II. ÚS 3383/23

Odůvodnění

Dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 38 190 968 Kč s úrokem z prodlení na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně notářského řádu (dále jen "OdpŠk"). Nesprávný úřední postup spatřovala stěžovatelka v nepřiměřené délce řízení před Krajským soudem v Praze o její excindační žalobě. Stěžovatelka tvrdila, že toto řízení mělo být skončeno nejpozději dnem vydání v pořadí druhého rozhodnutí o odvolání, které nabylo právní moci dne 25. 1. 2005. Nestalo se tak a řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009. V souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení stěžovatelka v žalobě uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že až do pravomocného rozhodnutí o excindační žalobě nemohla nakládat se svým majetkem.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2014 č. j. 15 C 240/2012-377, zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč, jelikož stěžovatelka v tomto rozsahu vzala žalobu zpět. Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Žalobu o zaplacení úroku z prodlení od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

4. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání a ve věci následně rozhodoval opakovaně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), Nejvyšší soud i Ústavní soud.

5. Rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 69 Co 351/2014-435 (dále jen "první rozsudek městského soudu"), změnil městský soud rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl i v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. K dovolání stěžovatelky tento rozsudek městského soudu následně Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 1181/2015-477, jelikož městský soud učinil odchylná skutková zjištění od obvodního soudu na základě důkazů, které sám nezopakoval. Městský soud proto v dalším řízení provedl dokazování a rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 (dále jen "druhý rozsudek městského soudu"), znovu změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl i v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585, odmítl stěžovatelčino dovolání proti druhému rozsudku městského soudu. Druhý rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585, stěžovatelka napadla ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3456/18, zrušil napadená rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu. Městský soud poté rozsudkem ze dne 29. 5. 2020 č. j. 69 Co 351/2014-726 (dále jen "třetí rozsudek městského soudu"), opět rozhodl tak, že žalobu, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení, zamítl. Městský soud dokazování doplnil o opakované výslechy svědků a dospěl k totožnému závěru jako ve svých předchozích rozhodnutích, že nelze dovodit opodstatněnost nároku stěžovatelky. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2979/2020-776, třetí rozsudek městského soudu v části týkající se povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 21 213 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání zamítl. Zrušená část třetího rozsudku městského soudu se týkala nárokovaného ušlého zisku z prodeje nemovitostí v Praze 9 a nároku na zaplacení částky představující vyšší daňovou povinnost stěžovatelky na dani z příjmu právnických osob v souvislosti s prodejem nemovitostí v Praze 9 a v Peci pod Sněžkou. V rozsahu, ve kterém Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl, se třetí rozsudek městského soudu týkal ušlého zisku z prodeje nemovitostí v Peci pod Sněžkou. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se rozhodování o žalobou uplatněných nárocích stěžovatelky rozdělilo do vícero řízení.

6. Dále bylo v řízení pokračováno tak, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti části třetího rozsudku městského soudu a také proti příslušné zamítavé části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2979/2020-776. Ústavní soud nálezem ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 446/22, napadené části rozhodnutí zrušil. Pokud jde o tu část třetího rozsudku městského soudu, která byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2979/2020-776, opět zrušena, městský soud rozsudkem dne 20. 1. 2023 č. j. 69 Co 351/2014-998 (dále jen "čtvrtý rozsudek městského soudu"), rozhodl tak, že opětovně změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu stěžovatelky zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. října 2023 č. j. 30 Cdo 2718/2023-1092, odmítl. Čtvrtý rozsudek městského soudu a následné odmítavé usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka napadla nyní posuzovanou ústavní stížností.

7. Čtvrtým rozsudkem městského soudu byl, jak je shora uvedeno, změněn rozsudek obvodního soudu tak, že žaloba stěžovatelky, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 21 213 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení, byla zamítnuta. Městský soud v odůvodnění uvedl, že ve svých předchozích rozhodnutích shledal jako správný závěr obvodního soudu, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a že rozhodným okamžikem pro posouzení vzniku škody a příčinné souvislosti je den 25. 1. 2005, kdy mělo posuzované řízení skončit. Obvodní soud při posuzování otázky nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk vycházel z úvah, které jsou relevantní pro posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy, s nimiž se odvolací soud ve svých předchozích rozhodnutích ztotožnil, nereflektoval však zásadní skutečnost, že v projednávané věci se stěžovatelka domáhá náhrady majetkové škody. Městský soud proto ve čtvrtém rozsudku shrnul judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že z ní vyplývá, že pro posouzení nároku na náhradu majetkové škody (ušlého zisku) měla být zvažována příčinná souvislost pouze s nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení a nikoli otázka přiměřenosti délky řízení. Městský soud tak uzavřel, že ve svých předchozích rozhodnutích nastolenou právní otázku neposuzoval v intencích závazné soudní judikatury Nejvyššího soudu. Ve smyslu této judikatury shledal následně v posuzovaném řízení průtahy v celkové délce 15 měsíců, a na základě tohoto výpočtu dospěl k jinému datu, kdy mělo posuzované řízení skončit (od právní moci posledního rozhodnutí v posuzovaném řízení, tj. 3. 12. 2009 odečetl dobu průtahu, tj. 15 měsíců; z tohoto výpočtu vyplynulo, že posuzované řízení bez průtahů mělo být skončeno ke dni 3. 9. 2008). Městský soud vyzval v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními stěžovatelku k vyjádření, zda hodlá na tuto skutečnost nějakým způsobem reagovat (např. případnou změnou skutkových tvrzení apod.). Stěžovatelka sdělila, že setrvává na svých žalobních tvrzeních a na své argumentaci, kterou uplatnila v průběhu celého odvolacího řízení. Vzhledem k uvedenému městský soud uzavřel, že ve vztahu k posuzovaným nárokům není dána příčinná souvislost s nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích posuzovaného řízení.

8. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky. Uvedl, že jelikož byly předchozí rozsudky odvolacího soudu v této věci zrušeny kasačními zásahy Nejvyššího či Ústavního soudu, nelze hovořit o vázanosti předchozími právními závěry městského soudu. Tím, že v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl odvolací soud znovu vystaven povinnosti, aby vyložil jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i jím zaujaté právní posouzení, byla pochopitelně otevřena možnost odvolacího soudu buďto setrvat na dříve vyjádřených závěrech, anebo tyto závěry přehodnotit. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že změna právního názoru městského soudu nesmí být na újmu práv účastníků řízení a musí jim být dána možnost na tuto změnu reagovat. Uvedené požadavky v této věci zachovány byly, když odvolací soud stěžovatelku v rámci jednání procesně zcela korektním způsobem seznámil se svými odlišnými úvahami. Nejvyšší soud také připomněl, že ochranu zasluhuje i oprávněné očekávání, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy. Okolnost, že soudy učinily odpovídající právní posouzení (vypořádaly námitky vedlejší účastnice obsažené již v jejím odvolání proti prvnímu rozsudku městského soudu) až se značným časovým odstupem, je sice nežádoucí, prosté plynutí času však soud nezbavuje povinnosti vypořádat námitky toho kterého účastníka řízení.

Argumentace stěžovatelky

9. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že po dobu deset let trvající řízení byla obecnými soudy i Ústavním soudem opakovaně ujišťována, že rozhodným okamžikem, ke kterému má prokazovat uskutečnění a okolnosti prodeje svých nemovitostí, je leden 2005, a až nyní postavil městský soud svůj rozsudek na závěru, že tímto okamžikem mělo být září 2008. Městský soud navíc učinil tento závěr na základě téže odvolací argumentace vedlejší účastnice, kterou vypořádával již v prvním, druhém a třetím rozsudku, a na základě soudní praxe pocházející z doby před vydáním již prvního rozsudku městského soudu. Městský soud navíc o změně v určení okamžiku rozhodného pro tvrzení a prokazování vlivu nesprávného úředního postupu informoval stěžovatelku až po zopakování celého dokazování vedeného pouze k tomu, zda by prodala své nemovitosti v roce 2005. Stěžovatelce tak nedal příležitost, aby se vyslýchaných svědků zeptala, zda by její nemovitosti koupili i v roce 2008. Městský soud se navíc ani nevypořádal s argumentací, kterou mu stěžovatelka předložila ve svém podání ze dne 13. 1. 2023. Stěžovatelka, pokud jde o změnu právního názoru městského soudu, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu. Ve věci stěžovatelky přitom nedošlo ke změně skutkového základu, změně soudní praxe ani k zásahu soudu vyšší instance. Došlo proto k protiústavnímu porušení zákazu překvapivých rozhodnutí, principu předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítá, že soudy protiústavně dovodily, že jí nevzniklo právo na náhradu majetkové škody v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, neboť právo na náhradu majetkové škody vzniká pouze v souvislosti s průtahy v soudním řízení. Tyto závěry dle stěžovatelky nemají oporu ani v zákoně, ani v relevantní soudní praxi. Stěžovatelka v tomto ohledu také připomíná, že ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nejsou obecné soudy oprávněny výkladem výše citovaného zákona (OdpŠk) jakkoli omezovat či podmiňovat. Dle stěžovatelky navíc závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutích, o která opřel městský soud svůj čtvrtý rozsudek, nedopadají na posuzovanou věc. Nakonec pak stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s její dovolací argumentací.

Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice a replika stěžovatelky

10. Městský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že městský soud postupoval vůči stěžovatelce zcela férově, při jednáních podrobně a ve smyslu § 118a občanského soudní řádu informoval o tom, jak na věc po skutkové i právní stránce nahlíží, a dal jí možnost v rámci kontradiktorního sporu se k dané otázce vyjádřit. Stěžovatelka dle Nejvyššího soudu opakovaně Ústavnímu soudu podsouvá, že odvolací soud byl vázán rozhodnutím Ústavního soudu, popř. Nejvyššího či odvolacího soudu vydaných v této věci stran posouzení okamžiku vzniku škody. Avšak otázkou, kdy a jak mělo posuzované řízení, nebýt průtahů, skončit, se městský soud, Nejvyšší soud, ani Ústavní soud dosud výslovně nezabývaly. Nejvyšší soud nemá změnu názoru městského soudu za překvapivou, městský soud stěžovatelku o tom, že se bude zabývat otázkou, kdy mělo posuzované řízení skončit, poučil a poskytl jí možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a vyjádřit se k právnímu posouzení celé věci. K právní stránce věci pak Nejvyšší soud uvádí, že vlastní hmotněprávní závěr městského soudu o tom, že posuzované řízení mělo skončit v září 2008, stěžovatelka dovoláním kvalifikovaně nenapadla, a připomíná, že městský soud při posouzení rozhodného okamžiku zcela správně aplikoval závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti připomněla, že v odvolání proti rozsudku obvodního soudu opakovaně sdělovala, že obvodní soud nesprávně právně posoudil otázku nesprávného úředního postupu. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že by tato otázka byla již pravomocně vyřešena. Skutečnost, že obranná argumentace vedlejší účastnice nebyla v odvolacím řízením zohledněna, nezbavuje soudy povinnosti ji v dalším řízení, ukáže-li se to jako potřebné, náležitě vypořádat.

11. V rámci repliky následně stěžovatelka vyvracela tvrzení vedlejší účastnice. Její argumentace se týkala především skutečnosti, že vedlejší účastnice měla možnost závěr městského soudu týkající se určení rozhodného okamžiku, ke kterému měl být prokazován vznik škody, napadnout u Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, avšak neučinila tak. Opětovně poukazuje na to, že zásadní změnu v posouzení věci provedenou městským soudem po deseti letech řízení bez toho, že by byla odůvodněna závazným právním názorem soudu vyšší instance, změnou skutkového stavu či změnou soudní praxe, nelze považovat za předvídatelný a spravedlivý postup v soudním řízení. Dle stěžovatelky ani právní úprava, ani soudní praxe neposkytuje podklad pro to, aby byla přiměřená délka řízení posuzována pro účely nároku na náhradu majetkové škody na základě jiných kritérií než pro účely nároků na náhradu škody nemajetkové.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

13. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci ovšem nedošlo.

14. Otázkou zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně. Z jeho judikatury vyplývá, že rozhodování o přiznání zadostiučinění se sestává ze tří kroků. (1) Je nejprve třeba určit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu také v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (2) Dále pak posoudit, zda v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla osobě újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být (3) rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace (k tomu viz nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 33 a 34, či také usnesení sp. zn. II. ÚS 2804/16 ze dne 25. 10. 2016, body 6 až 8).

15. V posuzovaném případě městský soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobní nároky stěžovatelky byly vymezeny ve vztahu k 25. 1. 2005, avšak městský soud určil, že rozhodným okamžikem pro vznik materiální újmy stěžovatelky byl den 3. 9. 2008, kdy mělo být předmětné řízení, kterého se nároky týkaly, bez průtahů skončeno, stran žalobních nároků stěžovatelky není dána příčinná souvislost s nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích posuzovaného řízení.

16. Určení rozhodného okamžiku je těžištěm problematiky, které se týká posuzovaná ústavní stížnost. Městský soud v prvním, druhém i třetím rozsudku pracoval s tím, že s přihlédnutím k dalšímu procesnímu vývoji lze mít za to, že k datu 25. 1. 2005 mohlo být ve věci pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelce tak k tomuto dni mohly být nejdříve vydány nemovitosti, kterých se týkaly žalované nároky, a mohla začít realizovat svá vlastnická práva. Ve čtvrtém rozsudku pak městský soud dospěl na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu k závěru, že v případě nároku, kterým je vymáhána náhrada majetkové újmy, nikoli nemajetkové, spočívá nesprávný´ úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale vždy jen v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. To pro určení rozhodného okamžiku prakticky znamená, že soud určí celkovou dobu průtahů, ke kterým v příslušném řízení došlo, a tyto průtahy poté odečte od právní moci rozhodnutí v příslušném řízení. V případě stěžovatelky činila dle výpočtu městského soudu celková doba průtahů v řízení, kterého se týkaly uplatněné nároky, 15 měsíců; pravomocným se rozhodnutí v daném řízení stalo 3. 12. 2009. Řízení, kterého se týkaly žalobou uplatněné nároky, tedy mělo být bez průtahů skončeno ke dni 3. 9. 2008, kterýžto den je rozhodným okamžikem vztahujícím se k nárokům stěžovatelky na náhradu majetkové újmy.

17. Předně je třeba se zabývat námitkami stěžovatelky ohledně nepředvídatelnosti a svévolnosti postupu městského soudu, který po několika letech řízení změnil svůj názor, pokud jde o určení rozhodného okamžiku.

18. Stěžovatelka správně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediný relevantní důvod odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru. I kdyby princip vázanosti soudu vlastním rozhodnutím nebyl explicitně upraven v zákoně, bylo by možné jeho existenci dovodit z ústavních principů a zásad materiálního právního státu ovládajících fungování moci soudní v širším smyslu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22). V posuzovaném případě nedošlo ani k jedné z Ústavním soudem zmiňovaných skutečností, tedy ani k podstatné změně skutkového základu, ani ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu z důvodu nesprávného určení rozhodného okamžiku, v tom se stěžovatelka rovněž nemýlí.

19. Nicméně kromě uvedeného je nutné vzít do úvahy skutečnost, že městský soud až do čtvrtého rozhodnutí ve věci aplikoval nesprávný právní názor. Dle Ústavního soudu stojí soud rozhodující po změně judikatury před nelehkým dilematem. Aplikací nového právního názoru zpravidla zasáhne do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat. Opačný postup by však znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by byl sporný i z hlediska principu rovnosti (v posuzovaném případě konkrétně v tom smyslu, že by ustálená judikatura Nejvyššího soudu nebyla aplikována na případ stěžovatelky, avšak byla aplikována na jiné případy, v rámci kterých se formovala, a ve kterých z ní soudy později po jejím ustálení vycházely). Soud právo stricto sensu přímo netvoří, nýbrž je nalézá v jiných pramenech práva a změna judikatury takto nazíráno není ničím jiným než zohledněním celkového kontextu vývoje výkladu a aplikace dané právní normy, případně někdy i "opravou dříve vysloveného omylu". Podstatné je, aby tento odklon byl proveden právem předvídaným způsobem (např. sjednocovací činnost nejvyšších soudů, rozhodnutí jejich velkých senátů nebo rozšířeného senátu, výklad provedený Ústavním soudem či mezinárodními soudy atp.). Výjimky mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je právě na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, které výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní. Ona "výjimečnost" situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu a nemohou tedy pochopitelně zakládat tuto výjimečnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15). Nadto Ústavní soud připomíná, že i z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dojde-li ke změně judikatury Nejvyššího soudu, je zásadně tato změna významná i pro již probíhající, dosud pravomocně neskončená soudní řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015s sp. zn. 26 Cdo 2856/2014).

20. Ve shodě s citovaným nálezem si městský soud byl vědom skutečnosti, že se nachází v nelehké situaci a chystá se změnit právní názor do té doby zaujímaný, což se projevilo především v přístupu ke stranám, které na toto byly opakovaně upozorňovány (viz níže bod 21.). Městský soud však právní názor změnit musel, jak vyplývá ze shora uvedeného. Jakmile dospěl k závěru, že je ve věci vzhledem k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu aplikován nesprávný právní názor, bylo na místě, aby opravil dříve vyslovený omyl. K "průběhu" samotné změny právního názoru městského soudu Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě se udála právem předvídaným způsobem (na základě sjednocení přístupu Nejvyššího soudu v otázce určování náhrady majetkové a nemajetkové újmy dle OdpŠk) a zároveň nenastaly shora zmíněné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby městský soud ustálenou judikaturu neaplikoval a setrval na nesprávném právním názoru. Městský soud v odůvodnění čtvrtého rozsudku také dostatečným způsobem objasnil, proč se odchýlil od předchozího právního posouzení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 186/17). A je třeba mít na paměti také to, že změna dřívějšího právního názoru odvolacího soudu, jakkoli je v zásadě nežádoucí, nemůže být považována za nepatřičnou s ohledem na ústavněprávní princip nezávislosti soudce, zvláště za situace, kdy je odvolací soud při pozdějším rozhodování zcela jinak obsazen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1349/2006), což je skutečnost která nastala i v případě stěžovatelky. Městský soud rozhodoval po čtvrté v jiném složení senátu, jak vyplývá z bodu 40. napadeného rozsudku městského soudu (a bylo také zmíněno na jednání dne 18. 1. 2023). Ústavní soud samozřejmě neopomíná, že příslušná judikatura Nejvyššího soudu, která zapříčinila změnu právního názoru městského soudu, začala vznikat již v době, kdy městský soud rozhodoval ve věci stěžovatelky poprvé. Nicméně ustálila se samozřejmě až v dalším průběhu řízení ve věci stěžovatelky.

21. Stěžovatelka dále ohledně změny právního názoru městského soudu uvádí, že městský soud postupoval nepředvídatelně, prováděl dokazování k roku 2005 a nedal stěžovatelce možnost důkazy poté vztáhnout k roku 2008. Ze záznamu jednání před městským soudem Ústavní soud zjistil, že na jednání dne 11. 11. 2022 byla stěžovatelka upozorněna, že se městský soud bude zabývat námitkou vedlejší účastnice týkající se určení rozhodného okamžiku, která byla obsažena v odvolání vedlejší účastnice od samého počátku. Současně v rámci tohoto jednání byla stěžovatelka upozorněna na skutečnost, že v judikatuře je odlišován přístup v rozhodování o nemajetkové újmě a majetkové újmě. Předsedkyně senátu rovněž uvedla, že na věc bude nahlíženo optikou judikatury Nejvyššího soudu týkající se nároků spočívajících v majetkové újmě a že v tuto chvíli je daná "otázka otevřená". Při jednání dne 18. 1. 2023 pak předsedkyně senátu zopakovala, že strany byly upozorněny na skutečnost, že se senát neztotožňuje s dosavadním posouzením vzniku škody a že městský soud bude postupovat dle judikatury Nejvyššího soudu. Nakonec vyzvala stěžovatelku k reakci a dotázala se, zda si přeje něco doplnit. Stěžovatelka setrvala na svém postoji. Z uvedeného je patrné, že městský soud nepřipravil stěžovatelku o možnost vyjádřit se k rozdílnému právnímu posouzení věci a postupoval procesně transparentním způsobem, když změnu v právním posouzení se stranami komunikoval a dal jim prostor na ni reagovat. Zároveň je patrné, že změnou náhledu městského soudu na právní posouzení věci stěžovatelka nemohla být překvapena, neboť na možnost odlišného právního posouzení byli účastníci upozorněni při jednání městského soudu opakovaně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22). 22. Nutné je odmítnout také argumentaci stěžovatelky, že rozhodný okamžik již byl v řízení závazně určen. Obecné soudy správně, pokud jde o toto tvrzení, poukázaly na skutečnost, že Nejvyšší i Ústavní soud sice ve svých rozhodnutích vydaných v průběhu řízení pracovaly s rokem 2005, nicméně samotné určení tohoto roku jako rozhodného okamžiku pro posouzení náhrady majetkové újmy nikdy nebylo předmětem jejich přezkumu. V žádném z dříve podaných dovolání či dříve podaných ústavních stížností nebyla tato otázka nadnesena. Ani Nejvyšší, ani Ústavní soud se k ní proto dosud nemohly závazně vyjádřit.

23. Stejně tak není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že obecné soudy svými rozhodnutími zkrátily její právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Soudy pouze dospěly k závěru, že v případě stěžovatelky není ve vztahu k žalovaným nárokům dána příčinná souvislost s nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích příslušného řízení, kterého se nároky týkaly. Stěžovatelka tedy nenaplnila podmínky požadované pro přiznání náhrady škody.

24. V neposlední řadě Ústavní soud konstatuje, že nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že by se Nejvyšší soud nevypořádal s argumentací obsaženou v dovolání. Jak Nejvyšší soud, tak před ním městský soud pečlivě vysvětlily, jak a proč dospěly ke svým rozhodnutím, přičemž žádný argument stěžovatelky nezůstal bez patřičné reakce ze strany příslušného soudu.

25. Ústavní soud tedy shrnuje, že posuzované řízení o žalovaných nárocích stěžovatelky skutečně trvalo neúměrně dlouhou dobu, dokonce déle, než původní řízení, kterého se nároky na náhradu majetkové újmy týkaly. To rozhodně není žádoucí stav. Nicméně v rámci dané situace postupovaly obecné soudy správně, když aplikovaly judikaturu Nejvyšší soudu, která se ustálila v průběhu posuzovaného řízení. V rámci situace, k níž v řízení došlo, tj. že se po několika letech změnil právní názor městského soudu, zároveň udělaly obecné soudy vše pro to, aby nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky.

26. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy učinily odůvodněný závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi žalovanými nároky a nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení. Vzhledem k tomu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 19. března 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu