Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Alexe Šolce, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. září 2024 č. j. 29 EXE 134/2024-64, za účasti Okresního soudu v Jičíně, jako účastníka řízení, a Leony Laurinové a JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 3, sídlem Ringhofferova 115/1, Praha 5 - Zličín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a že Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") postupoval v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník (dále jen "soudní exekutor") příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 8. 2024 č. j. 144 EX 84/24-52 uložil stěžovateli (jako povinnému) uhradit jednak soudnímu exekutorovi náklady exekuce v celkové výši 31 460 Kč, jednak vedlejší účastnici (jako oprávněné) na náhradě nákladů exekučního řízení částku 9 317 Kč.
3. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky s tím, že vymáhanou jistinu ve výši 150 000 Kč uhradil dne 2. 4. 2024, tj. ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, neboť ta mu byla doručena dne 3. 4. 2024, a že tudíž soudnímu exekutorovi náleží odměna a paušální částka náhrady hotových výdajů snížené o 50 %.
4. Napadeným usnesením okresní soud tyto námitky zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K tomu uvedl, že stěžovatel sice ve stanovené lhůtě zaplatil jistinu v plné výši, nezaplatil však náklady exekuce ve snížené výši ani náklady oprávněné.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel označuje postup soudního exekutora za svévolný. Připouští, že ve stanovené lhůtě snížené náklady exekuce a náklady oprávněné neuhradil, současně argumentuje, že plnil dobrovolně, a že tak soudní exekutor neučinil žádný úkon k přímému provedení exekuce. Má za to, že složení jistoty ve lhůtě stanovené ve výzvě podle § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, zakládá jeho nárok na snížené náklady exekuce, neboť takový postup odpovídá názoru Ústavního soudu, podle kterého je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Okresní soud tyto skutečnosti nezohlednil, pouze formálně a vadně aplikoval právní předpis, čímž zasáhl do jeho práva na ochranu majetku. Nedostál tím svým procesním povinnostem přezkoumat postup soudního exekutora, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, a nerespektoval judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že soudem zvolený postup znevýhodňuje ty exekutory, kteří exekuci fakticky prováděli.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení či k extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů. Takové pochybení však v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.
9. Stěžovatel tvrdí, že náklady exekuce měly být sníženy o 50 %, protože uhradil ve stanovené lhůtě vymáhanou jistinu, nerozporuje však, že zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněné včas neuhradil. Problematikou náhrady nákladů exekučního řízení při dobrovolném plnění povinného se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž zaujal postoj i k situaci stěžovatele, tedy kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím nuceným provedením. V této souvislosti uvedl, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti (§ 46 odst. 6 exekučního řádu) je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (ve výši 50 % u plnění peněžitých), jak to předpokládá § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif) [viz např. nález ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 2757/18 (N 159/101 SbNU 112)]. To znamená, že plní-li povinný později nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na zálohu na snížené náklady exekuce), snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3358/16 či ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2038/21).
10. S tímto závěrem Ústavního soudu napadené usnesení okresního soudu i příkaz k úhradě nákladů exekuce zcela koresponduje. Nesplnil-li stěžovatel, jak sám připouští, všechny podmínky pro beneficium snížených nákladů exekuce, pak - s ohledem na právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) - nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv spočívající v tom, že mu toto beneficium nebylo přiznáno.
11. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tvrzenému porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv či svobod, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu