Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti E.R.O.C. s. r. o., sídlem Petřínská 489/5, Praha 5, zastoupené advokátem Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1740/2025-1274 ze dne 20. 8. 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 176/2022-1247 ze dne 3. 10. 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j 35 Co 258/2019-1124 ze dne 21. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, obchodní společnosti b) DELTA CENTER a. s., sídlem Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7, c) Dinha Quyeta Nguyena, neznámého pobytu, a d) Dinha Hue Trana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:
3. U Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") bylo vedeno pod sp. zn. 5 C 104/2012 řízení o žalobě vedlejšího účastníka a) proti vedlejší účastnici b) o zaplacení 246 417 488 Kč s příslušenstvím a o vyklizení nemovitostí. Stěžovatelka a vedlejší účastníci c) a d) v tomto řízení vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalované vedlejší účastnice b). V průběhu řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vydal rozsudek č. j. 35 Co 258/2019-822 ze dne 19. 11. 2019, který stěžovatelka napadla žalobou pro zmatečnost s tvrzením, že žalované byla odňata možnost jednat před městským soudem.
4. Žalobu pro zmatečnost městský soud napadeným usnesením zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky, k němuž se připojila vedlejší účastnice b), Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu a rozhodl o nákladech řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že vedlejší účastník není k podání dovolání oprávněn; současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv především v tom, že obecné soudy nesprávně aplikovaly § 101 odst. 3 o. s. ř. a projednaly věc v nepřítomnosti žalované vedlejší účastnice b), ačkoliv byly splněny podmínky pro odročení jednání. Podle stěžovatelky byl obecný zmocněnec vedlejší účastnice b) řádně a včas omluven z důvodu zdravotní indispozice. Postupem městského soudu, který přesto jednání neodročil a věc projednal v nepřítomnosti účastníka, došlo podle stěžovatelky k podstatnému porušení procesních pravidel a ke zmatečnosti řízení spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
6. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že ačkoliv v nalézacím řízení vystupovala pouze v postavení vedlejší účastnice, měla rozhodnutí obecných soudů pro ni zásadní faktické i právní důsledky, neboť výsledek nalézacího řízení přímo ovlivnil její užívací práva k předmětným nemovitostem, které jsou nyní vyklizovány v rámci exekuce. Nejvyšší soud podle stěžovatelky pochybil tím, že namítanou zmatečnost řízení nepřezkoumal a postup nalézacích soudů aproboval, aniž by se vypořádal s relevantní judikaturou k povinnosti soudu odročit jednání při řádně doložené zdravotní indispozici účastníka či jeho zástupce.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost včasná a přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako subjektivně nepřípustné, neboť coby vedlejší účastnice na straně žalované nebyla oprávněna podat dovolání, bylo posledním procesním prostředkem k ochraně stěžovatelčiných práv odvolání (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1648/24 ze dne 18. 9. 2024, body 8 až 11), o němž rozhodl odvolací soud napadeným usnesením. Protože podle stěžovatelkou přiložené doručenky jí bylo napadené usnesení odvolacího soudu doručeno 3. 12. 2024 a ústavní stížnost byla podána až 18. 11. 2025, byla podána zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a je tedy opožděná (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 496/14 ze dne 17. 2. 2015). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud v poučení uvedl, že dovolání proti němu lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., neboť proti němu mohla podat dovolání sama žalovaná - tedy vedlejší účastnice b), na kterou se toto poučení vztahovalo.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska toho, zda odmítnutí stěžovatelčina dovolání jako subjektivně nepřípustného nebylo svévolné či jinak rozporné s jejími ústavně zaručenými právy. Žádné ústavněprávně relevantní vady však v tomto rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi (vycházející již ze "sbírkového" usnesení sp. zn. 25 Cdo 162/2003 ze dne 27. 5. 2003) srozumitelně vysvětlil, že vedlejší účastník není k podání dovolání oprávněn, protože mu to účinná procesní úprava výslovně neumožňuje. Ústavní soud již v minulosti v tomto závěru nic neústavního neshledal a dlouhodobě z něj vychází (srov. např. již zmiňovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 496/14 a sp. zn. IV. ÚS 1648/24; dále viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2656/18 ze dne 1. 10. 2018 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3596/20 ze dne 2. 2. 2021, bod 16); ani v projednávané věci neshledal žádný důvod se od něj odchylovat, ostatně jej stěžovatelka nijak nezpochybňuje.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu