II. ÚS 3357/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a odst. 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka též navrhla přednostní projednání věci.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilou do střídavé péče rodičů, kterou upravil jednak pro období od vyhlášení tohoto rozsudku do 30. 6. 2024 (výrok I) a dále od 1. 9. 2024 do budoucna (výrok III), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku I tohoto rozsudku (výrok II), rozhodl, že je vedlejší účastník (dále jen "otec") počínaje od 1. 3. 2024 povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 8 000 Kč měsíčně, splatnou do patnáctého dne každého měsíce, za který je výživné placeno, k rukám matky (výrok IV), matka je počínaje od 1. 3. 2024 povinna přispívat na výživu nezletilé částkou 3 200 Kč měsíčně, splatnou do patnáctého dne každého měsíce, za který je výživné placeno, k rukám otce (výrok V), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

3. O odvolání matky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek obvodního soudu potvrzuje (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Obecné soudy dospěly k závěru, že v posuzované věci nebyly ani tvrzeny, natož prokázány žádné relevantní důvody, pro které by bylo namístě se odchýlit od základního pravidla, podle něhož o dítě pečují oba rodiče, a to v zásadě rovnocenně. Nebyly zjištěny žádné relevantní důvody pro odchylku od preferovaného modelu střídavé péče, který bude nejlépe vyjadřovat naprosto rovnocenné postavení obou rodičů při výchově nezletilé. Oba rodiče chtějí o nezletilou pečovat. Obecné soudy nezjistily nic, co by svědčilo o tom, že některý z rodičů není schopen o nezletilou pečovat. Oba rodiče jsou pro péči o nezletilou naprosto kompetentní. Nezletilá má citové pouto k oběma rodičům. Bydliště rodičů nejsou nikterak významně vzdálená. Rodiče bydlí v neproblematické dojezdové vzdálenosti od sebe. Rovněž komunikace rodičů, na to jak náročnou životní situací procházejí, je vcelku slušná. Rodiče jsou zjevně schopni se na řadě otázek domluvit, počínaje např. kroužky nezletilé. Nejen, že tak soudy nezjistily žádné relevantní důvody, které by vylučovaly střídavou péči, naopak zjistily okolnosti, které pro ni jednoznačně svědčí. Obecné soudy pak při stanovení výživného vyšly z doporučující kalkulačky Ministerstva spravedlnosti a zohlednily specifika posuzované věci.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy zatížily řízení vadami spočívajícími v porušení práva na spravedlivý proces a ostatních práv a zájmů chráněných ústavním pořádkem a mezinárodními úmluvami, kdy pro řadu úvah chyběly důkazy, které měly být v řízení provedeny. Patrný je diskriminační přístup k matce, lidská necitlivost vůči potřebám nezletilé i prvky neopodstatněného stranění otci, upřednostňování jeho návrhů a představ oproti představám a přáním nezletilé i matky. Závěry soudů a nastolená forma péče, výše výživného a i absence vyčíslení dluhu na výživném pak nemohou být rozhodnutím, které je v nejlepším zájmu dítěte. To, že je nezletilá nucena se podrobit, že něco snese nebo něco bude muset vydržet, jistě není ten očekávatelný a žádoucí princip, který by měl být v případě nezletilého dítěte ve věku 8 let aplikován.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, a to vč. stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, resp. nezletilé, a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilou. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].

9. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně (v podrobnostech viz např. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16). I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska přiměřenosti (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce přednostní, přičemž tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové přiměřené řešení.

10. Střídavá péče nemusí být obecnými soudy obecně upřednostňována, neboť každou takovou věc považuje Ústavní soud za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do (jakékoliv) péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů předním hlediskem. Soudy se současně musejí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků přiměřenosti zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči je třeba upřednostnit tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem věci nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18). Přesně k tomuto závěru dospěly obecné soudy ve vztahu k nezletilé v nyní posuzované věci, a jejich závěr neshledal Ústavní soud jako neústavní.

11. Důvodem pro nesvěření nezletilé do výlučné péče matky tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém souhrnu vedly obecné soudy k závěru o vhodnosti střídavé péče (srov. ve vztahu k námitkám matky zejména body 43 až 48 napadeného rozsudku obvodního soudu). Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora uvedeným závěrům, a které předpisy použily. Napadené rozsudky tak nejsou ve střetu se zájmy nezletilé, naopak předním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem nezletilé ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadených rozsudků. Obecné soudy se též dostatečně zabývaly názorem samotné nezletilé, přičemž zohlednily její názor ("že se jí po více než 4 dnech od jednoho či druhého rodiče stýská") v tom ohledu, že rovnoměrnou střídavou péči po týdnu rodiče zahájili až za takřka půl roku od počátku střídavé péče (a to od zahájení dalšího školního roku a nikoliv hned - viz výroky I a III a bod 51 napadeného rozsudku obvodního soudu). 12. Ústavní soud k posouzení vhodnosti střídavé péče uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15). Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem své nezletilé dcery a snažili se jí poskytnout (podle svých možností) co nejlepší rodinné zázemí pro její budoucí rozvoj.

13. V posuzované věci pak neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí, a to ani ve vztahu ke stanovení výživného a jeho výše. Tedy též rozhodnutí obecných soudů o výživném nelze označit za projev nepřijatelné libovůle, nýbrž je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) samostatně nerozhodoval, jelikož ve věci rozhodl hned, jak to bylo možné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu