II. ÚS 3406/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [usnesení Nejvyššího soudu, výroků III., IV. VI., VIII., IX. a XI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ve znění opravného usnesení, a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") v části, ve které byl rozsudek okresního soudu potvrzen rozsudkem krajského soudu, a dále výroků III. a IV. rozsudku okresního soudu], přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci celkem částku 45 182,66 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do 104 141,90 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i vůči státu (výrok IV.). Okresní soud tak částečně vyhověl vedlejšímu účastníkovi, který se jako vlastník pozemku po stěžovateli domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezesmluvním užívání jeho pozemku z důvodu stavby na něm vlastněné stěžovatelem v období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2018. Okresní soud kvalifikoval uplatněný nárok jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovatel užívá nemovitost vedlejšího účastníka bez právního důvodu. Spor vedli účastníci pouze o výši částky bezdůvodného obohacení, odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému. Okresní soud v částce 45 182,66 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl. V částce představující bezdůvodné obohacení za rok 2015 okresní soud žalobu zamítl z důvodu promlčení (§ 621 občanského zákoníku).

3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastník odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení (dále jen "rozsudek krajského soudu") rozhodl tak, že odvolání vedlejšího účastníka do výroku I. rozsudku okresního soudu odmítl (výrok I.), rozsudek okresního soudu změnil ve výroku I. tak, že žalobu co do konkrétně vymezené části příslušenství zamítl (výrok II.), ve zbývající části výroku I., tj. co do 45 182,66 Kč s příslušenstvím, napadené rozhodnutí potvrdil (výrok III.), změnil je ve výroku II. tak, že stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 48 282,97 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), ve zbývající části výroku II., tj. ohledně 55 858,93 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky VI. a IX.) i státu (výroky VII., VIII., X. a XI.). Žalobou uplatněný nárok kvalifikoval krajský soud s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu jako právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného protiprávním užitím cizí hodnoty ve smyslu § 2991 a § 2999 odst. 1 občanského zákoníku. Korigoval závěr okresního soudu o promlčení v tom smyslu, že promlčeným není právo na vydání bezdůvodného obohacení za část října, listopad a prosinec 2015.

4. Rozsudek krajského soudu v jeho výrocích III., IV., VI., VIII., IX a XI. napadl stěžovatel dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud se při stanovení výše bezdůvodného obohacení od konstantní rozhodovací praxe neodchýlil.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že postup krajského soudu při řešení rozporů v závěrech více znaleckých posudků je konformní. Odchýlil se tak od judikatury svého senátu 28 Cdo, který rozhodl v jiné obdobné věci rozsudkem ze dne 21. 2. 2024 č. j. 28 Cdo 3539/2023-416 opačně. Zatímco ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3539/2023 bylo rozhodováno rozsudkem s tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, v nyní posuzované věci nebylo dovolání připuštěno, přestože se krajský soud svým postupem a napadeným rozsudkem odchýlil od právních závěrů obsažených ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu. Navíc se v napadeném rozhodnutí odchýlil od své judikatury, aniž by odůvodnil, proč tak učinil, a v čem se věc vedená pod sp. zn. 28 Cdo 3539/2023 z hlediska právního posouzení odlišuje od věci stěžovatele. Tím mimo jiné zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že příslušný senát nedospěl k závěru, že je třeba judikaturu změnit, a věc tak meritorně neposoudil procesním postupem, stanoveným pro změnu judikatury.

6. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces došlo i postupem krajského soudu, který v souvislosti s vypracováním posudku Vysoké školy ekonomické v Praze - Institutu oceňování majetku, resp. dalšího znaleckého posudku, nepostupoval podle § 219a odst. 2 o. s. ř. Tím, že krajský soud sám výrazně doplnil dokazování o nový důkaz, který byl obsahově v rozporu s dosud provedeným dokazováním, a rozhodl meritorně, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, resp. odňal stěžovateli možnost podat řádný opravný prostředek, v němž by mohl brojit proti tomu, jak soud hodnotil nová skutková zjištění. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je pro něj překvapivým rozhodnutím.

7. Dospěl-li krajský soud k závěru, že jsou zde rozpory v závěrech znaleckých posudků, měl postupovat v intencích výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024 č. j. 28 Cdo 3539/2023-416, vyslechnout všechny znalce a umožnit odbornou konfrontaci názorů znalců, resp. dát možnost všem znalcům, aby se vyjádřili k odlišným závěrům ve znaleckých posudcích, které zpracovali jiní znalci. Krajský soud naopak nechal zpracovat revizní znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze - Institutu oceňování majetku, se zadáním, že měl posoudit revizní znalecký posudek vypracovaný Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB-Technické univerzity Ostrava, nikoliv však znalecké posudky vypracované Mgr. Bc. Tomášem Grubnerem a Ing. Františkem Kubaštou. Krajský soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že se nevypořádal s rozpory ve znaleckých posudcích formou volného hodnocení důkazů, ale posudek Vysoké škole ekonomické v Praze - Institutu oceňování majetku považoval za stěžejní důkaz.

8. Stěžovatel namítá, že v řízení před okresním soudem nebyl vyslechnut znalec Mgr. Bc. Tomáš Grubner, z jehož znaleckého posudku ve vztahu k požadované výši uplatněného bezdůvodného obohacení vycházela žaloba vedlejšího účastníka, a rovněž nebyl vyslechnut znalec Ing. František Kubašta, "k jehož výslechu dožádaným soudem nebyli předvoláni účastníci řízení, přičemž k tomuto důkazu nebylo možno přihlížet, následně již tento znalec vyslechnut nebyl". Skutečnost, že stěžovatel neměl možnost klást dotazy znalci Ing. Františku Kubaštovi, má za následek vznik opomenutého důkazu. Výše tvrzeného bezdůvodného obohacení tak byla obecnými soudy stanovena libovolně. Ve vztahu k nákladovým výrokům nebylo odůvodněno, proč soudy nerozhodovaly podle § 150 o. s. ř., záviselo-li rozhodnutí na znaleckém posouzení, navíc značně rozporuplném, takže stěžovateli po celou dobu nebyla známa výše tvrzeného dluhu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. K projednání ústavní stížnosti v části směřující nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku okresního soudu, které byly nahrazeny rozhodnutím krajského soudu, není Ústavní soud příslušný (viz sub 31).

10. Ve zbývající části byla Ústavní stížnost podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části splňující procesní předpoklady

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů.

13. V předmětné věci obecné soudy za účelem stanovení výše bezdůvodného obohacení stěžovatele přistoupily k zadání znaleckého posudku, neboť jejich rozhodnutí záviselo ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí.

14. Podle judikatury Ústavního soudu je znalecký posudek při rozhodování soudu pouze jedním z důkazních prostředků. V určitých případech význam znaleckého posudku jistě zpochybnit nelze. Soudy však nemohou bez dalšího závěry znalců mechanicky přebírat do svých rozhodnutí a přenášet tak odpovědnost za rozhodnutí ze soudu na znalce. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranně prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů [srov. nálezy ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 (N 180/96 SbNU 263), ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21, ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22, ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22 či usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1456/19].

15. Soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Otázkou hodnocení důkazu znaleckým posudkem se Ústavní soud mnohokrát zabýval. Například v nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18 (N 77/99 SbNU 435) Ústavní soud konstatoval, že i znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení podle § 120 a § 132 o. s. ř., a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány [srov. též nález ze dne 9. l. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)].

16. Posouzení, zda znalecké posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem pro rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, které přísluší obecným soudům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20). Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.

17. V předmětné věci vyšel okresní soud při určení výše bezdůvodného obohacení ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB - Technické univerzity Ostrava, které považoval za plně použitelné (když námitky směřující zejména vůči reprezentativnosti výše uvedenému znaleckému posudku nepovažoval za důvodné). Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu a dále dokazování doplnil revizním znaleckým posudkem.

18. Pro neodstraněné pochybnosti (ani prostřednictvím výslechu jeho zpracovatelů) o závěrech znaleckého posudku, z něhož vyšel okresní soud, nechal krajský soud zhotovit nový revizní znalecký posudek Vysokou školou ekonomickou v Praze - Institutem oceňování majetku, na jehož podkladě po výslechu znalce, který jej vypracoval, určil rozhodnou výši obvyklého nájemného. Krajský soud dovodil, že okresní soud ustálené judikatuře dostál, přikročil-li k vypracování revizního znaleckého posudku [jde-li o posudek Mgr. Bc. T. Grubnera]. Krajský soud se s ním však neshodoval v tom, že bylo možno vyjít ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB-Technické univerzity Ostrava. Pochybnosti soudu o správnosti (logického odůvodnění závěrů, když přezkoumávaný posudek neodpovídal standardu důvodnosti, neboť zpracovatelé své závěry dostatečně a srozumitelně nevysvětlili) nebyly odstraněny ani po výslechu obou zpracovatelů, a proto krajský soud (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) nechal zpracovat znaleckým ústavem, a sice Vysokou školou ekonomickou v Praze - Institutem oceňování majetku, další revizní posudek. Krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze - Institutu oceňování majetku uvedenými nedostatky nejenže netrpí, nýbrž je přesvědčivý jak co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, tak i vzhledem k logickému odůvodnění jeho závěrů. Zpracovatel znaleckého posudku, který byl krajským soudem vyslechnut, se neomezil na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku měl soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku vyšel, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah dospěl ke svým závěrům, potažmo vyvrátil všechny námitky stěžovatele. Krajský soud považoval závěry tohoto posudku za náležitě odůvodněné, podložené obsahem nálezu, přihlédnuto bylo ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů (vyjma předcházejících neaplikovatelných posudků) a odůvodnění znaleckého posudku podle krajského soudu odpovídá pravidlům logického myšlení, včetně předestřené metodologie.

19. Nejvyšší soud považoval napadené rozhodnutí krajského soudu za konformní. Poukázal na to, že krajský soud nejprve vyslechl zpracovatele znaleckého posudku, z něhož vyšel okresní soud, avšak ani tím nebyly odstraněny jeho pochybnosti o závěrech uvedeného posudku, a proto přistoupil k zadání nového, revizního znaleckého posudku zhotoveného Vysokou školou ekonomickou v Praze - Institutem oceňování majetku, jehož závěry osvětlené výpovědí je přijímacího znalce považoval za přesvědčivé a řádně odůvodněné, a proto na nich založil své rozhodnutí, což náležitě ve svém rozsudku zdůvodnil. Jeho postup podle Nejvyššího soudu nelze pokládat za rozporný ani se stěžovatelem uvedenými rozhodnutími.

20. Stěžovatel namítá, že v řízení před okresním soudem nebyl vyslechnut znalec Mgr. Bc. Tomáš Grubner, z jehož znaleckého posudku ve vztahu k požadované výši uplatněného bezdůvodného obohacení vycházela žaloba vedlejšího účastníka, a rovněž nebyl řádně vyslechnut znalec Ing. František Kubašta, k jehož výslechu dožádaným soudem nebyli předvoláni účastníci řízení. Stěžovatel však přehlíží, že na závěrech těchto posudků krajský soud své rozhodnutí nezaložil.

21. Okresní soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že ze znaleckých posudků předložených vedlejším účastníkem nevycházel, neboť se "netýkají shodné věci" a obvyklé nájemné stanovují pro jiné období. Okresní soud v napadeném rozhodnutí dále vysvětlil, že ze znaleckého posudku o ceně nájemného - pozemku stavební parcely st. 6051, zapsané na LV 6946 pro k. ú. - obec a okres Chrudim, vypracovaného dne 6. 2. 2019 Ing. Františkem Kubaštou, ve svém rozhodnutí nevycházel, neboť proti tomuto znaleckému posudku strany snesly řadu námitek, se kterými se nebylo možno v dalším průběhu řízení vypořádat, neboť znalce nebylo možno přímo vyslechnout z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu. Okresní soud vázán pravidlem obsaženým v § 127 o. s. ř. se tak pokusil o výslech znalce dožádaným soudem, Okresním soudem v Chrudimi, avšak rovněž bezvýsledně.

22. Jak bylo uvedeno výše, znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, uloží znalci, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek. Případně musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. 28 Cdo 2849/2023). Jak poukázal přiléhavě Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti (v tomto případě hladiny obvyklého nájemného) pouze z toho důkazu, který považuje za nejobjektivnější a nejpřesvědčivější, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).

23. Krajský soud v napadeném rozhodnutí požadavkům stanoveným pro provádění dokazování a zjišťování skutkového stavu dostál. K zadání nového revizního znaleckého posudku (zhotoveného Vysokou školou ekonomickou v Praze - Institutem oceňování majetku) přistoupil krajský soud poté, co vyslechl zpracovatele znaleckého posudku, z něhož vyšel okresní soud, avšak ani tím se nepodařilo odstranit jeho pochybnosti o závěrech uvedeného posudku. Závěry nově vypracovaného znaleckého posudku, doplněné výpovědí znalce zpracovatele, považoval krajský soud za přesvědčivé a řádně odůvodněné, a proto na nich založil své rozhodnutí. Své závěry přitom krajský soud ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil. V napadeném rozhodnutí vysvětlil, jak hodnotil provedené důkazy, proč přistoupil k vyhotovení dalšího revizního znaleckého posudku a k jakému skutkovému zjištění v předmětné věci dospěl. Znalce přitom krajský soud vyslechl. Jak z výše uvedeného vyplývá, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů, které důkazy hodnotí podle § 132 o. s. ř. v souladu se zásadou volného hodnocení. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, neshledá-li v jejich hodnocení extrémní nesoulad, k tomu však v nyní posuzované věci nedošlo. Za dané procesní situace nelze rozhodnutí krajského soudu považovat za překvapivé.

24. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud se odchýlil od judikatury svého senátu 28 Cdo, který rozhodl opačně v jiné obdobné věci rozsudkem ze dne 21. 2. 2024 č. j. 28 Cdo 3539/2023-416, podle něhož "přistoupil-li soud prvního stupně přesto k vypracování dalšího znaleckého posudku, měla daná okolnost za následek jen prostý fakt, že v řízení byly přítomny tři znalecké posudky, s jejichž vzájemnými rozpory bylo třeba se vypořádat", a dále ,,bude tedy úkolem soudů, aby v dalším řízení znalecké posudky s rozdílnými závěry zhodnotily v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů lze vzít za podklad rozhodnutí (a z jakých důvodů ze závěrů dalších znaleckých posudků nelze vycházet), případně aby zvážily a náležitě odůvodnily, zda jimi vyžádaný (v pořadí třetí) znalecký posudek dává odborný podklad pro závěr, který ze zbylých dvou znaleckých posudků je správný, a aby se pokusily odstranit rozpor mezi posudky i výslechem zpracovatelů znaleckých posudků". Uvedené úvahy Nejvyššího soudu v citovaném rozhodnutí nejsou v rozporu s postupem krajského soudu v nyní posuzované věci. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí se krajský soud vypořádal s jednotlivými znaleckými posudky a vysvětlil, z jakých důvodů z nich při svém rozhodování nevycházel a z jakého důvodu považoval poslední revizní znalecký posudek za přesvědčivý.

25. Vzhledem k tomu, že krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil, rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech prvostupňového řízení. Při stanovení nákladů řízení před okresním soudem postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle úspěchu ve věci. Vedlejší účastník byl v řízení úspěšný pouze částečně, a sice před okresním soudem v rozsahu 74 %. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil krajský soud odkazem na § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud současně přiléhavě vysvětlil, že § 142 odst. 3 o. s. ř. soud se aplikuje v případě, že účastník řízení měl co do základu věci plný úspěch a jeho neúspěch se projevil jen ve výši plnění, kterou na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát). O takovou situaci v posuzované věci nešlo. Krajský soud upozornil na to, že vedlejší účastník neměl co do základu věci plný úspěch. Zdůraznil dále, že žaloba nebyla shledána za převážnou dobu roku 2015 opodstatněnou pro důvodně uplatněnou námitku promlčení, ale vedlejší účastník byl převážně úspěšný i v této fázi řízení. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dodal, že přiznání plné náhrady nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci úspěch pouze částečný, v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. je i v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku, postupem toliko možným. Soudu je totiž dána diskrece, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí. I za splnění podmínek stanovených v hypotéze normy obsažené v § 142 odst. 3 o. s. ř. tedy může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci jako základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a srozumitelné důvody.

26. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že ve své judikatuře zastává názor, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze poměřovat úspěch a neúspěch v řízení jen tím, jak bylo o konkrétní žalobě rozhodnuto, tj. bez zohlednění širších souvislostí. Závisela-li výše přiznaného plnění na závěrech znaleckého posudku, přičemž žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, je soud při rozhodování o nákladech řízení povinen se vždy zabývat použitím § 142 odst. 3 o. s. ř. To platí tím spíše, byl-li základ nároku žalobce důvodný a převyšovala-li by výše náhrady nákladů řízení uložená žalobci částku mu přiznanou ve výroku ve věci samé [srov. např. nález ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2389/2021 (N 209/109 SbNU 259)]. Od uvedených závěrů Ústavního soudu se krajský soud v nyní posuzované věci neodchýlil.

27. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně výše bezdůvodného obohacení a souvisejících nákladů řízení stěžovatele. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.

28. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšel krajský soud z řádně a v dostatečném rozsahu provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí krajského soudu nemohlo být pro stěžovatele překvapivé. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele ústavně konformním způsobem a náležitě vysvětlil, proč dovolání není přípustné. Jeho rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a to včetně nákladových výroků.

29. Ústavní soud v závěrech ve věci jednajících soudů nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

V. Závěr 30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost (s výjimkou výroků III. a IV. rozsudku okresního soudu) z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost (v této části) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

31. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku okresního soudu, které byly rozhodnutím krajského soudu nahrazeny, není Ústavní soud příslušný. Byly-li výše uvedené ústavní stížností napadené nákladové výroky rozsudkem krajského soudu změněny, právně již neexistují a jako takové nemohou být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud z tohoto důvodu není k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný, a proto ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedeným neexistujícím výrokům rozsudku okresního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu