II. ÚS 3314/23

Odůvodnění

1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností rozhodnutí vydaných soudy, které zamítly žalobu stěžovatele na náhradu škody od vedlejší účastnice Nemocnice Jihlava. Stěžovatel před obecnými soudy namítal, že ze strany lékaře došlo k neoprávněnému odmítnutí poskytnutí již sjednaných a odsouhlasených zdravotních služeb v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. V ústavní stížnosti tvrdil, že soudy se nedostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatele a nevzaly v potaz veškerá tvrzení a důkazy. Tvrdil, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečná a nepřezkoumatelná a porušují stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Ústavní soud neshledal v argumentaci stěžovatele ústavněprávní rozměr.

Vymezení věci

2. Stěžovatel trpí vrozenou vadou pohlavního ústrojí (hypospadie), kterou chtěl řešit ve zdravotnickém zařízení Nemocnice Jihlava ("vedlejší účastnice"). Podstoupil několik telefonních a písemných konzultací s odborníkem v oblasti urologie MUDr. Jaroslavem Ženíškem, PhD. ("lékař"), které měly směřovat k chirurgickému zákroku a korekci stěžovatelovy vrozené vady. K tomuto chirurgickému zákroku nedošlo.

3. Stěžovatel následně podal žalobu k Okresnímu soudu v Jihlavě ("okresní soud"), kterou se domáhal náhrady škody s odůvodněním, že ze strany vedlejší účastnice došlo k neoprávněnému odmítnutí poskytnutí již sjednaných a odsouhlasených zdravotních služeb. Lékař se podle něho zavázal k určitému druhu péče, který měl být připraven splnit, a stěžovatel nabyl představy, že navrženou léčbou dosáhne určitého výsledku a na jeho dosažení spoléhal. Porušením smluvní povinnosti ze strany vedlejší účastnice tak vznikly stěžovateli dodatečné náklady, které by mu při postupu, který byl obsahem smlouvy o péči o zdraví, v žádném případě nevznikly.

4. Okresní soud žalobě nevyhověl. Za účelem řádného zjištění skutkového stavu provedl listinné důkazy, záznamy o konzultaci, ambulantní karty, e-mailovou komunikaci mezi stěžovatelem a lékařem a taky svědeckou výpověď lékaře. Na základě těchto důkazů dospěl k závěru, že stěžovatel a vedlejší účastnice (resp. lékař jako zaměstnanec vedlejší účastnice) neuzavřeli smlouvu o péči o zdraví podle § 2636 občanského zákoníku. Jednání mezi stěžovatelem a lékařem mělo charakter odborné konzultace [ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů], případně rady. Smlouva je uzavřena teprve tehdy, jakmile si strany ujednají její obsah, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel a lékař se neshodli na podstatné náležitosti takové smlouvy, jíž je jednoznačně a konkrétně určený rozsah a postup operačního zákroku. Naopak uplatňovali vůči návrhům druhé strany dodatky, výhrady či omezení navrženého rozsahu a postupu operace, což je nutno z hlediska zákona interpretovat jako odmítnutí původní nabídky a učinění nové nabídky druhou stranou. Stěžovatel mimo jiné odmítal provedení obřízky a lékař mu nemohl garantovat, že během výkonu nenastane situace, kdy to bude nutné. Stěžovatel požadoval rozdělení zákroku na vícero etap na různých pracovištích, což lékař nedoporučil s ohledem na vyšší pravděpodobnost vzniku komplikací, a nabídku stěžovatele neakceptoval. Okresní soud dospěl k závěru, že lékař postupoval s péčí řádného odborníka, když odmítl provedení úkonů, které by pro pacienta představovaly podle jeho odborného názoru zvýšené riziko komplikací. Smlouva mezi stranami nebyla platně uzavřena. Okresní soud proto nemohl shledat důvodným nárok stěžovatele na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení (neexistující) smlouvy.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně ("krajský soud"). V odvolání setrvával na svých žalobních námitkách. Nesouhlasil s tím, že by jeho vyšetření u lékaře mělo pouze informativní charakter. S důrazem na listinný důkaz v podobě ambulantního listu trval na tom, že došlo k absolutní shodě obou stran na rozsahu zákroku. Jediným zbývajícím krokem bylo podle stěžovatele sjednání konkrétního termínu jeho provedení. Odmítl tvrzení žalované, že trval na rozdělení zákroku na vícero pracovišť. Navrhl provedení důkazu v podobě záznamu ze svého vyšetření, ze kterého má vyplývat, že mezi ním a lékařem došlo k absolutní shodě na rozsahu zákroku. Stěžovatel označil výpověď lékaře nevěrohodnou. V doplnění odvolání stěžovatel uvedl, že při vyšetření byl lékařem uveden v omyl ohledně postupu léčby. Náhlé změnění léčby ze strany lékaře není podle stěžovatele postup lege artis, protože na jeho straně došlo k nutnosti vynaložit náklady.

6. Krajský soud nepovažoval odvolání stěžovatele za důvodné a rozsudek okresního soudu potvrdil. Podle krajského soudu okresní soud provedl rozsáhlé dokazování a správně zjistil skutkový stav věci. S právním závěrem okresního soudu se krajský soud v plném rozsahu ztotožnil. Námitka stěžovatele, že nabyl představy, že prvně navrženou léčbou dosáhne určitého výsledku a na jeho dosažení spoléhal, podle krajského soudu nevychází z relevantních podkladů. Kromě toho je tato námitka v rozporu s § 205a o.s.ř., neboť mohla být uplatněna již v řízení před soudem I. stupně.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že krajský soud a okresní soud porušily shora označenými napadenými rozhodnutími jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil.

8. V ústavní stížnosti vznesl řadu námitek směřujících proti tomu, jak se oba soudy vypořádaly s navrženými důkazy, k jakým právním závěrům na jejich základě došly a jak svá rozhodnutí odůvodnily.

9. Stěžovatel namítá, že soudy nevzaly v potaz veškerá tvrzení a veškeré stěžovatelem navržené důkazy. Konkrétně tvrdí, že soudy opomněly přihlédnout k obsahu listinného důkazu v podobě ambulantní karty ze dne 8. 1. 2020, z níž má vyplývat jednoznačné určení rozsahu a podoby operačního zákroku. Dále podle stěžovatele nedošlo k řádnému provedení důkazu v podobě audiozáznamu z ambulantního vyšetření. Dále namítá, že selektivně vybrané důkazy a tvrzení soudy interpretovaly bez načerpání dostatečných medicínských znalostí (ani přímo, ani prostřednictvím znalce), přičemž on shledává tuto okolnost za zásadní. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by ambulantní vyšetření provedené lékařem mělo pouze informativní charakter. Výpověď lékaře na základě provedených důkazů nemůže být hodnocena jako věrohodná, okresní soud ji však slepě převzal. V neposlední řadě se stěžovatel domnívá, že odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je nedostatečné a nepřezkoumatelné, protože se nevypořádává dostatečně s (konstantní) argumentací stěžovatele. To je podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

Splnění podmínek řízení

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 citovaného zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

11. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí soustavy obecných soudů. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení některého základního práva nebo svobody.

12. Z ústavněprávního hlediska tedy může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je slučitelný s ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sama o sobě k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20, ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21 nebo ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2675/23 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

13. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových zjištění a právních závěrů ohledně existence smlouvy o péči o zdraví. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil zejména to, zda se soudy s námitkami stěžovatele řádným způsobem vypořádaly, a zda jejich výklad příslušných zákonných ustanovení nelze považovat za rozporný s ústavním pořádkem.

14. V první řadě, okresní i krajský soud řádně a přesvědčivě vypořádaly důkazy navržené stěžovatelem. Z bodu 5. a bodu 16. napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že okresní soud přihlédl k obsahu ambulantní karty ze dne 8. 10. Z bodu 7. napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že udělal totéž. Z odůvodnění je zřejmé, jaká skutková zjištění z tohoto důkazu soudy dovozují a proč. Tvrzení stěžovatele ohledně jednoznačného sjednání rozsahu a podoby operačního zákroku nemělo podle obou soudů oporu ve spisovém materiálu. Z bodu 6. napadeného rozsudku krajského soudu je zjevné, proč krajský soud neprováděl důkaz v podobě audiozáznamu, a to proto, že ze spisového materiálu vyplývalo, že byl již k dispozici okresnímu soudu a byl proveden.

15. V řadě druhé, stěžovatel brojí proti tomu, že soudy rozhodly bez dostatečných odborných medicínských znalostí, které jsou pro jeho věc zásadní. Podle Ústavního soudu je tato argumentace nepřiléhavá, neboť posuzování existence smlouvy o péči je otázkou právní. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč se domnívají, že smlouva nevznikla a vyšetření stěžovatele mělo pouze informativní charakter (rozsudek krajského soudu bod 7., rozsudek okresního soudu bod 15. a 16.).

16. Zatřetí, ačkoliv odůvodnění rozsudku krajského soudu je poněkud stručné, obsahuje řádné vypořádání se s převážně opakující se argumentací stěžovatele. Ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, č. stížnosti 16034/90). Nadto je třeba si uvědomit, že soud na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru stěžovatele odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy, minimálně implicitně, vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument stěžovatele v rozhodnutí soudu způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně podání obsahujících námitky vymykající se rozumnému náhledu na věc, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Krajský soud tak učinil, když lze odkázat na bod 7. napadeného rozsudku, resp. vysvětlil, proč jsou nepřípustné.

17. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci rozhodujících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci soudů, rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Rozhodnutí soudů nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

Závěr

18. Z uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu