II. ÚS 3187/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z obsahu vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou v řízení před obecnými soudy domáhala po první vedlejší účastnici jako žalované náhrady škody ve výši 180 449,17 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že první vedlejší účastnice při servisní prohlídce jejího vozidla AUDI S8 dne 24. 5. 2021 poškodila sací hadice vedoucí k turbodmychadlům, poškození jí neoznámila a následně došlo k poškození turbodmychadel, po kterém se vozidlo dostalo do nouzového režimu. Stěžovatelka proto požadovala nahradit škodu, která odpovídala výši nákladů na opravu této poruchy. Druhá vedlejší účastnice (pojišťovna) vystupovala v řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastnice na straně žalované.

3. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 8. 2023 č. j. 38 C 152/2022-320 uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 91 956,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 88 492,97 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.). Okresní soud dovodil, že první vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že stěžovatelce neoznámila zjištěné poškození hadic a neupozornila ji na nutnost opravy. První vedlejší účastnice je odbornou osobou ve smyslu § 5 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a neupozornila-li stěžovatelku na zjištěnou závadu, zanedbala svoji prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku a umožnila tím vznik škody.

4. Proti rozsudku okresního soudu podaly stěžovatelka i první vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu stěžovatelky, aby jí vedlejší účastnice zaplatila částku ve výši 91 956,20 Kč s příslušenstvím, zamítl, ve výroku II. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.). Krajský soud na rozdíl od okresního soudu nedospěl k závěru, že by zanedbání prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku bylo podle žalobních tvrzení základem pro uplatněný nárok. Nebylo proto významné, zda se v řízení podařilo prokázat, že první vedlejší účastnice na toto poškození upozornila. Stěžovatelka však ani přes poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neprokázala poškození hadic první vedlejší účastnicí jako jednání vedoucího ke vzniku škody. Stěžovatelka tak neunesla důkazní břemeno ve vztahu k prokázání jednoho ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody podle § 2913 občanského zákoníku.

5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Stěžovatelka ve svém dovolání tvrdila rozpor závěrů krajského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003 sp. zn. 25 Cdo 270/2001. Podle Nejvyššího soudu odkaz na uvedené rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání proto, že na nyní projednávanou věc nedopadá. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatelka přehlíží, že pro závěry krajského soudu bylo určující, že stěžovatelka přes poučení krajského soudu neunesla břemeno důkazní k prokázání svých tvrzení, že vedlejší účastnice při servisním výkonu dne 24. 5. 2021 poškodila její vozidlo. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládá ani námitka stěžovatelky, že "žalovaná poškozené potrubí nevyměnila a tím porušila povinnost". Ze skutkových zjištění soudů, jimiž byl Nejvyšší soud vázán, však existence takové smluvené povinnosti nevyplývá. Zpochybňuje-li stěžovatelka skutková zjištění krajského soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud její žalobě z převážné části vyhověl a své rozhodnutí správně odůvodnil tím, že žalovaná podnikající v oboru oprav motorových vozidel je odbornou osobou ve smyslu § 5 občanského zákoníku a její povinností je jednat s odbornou znalostí a pečlivostí, přičemž porušila prevenční povinnost zakotvenou v § 2900 občanského zákoníku.

7. Krajský soud ji však velice překvapivě během odvolacího řízení vyzval, aby označila důkazy k prokázání tvrzení, že první vedlejší účastnice při servisní prohlídce dne 24. 5. 2021 poškodila trubky k turbodmychadlům u vozidla Audi S8, přičemž při nesplnění této povinnosti stěžovatelce hrozí ve sporu procesní neúspěch. Okresní soud podle stěžovatelky věc správně posoudil podle § 5 občanského zákoníku ve spojení s § 2900 občanského zákoníku, podle kterých nese důkazní břemeno první vedlejší účastnice, avšak krajský soud věc oproti okresnímu soudu nepředvídatelně, nelogicky a nesprávně posoudil podle § 2913 občanského zákoníku, podle kterého nese důkazní břemeno stěžovatelka. V předmětné věci tak krajský soud v rozporu se zákonem důkazní břemeno obrátil.

8. Podle stěžovatelky není možné, aby jako běžný vlastník vozidla předávající své vozidlo do servisu za účelem výměny oleje mohla stěžovatelka jakýmkoli důkazem prokázat, že to byl servis, kdo potrubí poškodil, když ten to zapírá, avšak nepopírá, že s ním manipuloval a o jeho poškození věděl, když se endoskopickou kamerou díval, zda se z něj neuvolnily části do sacího ústrojí motoru. Krajský soud tak obrátil důkazní břemeno, když požadoval po stěžovatelce, aby prokázala, co se s předmětným vozidlem dělo v době, kdy ho neměla k dispozici. Stěžovatelka namítá, že krajskému soudu nestačilo, že vozidlo k první vedlejší účastnici přijelo bez závad, jak bylo napsáno v předávacím protokole. Sám automechanik, který se sacím potrubím manipuloval, před soudem vypověděl, že teprve po jeho demontáži a zpětné montáži ručně zaznamenal do servisního protokolu, že doporučuje vyměnit předmětné potrubí. Tento záznam se ke stěžovatelce dostal až v průběhu sporu, kdy jej předložila první vedlejší účastnice. Přes shora uvedené se krajský soud v dané věci neměl zabývat otázkou, kdy došlo k poškození sacího potrubí, když bylo prokázáno a bylo nesporné, že po provedení servisu od první vedlejší účastnice převzala stěžovatelka vozidlo poškozené a toto poškození bezprostředně zapříčinilo zničení turbodmychadla a nákladnou opravu.

9. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud nepřihlédl k tomu, že v rozhodnutí okresního soudu byla věc správně právně posouzena podle § 5 občanského zákoníku ve spojení s § 2900 občanského zákoníku. Stěžovatelka ve svém dovolání uvedla dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., tedy že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když nesouhlasí s výkladem krajského soudu i Nejvyššího soudu, že umístí-li majitel vodidlo do servisu a bezprostředně po provedení prací na vozidle dojde v příčinné souvislosti se zásahy do vozidla k jeho poškození, odpovědnost nenese servis, neboť vozidlo mělo být do servisu předáno bez závad a v případě, že závada vznikne v servisu, tu pak musí nelogicky prokázat vlastník vozidla.

Vyjádření účastníků řízení

10. Krajský soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti podotkl, že bylo věcí stěžovatelky, jak vylíčí rozhodující skutkové okolnosti. Pokud stěžovatelka do koncentrace řízení tvrdila, že jí první vedlejší účastnice při objednaných servisních úkonech poškodila vozidlo, a požadovala náhradu způsobené škody, pak nešlo o porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku, které má subsidiární povahu, ale o porušení konkrétní povinnosti ze závazku, v jejímž důsledku stěžovatelce měla vzniknout škoda ve smyslu § 2913 občanského zákoníku. Stěžovatelka byla v odvolacím řízení poučena podle § 213b a § 118a o. s. ř. a vyzvána, aby prokázala jí uplatněná tvrzení, s upozorněním na následky nesplnění této povinnosti. Přes uvedenou výzvu neoznačila takové důkazy, které by jí přinesly procesní úspěch, a proto ve sporu podlehla pro neunesení důkazního břemene. Krajský soud ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání stěžovatelky posoudil podle § 237 o. s. ř., a proto je odmítl jako nepřípustné, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze meritorně projednat jen tehdy, pokud to zákon výslovně připouští. Nejvyšší soud je vázán zákonnými mezemi přípustnosti dovolání, a není oprávněn k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tam, kde to zákon neumožňuje. Závěrem Nejvyšší soud odkázal na obsah dovolání a na usnesení o jeho odmítnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

12. Vyjádření krajského soudu a Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě repliku k výše uvedeným vyjádřením soudů Ústavnímu soudu neposlala.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

16. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba, v souladu s výše uvedeným, poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.

17. V předmětné věci krajský soud v odvolacím řízení zjistil, že závěr okresního soudu, že stěžovatelka podanou žalobou uplatnila nárok vyplývající z porušení prevenční povinnosti, neodpovídá skutkovému vymezení žalobního nároku. Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelka nepostavila žalobu na tvrzení o porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 občanského zákoníku, ale na tvrzení o přímém poškození hadic vedlejší účastnicí, které následně vedlo ke vzniku škody na turbodmychadlech. Zanedbání prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku nebylo podle včasných žalobních tvrzení základem pro uplatněný nárok, a nebylo proto podle krajského soudu významné, zda se v řízení podařilo prokázat, že první vedlejší účastnice na toto poškození upozornila. Podle krajského soudu však okresní soud obsah včasných žalobních tvrzení v celém rozsahu nepromítl do poučení poskytnutého podle § 118a o. s. ř.

18. Krajský soud v odvolacím řízení zjistil, že okresní soud v důsledku vadné právní kvalifikace stěžovatelku nesprávně poučil ve smyslu § 118a o. s. ř., neboť nepostihl zcela přesně, co je z hlediska dané hypotézy právní normy významné, a také nezachytil přesně, co měl ten který z účastníků tvrdit a co skutečně tvrdil. Okresní soud stěžovatelku především nevyzval ve smyslu § 118a o. s. ř., aby prokázala poškození vozidla první vedlejší účastnicí při servisním výkonu dne 24. 5. 2021, ačkoli tak se zřetelem k rozdělení důkazního břemene učinit měl. Namísto toho okresní soud nesprávně poučil první vedlejší účastnici, aby prokázala, že upozornila stěžovatelku na zjištěné poškození hadic.

19. Krajský soud proto v souladu s § 213b a § 118a o. s. ř. vyzval stěžovatelku k prokázání tvrzení, že první vedlejší účastnice při servisním výkonu dne 24. 5. 2021 poškodila její vozidlo. Stěžovatelka však ani po poučení podle § 118a o. s. ř. poskytnutém krajským soudem poškození hadic první vedlejší účastnicí jako jednání vedoucího ke vzniku škody neprokázala. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že neprokázala-li stěžovatelka přes poučení podle § 118a o. s. ř. poškození hadic první vedlejší účastnicí, neunesla důkazní břemeno ve vztahu k prokázání jednoho ze základních předpokladů nároku na náhradu škody podle § 2913 občanského zákoníku.

20. Ústavní soud konstatuje, že z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud nedostatky v postupu okresního soudu spočívající ve vadném poučení stěžovatelky napravil sám v odvolacím řízení. Procesní práva stěžovatelky tedy v předmětném řízení postupem soudu porušena nebyla. Stěžovatelka však i přes poskytnuté poučení důkazní břemeno neunesla. Jak ostatně přiléhavě zdůraznil krajský soud, důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníkovi řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní následky a který existenci těchto skutečností také tvrdí. Povinnost tvrzení a s ní související důkazní povinnost nese každá z procesních stran v závislosti na obsahu hypotézy právní normy, která má být ve věci aplikována. Každá strana má odlišné a samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Neunesením těchto břemen ji stíhá nepříznivý následek v podobě procesního neúspěchu. Ve sporu o náhradu škody podle § 2913 občanského zákoníku je důkazním břemenem ohledně tvrzení o vzniku škody protiprávním jednáním, jakož i ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním a vzniklou škodou zatížen ten, kdo se náhrady škody domáhá. Stěžovatelka jako žalobce však tuto svoji povinnost v předmětném řízení nesplnila. Neprokázala-li stěžovatelka ani přes poučení krajského soudu podle § 118a o. s. ř. své tvrzení o poškození hadic první vedlejší účastnicí, na kterém vystavěla svůj nárok, nelze postupu krajského soudu, který výrok I. rozsudku okresního soudu zrušil a žalobu zamítl, z hlediska ústavnosti cokoli vytnout.

21. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud po posouzení dovolání stěžovatelky ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakého důvodu není dovolání přípustné. Stěžovatelka totiž nepředložila soudu žádnou konkrétní otázku, u níž by splnila požadavek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Protože nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud postupoval ústavně konformním způsobem, když dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Tento svůj závěr Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě odůvodnil.

22. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu