému zkoumání a nebyly zjištěny žádné významné okolnosti, které by její výpověď znehodnotily.

16. Rovněž k osobě stěžovatele byl proveden znalecký posudek z odvětví psychiatrie a sexuologie. Tvrzení stěžovatele, že v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o jeho orientaci na nezletilé dívky, není v souladu s hodnocením tohoto znaleckého posudku, podle něhož se u stěžovatele projevila zvýšená reaktivita na homosexuální a dětské objekty. Nadto soudy vysvětlily (viz bod 10 rozsudku odvolacího soudu), že ve vztahu k obdobným případům sexuální trestné činnosti vůči nezletilým není nezbytným předpokladem existence sexuální deviace, neboť v mnoha případech se jedná spíše o projev sexuální nezdrženlivosti. Tento znalecký posudek přitom nepředstavoval jediný důkaz o vině stěžovatele, nýbrž jeden z dílčích prvků celkového důkazního řetězce.

17. Pokud obecné soudy považovaly věrohodnost některých svědků za omezenou, své závěry řádně odůvodnily, zejména poukazem na jejich rodinný či osobní vztah ke stěžovateli. Nešlo tedy o nepřípustnou apriorní úvahu, jak tvrdí stěžovatel. Poukazuje-li stěžovatel na dílčí rozpory ve výpovědích svědků či poškozené a předkládá vlastní hodnocení jejich výpovědí, jde o polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, k jejichž přehodnocování není Ústavní soud při absenci ústavněprávně relevantního deficitu povolán (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, bod 23). Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že důkazy byly hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy jednotlivě i v jejich souhrnu, nikoli izolovaně. Obecné soudy nevyšly pouze z výpovědi poškozené, ale jejich závěry byly dále podpořeny znaleckými posudky, svědeckými výpověďmi a dalšími důkazy.

18. Ústavní soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004). Nalézací soud důvodně neprovedl nadbytečné či neúčelné důkazy a správnost jeho postupu potvrdily i soudy vyšších stupňů. Je zásadně věcí obecných soudů posoudit, které důkazy jsou pro rozhodnutí potřebné, pokud své úvahy přiléhavě odůvodní, což učinily. Odmítnutí doplnění dokazování nebylo z důvodu změny obhájce, nýbrž především pro nadbytečnost navrhovaných důkazů z hlediska celkového posouzení věci.

19. Namítá-li stěžovatel, že měly být provedeny svědecké výpovědi osob slyšených pouze na základě úředního záznamu o podání vysvětlení, pomíjí, že tak bylo učiněno se souhlasem stran v souladu s § 211 odst. 6 trestního řádu. Dovozuje-li stěžovatel porušení zákazu deformace důkazů, tedy zákazu vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3044/22 ze dne 2. 5. 2023), o takový případ v projednávané věci nejde. Tvrdí-li v této souvislosti stěžovatel některé dílčí nepřesnosti, například ohledně časového údaje doplněného policejním orgánem do výpovědi svědkyně, nemají způsobilost ovlivnit celkové skutkové závěry obecných soudů.

20. Neopodstatněná je také námitka porušení presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že neměly důvodné pochybnosti o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin. Jak již vysvětlil v napadeném usnesení Nejvyšší soud, pro aplikaci uvedené zásady nebyl v dané věci prostor (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3026/24 ze dne 8. 1. 2025).

21. Z napadených rozhodnutí je rovněž patrné, že námitky a argumenty, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, již byly předmětem jeho obhajoby v řízeních před obecnými soudy. Tyto námitky byly soudy dostatečně vypořádány, a Ústavní soud proto může na jejich odůvodnění v podrobnostech odkázat.

22. Jde-li o námitku ad b) ohledně nesprávné právní kvalifikace, Ústavní soud opakovaně judikuje, že jeho úkolem není nahrazovat úvahy trestních soudů o právní kvalifikaci skutku. Ústavní soud vzhledem ke svému úkolu ochrany ústavnosti respektuje pravomoc obecných soudů ukládat tresty za trestné činy (viz čl. 90 Ústavy České republiky, resp. čl. 40 odst. 1 Listiny) a náleží mu zasáhnout do této pravomoci obecných soudů pouze ve výjimečných případech, kdy uložený trest nebo jiná aplikace právní normy nesplňuje ústavněprávní požadavky a je v extrémním nesouladu s principy spravedlivého procesu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023). Trestní soudy jsou povinny přistupovat k právní kvalifikaci se zvýšenou pečlivostí a z odůvodnění musí být patrné naplnění všech znaků skutkové podstaty (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1038/17 ze dne 21. 9. 2017 či sp. zn. IV. ÚS 30/24 ze dne 22. 5. 2024). V posuzované věci Ústavní soud při právní kvalifikaci skutku ústavněprávní pochybení neshledal.

23. Sjednocování výkladu trestněprávních norem přísluší především Nejvyššímu soudu, který v projednávané věci s odkazem na předchozí judikaturu i odbornou literaturu důsledně a přesvědčivě vyložil (srov. body 59 až 74 usnesení Nejvyššího soudu), že jednání stěžovatele, které spočívalo mimo jiné v olizování přirození poškozené a že před touto praktikou za účelem svého sexuálního uspokojení uchopil její ruku, kterou si přiložil a přidržoval na obnaženém penisu, představuje ve specifickém kontextu zjištěných okolností takovou formu invaze do intimní sféry oběti, která zasahují lidskou důstojnost oběti obdobným způsobem jako soulož, tedy že jde o pohlavní styk srovnatelný se souloží ve smyslu § 185 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025.

24. K tomu lze doplnit, že je třeba zohlednit okolnosti každého případu, které se mohou v menší i větší míře lišit, a nelze předjímat všechny možné situace a jejich potenciální trestněprávní kvalifikace. Ani z důvodové zprávy k novelizačnímu zákonu č. 166/2024 Sb., na kterou stěžovatel odkazuje, nevyplývá, že by pohlavní styk provedený obdobným způsobem se souloží měl obsahovat pouze tzv. penetrační činy, ale že půjde "zejména" o tzv. penetrační činy s tím, že méně závažné sexuální praktiky nepenetrační povahy budou spadat právě pod skutkovou podstatu sexuálního útoku § 185a trestního zákoníku. Ostatně skutková podstata znásilnění i po novelizaci předpokládá "soulož a jiný pohlavní styk provedený obdobným způsobem", tedy je vyjádřena shodně, jako tomu bylo před novelizací. Není potom na Ústavním soudu, aby kategoricky vymezoval, která jednání typově spadají pod tu kterou skutkovou podstatu, neboť to je úkolem obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu. Argumentace stěžovatele o "vyprázdnění" skutkové podstaty sexuálního útoku podle § 185a trestního zákoníku však není opodstatněná.

25. Pokud jde o námitku ad c), lze stěžovateli přisvědčit, že odůvodnění odvolacího soudu je ohledně adhezního výroku velmi stručné a že je zaměřeno více na kritiku závěrů krajského soudu než na vlastní odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění. Podstatné však je, že se touto otázkou zevrubně zabýval Nejvyšší soud, který vysvětlil, že odvolací soud odkázal poškozenou s nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění do občanskoprávního řízení a že částka 200 000 Kč představovala nemajetkovou újmu za zásah do osobnostních práv, která nepodléhá nutnosti znaleckého zkoumání. Dále vyložil, že částka není zjevně nepřiměřená s ohledem na charakter jednání stěžovatele, nízký věk poškozené a vysokou společenskou škodlivost předmětného trestného činu při zohlednění, že stěžovatel byl poškozené osobou blízkou. Případné nedostatky v odůvodnění odvolacího soudu tak Nejvyšší soud zhojil, tudíž lze řízení jako celek považovat v rozsahu povinnosti uložené adhezním výrokem za ústavně souladné (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2212/25 ze dne 11. 8. 2025, bod 7; či usnesení sp. zn. I. ÚS 2617/13 ze dne 21. 11. 2013).

26. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepřiznal Ústavní soud stěžovateli náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu