II. ÚS 3332/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 32, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby vedlejšího účastníka (syna stěžovatele) vůči stěžovateli na určení výživného pro zletilé dítě, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 340/2023, bylo v záhlaví specifikovaným rozsudkem okresního soudu rozhodnuto, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu vedlejšího účastníka od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2023 částkou ve výši 22 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2023 do 31. 5. 2024 částkou 10 000 Kč měsíčně a od 1. 6. 2024 částkou 22 000 Kč měsíčně, a že nedoplatek na stanoveném výživném za období od 1. 9. 2022 do 22. 2. 2024 ve výši 168 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníku do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Stěžovateli byla současně uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení ve výši 118 483,20 Kč (výrok III.).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), výrok II. změnil toliko tak, že dlužné výživné za období od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2024 činí 186 000 Kč (výrok II.), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 54 649 Kč (výrok III.).

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že obecné soudy jeho argumentaci ignorovaly a zabývaly se pouze důkazy a argumenty svědčícími ve prospěch vedlejšího účastníka. Zejména má za to, že se soudy nezabývaly otázkou dobrých mravů. Tvrdí, že již před okresním soudem uváděl, že o něj vedlejší účastník neprojevuje žádný zájem, nekomunikuje s ním a pohrdá jím, po dobu více než dvou let nemá od něj žádné informace o tom, jak a kde studuje, jak tráví volný čas, kde bydlí, zda má či nemá přítelkyni atd. Podle něj je jednání vedlejšího účastníka závadné a v rozporu s dobrými mravy. Znovu poukazuje na to, že okresní soud ve věci nařídil jiný soudní rok, ke kterému nepřizval všechny účastníky řízení tak, jak mu ukládá zákon, nýbrž přizval pouze vedlejšího účastníka coby žalobce, což nenapravil ani krajský soud. Rozhodnutí krajského soudu považuje za nedostatečně odůvodněné s tím, že tento soud se řádně nezabýval především jeho argumenty o zaujatosti soudkyně okresního soudu, neinformování o jiném soudním roku, nevyslechnutí vedlejšího účastníka v ústním jednání a neumožnění klást mu otázky, možnosti a ochoty vedlejšího účastníka pracovat na brigádách a spořit si do budoucna atd. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Nesouhlasí ani s určením výživného zpětně s tím, že na straně vedlejšího účastníka nedošlo k žádné podstatné změně okolností, které by odůvodňovaly zpětné přiznání výživného.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na řádný (spravedlivý) proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů - § 913 a § 915 občanského zákoníku [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Zajištění oprávněných potřeb dítěte zůstává i po rozvodu základní povinností obou rodičů, k čemuž musí nadále vynaložit veškeré úsilí, a to i na úkor svých ryze vlastních zájmů. Není možné, aby rodič, který nemá dítě v osobní péči, žil vlastní život bez ohledu na rodičovské povinnosti. I proto zákon při stanovení výživného umožňuje přihlédnout nejen ke stávající majetkové situaci rodiče, ale i k jeho majetkové potencialitě. Smyslem je ochrana dítěte a zamezení situacím, kdy by veškerá zodpovědnost za dítě byla přenášena na toho rodiče, jemuž bylo svěřeno do péče. Stejně jako musí rodič plnit svou vyživovací povinnost, pečuje-li o dítě ve společné domácnosti, musí ji plnit i po rozvodu, byť jinou formou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 (N 76/89 SbNU 173).

9. V posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku okresního soudu a se kterými se krajský soud řádně a dostatečně vypořádal. Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na základě kterého bylo zjištěno, že vedlejší účastník je po celé rozhodné období studentem vysoké školy (řádného denního studia), proto není v jeho možnostech se po dobu studia samostatně živit a trvá vyživovací povinnost obou rodičů vůči němu. Jeho potřeby jsou navíc zvýšeny tím, že do školy dojíždí a trpí zdravotními problémy (diabetes mellitus 1. typu). V řízení byly zjištěny všechny podstatné okolnosti, které jsou pro posouzení možností, schopností a majetkových poměrů obou rodičů, jakož i pro posouzení odůvodněných potřeb vedlejšího účastníka, významné. Žádné pochybení neshledal Ústavní soud ani u zpětně stanoveného výživného, neboť bylo prokázáno, že jde o dobu, kdy vedlejší účastník již byl studentem vysoké školy a stěžovatel mu neplnil v míře, v jaké mu plnit měl.

10. K opakovaně vznesené námitce stěžovatele o rozporu nároku vedlejšího účastníka s dobrými mravy již okresní soud správně zdůvodnil, že postoj vedlejšího účastníka, který odmítá kontakt se stěžovatelem, není sice beze zbytku akceptovatelný, ale nelze jej v daném případě a v současné době považovat za chování v rozporu s dobrými mravy. Je tomu tak především z toho důvodu, že od rozchodu rodičů (manželství rodičů bylo rozvedeno dne 30. 3. 2023) uběhlo relativně krátké období, přičemž v řízení vyšlo najevo, že vedlejší účastník potřebuje delší čas k tomu, aby se vyrovnal se situací způsobenou stěžovatelem, který nečekaně opustil jejich společnou domácnost. Pro vedlejšího účastníka je situace o to více nepříznivá, když ke stěžovateli zjevně chová i nadále hluboký vztah, neboť dříve byl pro něho velkou autoritou, osobou s pevnými zásadami prosazujícím otevřenost, pravdivost a čestnost. Rozchod rodičů navíc nepříznivě nese nejen vedlejší účastník, ale i další dvě zletilé děti stěžovatele. Nutno dodat, že okresní soud současně připustil, že v budoucnu, kdy uplyne delší doba od rozchodu rodičů, coby zátěžové situace pro vedlejšího účastníka, by mohlo dojít k odlišnému posouzení stěžovatelem namítaných skutečností.

11. Jde-li o námitku údajné podjatosti samosoudkyně okresního soudu a námitky týkající se nařízení jiného soudního roku, i s nimi se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádaly. Konstatovaly, že ve věci nebyl shledán žádný důvod k tomu, aby byla soudkyně JUDr. Helena Hrubá, Ph.D., z rozhodování vyloučena. Krajský soud přisvědčil stěžovateli toliko v tom, že okresní soud nepostupoval procesně správně, když o termínu jiného soudního roku, konaného dne 2. 2. 2024, neuvědomil stěžovatele a jeho právní zástupkyni. Současně však zdůraznil, že z takové vady by mohly být vyvozovány důsledky jen tehdy, měla-li by daná vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na to, že u ústního jednání konaného dne 16. 2. 2024 postupoval již okresní soud korektním procesním způsobem zaznamenaným v protokolu o jednání, kdy nebyl doplňující výslech vedlejšího účastníka ani navržen, uzavřel krajský soud, že uvedená vada neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (s ohledem na další provedené důkazy a jejich hodnocení). V takovém závěru krajského soudu nespatřuje Ústavní soud žádné protiústavní pochybení.

12. Okresní soud i krajský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou celkově ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde.

13. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí nelze považovat za svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na soudní ochranu a řádný proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

15. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v krátké době od jejího podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu