II. ÚS 3251/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 5. 12. 2023 č. j. 121 Nc 2109/2022-751 byl nezletilý J. a nezletilá T. E. pro dobu před rozvodem manželství rodičů svěřeni do péče matky, styk 3. vedlejšího účastníka (dále jen "otec") s nezletilým J. a s nezletilou T. E. pro dobu před rozvodem nebyl upraven, otci byla stanovena povinnost pro dobu před rozvodem platit na výživu nezletilého J. výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně za období od 1. 12. 2019 do 31. 8. 2021 a ve výši 17 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2020 nadále s tím, že výživné je splatné k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem. Otci byla stanovena povinnost platit na výživu nezletilé T. E. pro dobu před rozvodem výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně za období od 1. 12. 2019 do 31. 8. 2021 a ve výši 17 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2020 nadále s tím, že výživné je splatné k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem. Otci byla stanovena povinnost zaplatit k rukám matky nejpozději do dvanácti měsíců od právní moci tohoto rozsudku dluh na výživném za období od 1. 12. 2019 do 30. 11. 2023 ve výši 513 738 Kč na nezletilou T. E. a ve výši 513 738 Kč na nezletilého J. (výrok I). Nezletilý J. a nezletilá T. E. byli pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřeni do péče matky. Styk otce s nezletilým J. a s nezletilou T. E. pro dobu po rozvodu nebyl upraven. Otci byla stanovena povinnost pro dobu po rozvodu platit na výživu nezletilého J. výživné ve výši 17 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé T. E. výživné ve výši 17 000 Kč měsíčně počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství s tím, že výživné je splatné k rukám matky vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem (výrok II). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se odvolací řízení o odvolání otce proti části výroku I o svěření nezletilých J. a T. E. a o jejich styku s otcem pro dobu do rozvodu manželství rodičů a o odvolání otce proti části výroku II o svěření nezletilých J. a T. E. a o jejich styku s otcem pro dobu po rozvodu manželství rodičů zastavuje (výrok I). Rozsudek městského soudu se v části výroku I o výživném pro dobu do rozvodu manželství mění tak, že otec je povinen platit k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci na výživu nezletilého J. za dobu od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2022 částku 8 500 Kč měsíčně, za dobu od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 částku 9 300 Kč měsíčně a za dobu od 1. 1. 2024 do budoucna částku 8 700 Kč měsíčně, na výživu nezletilé T. E. za dobu od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2022 částku 12 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 částku 9 600 Kč měsíčně a za dobu od 1. 1. 2024 do budoucna částku 8 300 Kč měsíčně. Dluh na výživném pro nezletilého J. za období od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2023 v celkové výši 160 091 Kč je otec oprávněn zaplatit ve dvou splátkách k rukám matky tak, že první splátku ve výši 60 091 Kč je povinen zaplatit do 31. 12. 2024 a druhou splátku ve výši 100 000 Kč je povinen zaplatit do 30. 6. 2025, a to pod ztrátou výhody splátek. Dluh na výživném pro nezletilou T. E. za období od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2023 v celkové výši 293 829 Kč je otec oprávněn zaplatit ve třech splátkách k rukám matky tak, že první splátku ve výši 93 829 Kč je povinen zaplatit do 31. 12. 2024, druhou splátku ve výši 100 000 Kč je povinen zaplatit do 30. 6. 2025 a třetí splátku ve výši 100 000 Kč je povinen zaplatit do 31. 12. 2025, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok II). V části výroku II o výživném pro dobu po rozvodu manželství se rozsudek městského soudu mění tak, že otec je povinen platit počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilého J. částku 8 700 Kč měsíčně a na výživu nezletilé T. E. částku 8 300 Kč měsíčně, a to k rukám matky vždy do 15. dne v měsíci (výrok III). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).

4. Krajský soud po provedeném dokazování považoval za spravedlivé určit otci povinnost platit výživné v poměrné výši s matkou ve vztahu k nákladům, které dětem v posuzovaném období vznikly. Jedná se přitom o náklady, které byly shledány odůvodněnými, když současně již v době, kdy rodiče o děti společně pečovali, nebylo pochyb o tom, že výdaje na četnou zájmovou činnost byly ze strany obou rodičů hrazeny, a že na takovýto standard děti byly zvyklé. Je sice pravdou, že děti nastoupily od 1. 9. 2021 na víceletá gymnázia, s čímž jim vznikly zvýšené náklady, nicméně výdaje v souvislosti se školní docházkou jsou nepoměrně nižší než matkou doložené výdaje za zájmovou činnost těchto dětí. S ohledem na výše uvedené pak nástup na střední školu krajský soud v poměrech právě těchto dětí neshledal skutečnost, jež by měla vést k závěru o podstatné změně jejich poměrů. Co se týče zvýšených výdajů na nezletilé v souvislosti se školní docházkou, byly tyto náklady započítány do jejich pravidelných měsíčních nákladů (respektive rozpočítány na příslušný rok v případě, že se jednalo o jednorázové platby), nicméně faktem zůstává, že zvýšené výdaje dětí vznikaly po celou posuzovanou dobu v souvislosti s jejich zájmovou činností, a proto bylo výživné určováno právě podle výdajů, které dětem v jednotlivých letech za posuzované období vznikaly. V daném řízení nebylo sporu o tom, že obě nezletilé děti se vždy věnovaly sportovní činnosti na vrcholové úrovni, a je tudíž nepochybné, že v souvislosti s náročnou fyzickou aktivitou měly zvýšené výdaje za stravu. Proto k částkám, které krajský soud posoudil jako nutně a účelně vynaložené náklady na jejich osoby, byly připočteny též nutně zvýšené výdaje za jídlo, které se samozřejmě se zvyšujícím věkem v čase mění. Při úvaze o stanovení výše krajský soud dospěl k závěru, že otec by se měl podílet v poměru 60 % na stanovených nákladech, jež v souvislosti s dětmi v průběhu jednotlivých let vznikaly, a matka co do 40 %, a to s přihlédnutím k tomu, že po celé posuzované období se o nezletilé výlučně starala matka, zajišťovala dětem bydlení i jejich běžné osobní potřeby. Krajský soud též zohlednil i matčino enormní nasazení ve vztahu k zajištění jejich zájmové činnosti, což znamenalo též dopravu dětí do kroužků a na soutěže, ale i osobní účast matky na trénincích či závodech jako vyjádření podpory.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá porušení jejího práva na soudní ochranu spočívající v absenci skutkových zjištění krajského soudu o příjmech otce a jeho partnerky, v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním ve vztahu k příjmům otce, k výdajům a nákladům nezletilých a též ve vztahu k dlužnému výživnému. Namítá také porušení povinnosti krajského soudu vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, a to konkrétně s příjmem otce z provize v realitním projektu Koperník. Dále tvrdí, že krajský soud provedl takový výklad jednoduchého práva, který se příčí dosavadní ustálené interpretaci, a to v otázce životní úrovně otce, k potencialitě příjmu otce, ke zvýšení výdajů nezletilých v souvislosti s nástupem na střední školu, k otázce sankčního výživného a k nesprávné aplikaci vypočtu výživného jako by šlo o střídavou péči. Stěžovatelka brojí též proti tvrzené překvapivosti rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelka také namítá porušení jejího práva na rodinný život a práva na ochranu rodiny a rodičovství a také to, že krajský soud podle jejího názoru rozhodoval v rozporu s nejlepšími zájmy nezletilých.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, jakož i se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, případně jejích nezletilých dětí, a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

10. Napadený rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud se velmi důsledně a ústavně konformně zabýval podstatnými kritérii pro rozhodnutí o výši výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, naopak se s jeho právními závěry (jak jsou shrnuty v bodě 4 tohoto usnesení, komplexně a s nadstandardní pečlivostí rozvedeny v bodech 19 až 44 napadeného rozsudku) zcela ztotožňuje.

11. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, která vyplývá z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu