II. ÚS 320/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 8. 2025 č. j. 25 P 36/2025-242, 25 P a Nc 177/2025, 25 P a Nc 178/2025 svěřil první vedlejší účastnici, nezletilou, do péče stěžovatelky, matky (dále též jen "matka") [výrok I.], a rozhodl o povinnosti druhého vedlejšího účastníka, otce (dále též jen "otec") přispívat na výživu nezletilé [výrok II]. Dále upravil styk otce s nezletilou každý sudý kalendářní týden od pátku 15 hodin do neděle do 18 hodin, upravil styk v době prázdnin a svátků a vyslovil, že úprava běžného styku se neuplatní v období prázdnin a svátků [výrok III.]. Dále nahradil souhlas otce s určením základní školy nezletilé [výrok IV.] a zamítl návrh matky na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku [výrok V.]. Tím změnil předchozí rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilé [výrok VI.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok VII.].

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal otec odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o péči změnil tak, že nezletilou svěřil do péče otce [výrok I.]. Současně změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. o výživném tak, že uložil matce povinnost přispívat na výživu nezletilé [výrok II.], dále změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku III. o styku tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilou každý kalendářní týden od pátku od 15 hodin do neděle do 18 hodin, a upravil rovněž styk v období prázdnin a svátků, přičemž přednostní úpravu prázdninového a svátečního styku v tomto výroku III. potvrdil. Tím změnil předchozí rozsudek obvodního soudu [výrok IV.]. Rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. o nahrazení souhlasu otce s určením základní školy nezletilé městský soud změnil tak, že tento návrh matky zamítl [výrok V.]. Výrokem VI. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že otec v řízení před obecnými soudy svěření nezletilé do jeho výlučné péče nenavrhoval. Namítá, že městský soud hodnotil důkazy odlišně než obvodní soud, aniž by dokazování zopakoval či doplnil. Odchýlil se tak od skutkových zjištění učiněných obvodním soudem i od jeho právních závěrů z těchto zjištění vycházejících. Městský soud v průběhu odvolacího řízení ani nenaznačil, že se chystá svěřit nezletilou do výlučné péče otce. Jeho rozhodnutí tak bylo pro stěžovatelku překvapivé. Městský soud tím, že neumožnil stěžovatelce vyjádřit se k nově nastolené možnosti, porušil její právo na spravedlivý proces [viz nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)]. Městský soud zejména hodnotil odlišně od obvodního soudu otázku přání nezletilé či otázku nejlepšího zájmu nezletilé, avšak neprovedl k tomu žádný důkaz. Hodnocení důkazů soudem bylo jednostranné, a to výlučně v neprospěch stěžovatelky. Na základě uvedených skutečností má stěžovatelka zato, že napadený rozsudek městského soudu vykazuje znaky libovůle, formalismu, překvapivosti a nepředvídatelnosti.

5. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v otázce přání dítěte soudy vycházely pouze z pohovoru se zástupkyní orgánu sociálně-právní ochrany dětí v létě 2025. Namítá, že soudy jsou povinny založit své rozhodnutí v řízení o péči o nezletilé na posouzení nejlepšího zájmu nezletilých, kterých se věc týká, a přihlédnout k jimi vyjádřenému přání (srov. nález ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 409/23). Městský soud se v rozsudku dopustil spekulací o přání nezletilé, rezignoval na objektivní posouzení věci, přitom k tomu neprovedl žádné důkazy. Aniž by nezletilou viděl nebo zjišťoval její aktuální přání, rozhodl opačně než obvodní soud a v rozporu s provedenými důkazy. Posouzení přání nezletilé a jejího nejlepšího zájmu městský soud vyhodnotil jinak než obvodní soud, bez důkazů a bez řádného vysvětlení.

6. Stěžovatelka poukazuje na to, že městský soud odůvodnil změnu rozsudku obvodního soudu tím, že v zájmu nezletilé je zachování stability současného prostředí. Tyto závěry však neodpovídají provedenému dokazování a nesledují nejlepší zájem nezletilé. Stěžovatelka namítá, že uvedl-li městský soud jako jediný relevantní argument pro změnu úpravy péče v rozsudku zachování jistoty a stability vazeb nezletilé s osobami blízkými, svým rozhodnutím fakticky do stability těchto vazeb zasáhl, když zásadně omezil rozsah péče, a tedy i styku nezletilé s matkou. Nezletilá byla zvyklá na asymetrickou střídavou péči. Stěžovatelka tvrdí, že městský soud ignoroval přání nezletilé i výsledek provedeného dokazování.

7. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy poukazovala na to, že v nejlepším zájmu nezletilé je, aby jí bylo umožněno navázat co nejbližší vztah s novorozeným sourozencem, neboť takový vztah bude mít pozitivní vliv na psychický a emocionální vývoj nezletilé. Při stanoveném širokém styku s otcem budou zachovány i dosavadní vztahy s polorodou sestrou. Na základě úpravy provedené rozsudkem městského soudu však může být tento vývoj vztahů mezi sourozenci narušen, stejně jako hrozí, že bude narušeno pevné pouto mezi stěžovatelkou a nezletilou. Stěžovatelka namítá, že městský soud upřednostnil zachování současných vztahů s polorodou, téměř dospělou sestrou, oproti rozvoji vztahu s matkou a navázání a rozvoji rodinného pouta s nově narozeným sourozencem. Tento závěr městského soudu je podle stěžovatelky v rozporu se zájmem nezletilé i s výsledky dokazování. Bez navázání intenzivního pouta mezi nezletilou a novorozeným sourozencem může hrozit, že k navázání takového pouta vůbec nedojde, popřípadě k němu bude docházet s obtížemi. Nezletilá se jednoznačně vyslovila tak, že se moc těší na narození sourozence. Stěžovatelka namítá, že usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 3194/2024, na které se odvolával městský soud ve svém rozsudku, není na tento případ přiléhavé.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. To platí i ve věcech rodinněprávních. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, a to včetně výkonu rozhodnutí. Do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).

11. Je proto na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti (viz např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 nebo usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3080/21).

12. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29, nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].

13. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607) či nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].

14. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě § 907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a relevantních mezinárodních smluv vymezila obecná kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (o svěření dítěte do péče) a jejich naplnění vždy zkoumat. Jsou jimi: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; 4) přání dítěte [viz nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 19 (N 105/73 SbNU 683), ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22, nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257) či ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20 (N 62/99 SbNU 204)].

15. Ve vztahu k poslednímu kritériu, tj. přání dítěte, Ústavní soud konstatoval, že za předpokladu, že dítě je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však zdůraznil, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a bez pečlivého a komplexního posuzování jeho zájmů. Při hodnocení vlastního postoje nezletilého musí vzít v úvahu již výše zmíněnou rozumovou a emocionální vyspělost dítěte, jeho věk či míru objektivity (nezávislosti) jeho postoje [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 23 až 25, nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607) či nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23; dále usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2650/23 a ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23).

16. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že i když je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace tak, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte. Obecné soudy tedy nejsou stanoviskem dítěte vázány, ale mohou je kriticky přehodnotit. Hodnocení zájmů dítěte přísluší obecnému soudu, který je oprávněn a současně povinen korigovat představy a názory dítěte o tom, co je pro něj vhodné a co nikoli, musí přihlížet k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, povaze věci, o niž se jedná, jakož i k dalším okolnostem (srov. např. nález ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22 (N 102/113 SbNU 184), bod 49, nebo usnesení ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 392/23); dále viz i nálezy ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 či usnesení ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 2496/17).

17. V posuzované věci městský soud při úvaze o důvodnosti návrhu matky na svěření nezletilé do její péče vycházel nejen z názoru nezletilé vyjádřeného při pohovoru s opatrovníkem, ale i ze stanoviska opatrovníka. Městský soud vyhodnotil, že nezletilá se nevyjádřila jednoznačně, resp. kategoricky, což svědčí o tom, že pociťuje zátěž z rozhodnutí a obavu, aby některému z rodičů neublížila. Městský soud poukázal na to, že nezletilá je s pobytem v P. spokojená, nastoupila zde školní docházku, během které již navázala kamarádské vztahy se svými spolužáky a zvykla si na školní režim. Nezletilá má v P. zázemí v rodině obou rodičů (materiální babička, polorodá sestra), je celkově spokojená. Městský soud vysvětlil, že oproti tomu stěhování do K. by pro nezletilou představovalo nejistotu nových změn jak ve školním prostředí (noví učitelé, spolužáci) a bydlišti, tak omezením styku s otcem a z toho vyplývajícím omezením styku s polorodou sestrou. Ztotožnil se proto se stanoviskem opatrovníka, že nezletilá si s ohledem na svůj věk neumí představit penzum změn, která by ji čekala, a to i v souvislosti se soužitím s rodiči partnera matky v jednom rodinném domě, který je ve vlastnictví partnerových rodičů, což má potenciál narušit i jistotu stálého bydlení. Městský soud v napadeném rozhodnutí současně dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že nezletilá se těší na nového sourozence, kterému bude věkově bližší, než je tomu u polorodé sestry. Poukázal dále na to, že je v zájmu nezletilé, aby se svou polorodou sestrou pokračovala v rozvoji vztahu, který by byl omezen matkou navrhovaným víkendovým a prázdninovým stykem. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

18. Ústavní soud k tomu dodává, že v usnesení ze dne 19. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 3194/2024 konstatoval, že zamýšlí-li se rodič nad změnou svého bydliště a bydliště dítěte, klade na něho právě rodičovství určitá omezení. Ať již prostý ohled na druhého rodiče, tak zvážení dopadů rozhodnutí prvního rodiče na dítě a jeho vztah s druhým rodičem. Jakékoli, z pohledu stěhujícího se rodiče, svobodné rozhodnutí týkající se volby místa k žití a volby zaměstnání má neodmyslitelný dopad právě do svobod a práv zbývajících členů rodiny. Všechny tyto okolnosti musí vzít obecné soudy při svém rozhodování o poměrech k nezletilým dětem v úvahu. Uvedené obecné závěry lze uplatnit (oproti nesouhlasné argumentaci stěžovatelky) i v nyní posuzované věci. Této své povinnosti městský soud v předmětné věci dostál.

19. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatelky, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatelky či nezletilé, a které by bylo důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Městský soud respektoval zásadu, že prioritním měřítkem při rozhodování o péči o nezletilého není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka, jak bylo výše uvedeno, přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.

20. Rozhodnutí městského soudu nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé, neboť v řízení se rozhodovalo o protichůdných návrzích rodičů na svěření nezletilé do jejich péče a stěžovatelka se tedy mohla vyjádřit a vyjadřovala i k návrhu otce na svěření nezletilé do jeho péče, přičemž je obecně i v tomto směru odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 (N 81/61 SbNU 269)]. Překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tedy podle ustálené judikatury považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Tak tomu v posuzované věci nebylo.

21. Ústavní soud konstatuje, že v závěrech městského soudu nezjistil znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

22. Ústavní soud současně připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vztahů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" [např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Do budoucna proto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku. Nelze totiž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátké době měnit, čímž vzniká prostor pro její úpravu. Při posuzování takové relevantní změny mohou soudy hodnotit i skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí městského soudu, nelze k nim však přihlížet při hodnocení (ne)ústavnosti napadeného rozsudku.

23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilé (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

24. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu