II. ÚS 3304/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byl zkrácen na svém základním právu na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv s svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že jím byl porušen zákaz libovůle garantovaný čl. 2 odst. 2 Listiny a že nebylo zohledněno jeho právo "na autonomii vůle" garantované čl. 2 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že napadeným rozsudkem okresní soud uložil stěžovateli (jako žalovanému), aby vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatil z titulu dlužného pojistného částku 2 565 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 3 062 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok je po právu, přičemž nepřisvědčil stěžovatelově námitce započtení s odůvodněním, že jeho pohledávka je nejistá a neurčitá.

Stěžovatelova argumentace

3. Stěžovatel namítá, že okresní soud tuto procesní obranu v podobě námitky započtení, ke kterému mělo dojít ke dni 27. 9. 2023 pohledávkou ve výši 20 000 Kč, posoudil nesprávně. Argumentuje, že případná neplatnost započtení by byla neplatností toliko relativní, a jelikož se jí vedlejší účastnice nedovolala, soud by k ní mohl přihlížet, jen pokud by byly naplněny předpoklady stanovené v § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále argumentuje, že vedlejší účastnice neurčitost či nejistotu pohledávky netvrdila (a neprokazovala), a takové posouzení okresní soud ani neavizoval, že podáním ze dne 26. 9. 2023 adresovaným vedlejší účastnici svou pohledávku náležitě konkretizoval a vyčíslil, a že tato byla "započitatelná". V návaznosti na to okresnímu soudu vytýká, že neposuzoval vůli stran, a shledal-li bez dokazování jeho právní jednání neurčitým, resp. neplatným, dopustil se nepřípustného formalizmu.

4. Podle stěžovatele měl okresní soud pochybit i v tom, že soudní řízení nepřerušil, ačkoli u Obvodního soudu pro Prahu 8 probíhalo od 12. 12. 2023 pod sp. zn. 10 C 285/2023 soudní řízení, jehož předmětem byla úhrada pohledávky za vedlejší účastnicí, kterou použil k započtení. Stěžovatel má za to, že existence této pohledávky je elementární otázkou i pro existenci jeho dluhu vůči vedlejší účastnici.

5. Za neadekvátní (a neústavní) pak stěžovatel považuje výši náhrady nákladů řízení, neboť přesahuje žalovanou jistinu a byla přiznána pojišťovně, která má právní oddělení a dostatečně početný právní aparát.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádný takový prostředek neměl k dispozici.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Napadeným rozsudkem měl být stěžovatel zkrácen o částku 2 565 Kč s příslušenstvím a dále o částku 3 062 Kč, představující náhradu nákladů řízení. S ohledem na jejich výši je zjevné, že ústavní stížnost podává v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).

9. To platí ještě větší měrou pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v bagatelní výši, neboť jak plyne z judikatury Ústavního soudu, problematika nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody účastníků řízení, a to ani v těch případech, kde by takové rozhodnutí mohlo mít citelné dopady do jejich majetkové sféry [viz např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)].

10. Stěžovatel neuvádí, že by napadeným rozhodnutím byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a z ústavní stížnosti ani neplyne, že by zde bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v určitém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci v rovině podústavního práva (otázky platnosti stěžovatelova právního jednání, "kompenzability" pohledávky podle § 1987 odst. 2 občanského zákoníku) či nesprávnost procesního postupu, nicméně věcná správnost (zákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a to ani v těch případech, které za bagatelní označit nelze. Nadto Ústavní soud by nemohl považovat svůj případný zásah z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny za nezbytný, domáhá-li se stěžovatel souběžně úhrady své pohledávky v samostatném řízení. Dlužno dodat, že okresní soud řádně odůvodnil jak závěr o "nezapočitatelnosti" stěžovatelovy pohledávky, tak nevyhovění návrhu na provedení dalšího dokazování či na přerušení řízení, a ani z hlediska obsahového nevykazuje dané odůvodnění známky tzv. přepjatého formalizmu. 11. Jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ani zde Ústavní soud nezjistil nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Stěžovatel ve své podstatě namítá, že výše náhrady nákladů řízení je nepřiměřená a že náklady právního zastoupení nebyly vynaloženy vedlejší účastnicí účelně (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Okresním soudem přiznaná náhrada však nijak zásadně nepřesahovala žalovanou částku a především s ohledem na stěžovatelovu procesní obranu soudní řízení nemělo povahu řízení o tzv. formulářové žalobě [srov. např. nálezy ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) či ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)]. Přiznal-li za tohoto stavu okresní soud vedlejší účastnici náhradu nákladů právního zastoupení, nelze takový postup označit za nějak nepřiměřený, natož pak do té míry, že by mohl odůvodnit zásah Ústavního soudu do nezávislého soudního rozhodování.

12. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tvrzenému porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv či svobod, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 14. ledna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu