II. ÚS 3437/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních a správních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11, 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 odst. 1 Ústavy a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2024 č. j. 52 Af 10/2024-61 v řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 2. 2024 č. j. 4387/24/5300-22441-711776 rozhodl tak, že se žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud pak v poučení výslovně uvedl, že "Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení usnesení). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz."

3. Stěžovatelka k přípustnosti ústavní stížnosti ve shrnutí uvádí, že ji podává proti rozsudku krajského soudu (sub 2) jako konečnému rozhodnutí ve věci, nicméně současně napadá i další v záhlaví uvedené soudní a správní rozhodnutí, neboť přezkum těchto rozhodnutí je připuštěn právě až po vydání meritorního a konečného rozhodnutí v řízení o věci samé. Dále konstatuje, že opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví je obecně kasační stížnost. V konkrétním případě stěžovatelky je však podání kasační stížnosti podle jejího názoru vyloučeno podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušené Nejvyšším správním soudem. Napadené rozhodnutí krajského soudu je de facto reakcí krajského soudu na kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předchozím řízení, když krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatelky zamítl. V daném případě tak již právní řád neumožňuje stěžovatelce využit jíně instituty ochrany svých práv, než podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. Závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti proti napadenému rozhodnutí pak nemůže změnit ani nesprávné poučení krajského soudu, ve kterém krajský soud poučil stěžovatelku, že proti napadenému rozhodnutí je možné podat kasační stížnost.

4. Ústavní soud pro přehlednost a historický kontext věci konstatuje, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2023 č. j. 4 Afs 398/2021-96 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 3. 11. 2021 č. j. 52 Af 13/2021-391 (výrok I), současně zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 1. 2021 č. j. 2348/21/5300-22441-711776 a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení (výrok II) a též rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

5. Nyní napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 2. 2024 č. j. 4387/24/5300-22441-711776 a napadený rozsudek krajského soudu ze dne 2. 10. 2024 č. j. 52 Af 10/2024-61 jsou tak druhým rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství, resp. krajského soudu, v řízení o stanovení daně z přidané hodnoty stěžovatelky za zdaňovací období leden 2016 až říjen 2016 a červenec a srpen 2017.

6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného (v tomto případě správního) soudnictví. Na základě toho, co bylo shora uvedeno, pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, proti kterému je možno podat kasační stížnost (srov. za všechny např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1209/22).

8. V posuzované věci je tedy klíčové, zda proti napadenému rozsudku krajského soudu byla přípustná kasační stížnost či nikoliv. Stěžovatelka s odkazem na § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. tvrdí, že nikoliv. Krajský soud zjevně (s ohledem na jeho poučení) má za to, že kasační stížnost proti jeho rozsudku přípustná byla.

9. Ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. stanoví: "Kasační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu."

10. V posuzovaném případě brojí stěžovatelka ústavní stížností proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, které bylo vydáno poté, co se Odvolací finanční ředitelství řídilo závazným právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předchozím soudním přezkumu.

11. V obecné rovině lze stěžovatelce přisvědčit, že kasační stížnost není v zásadě přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem [§ 104 odst. 3 písm. a) věta před středníkem s. ř. s.]. Základním smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud nemusel opakovaně zabývat věcí, u které již jednou vyslovil svůj právní názor závazný pro nižší soud a nižší soud se tímto právním názorem řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05). Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky s ohledem na dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011 č. j. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020 č. j. 3 As 38/2019-36 či usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 714/21).

12. V nyní posuzovaném případě se však stěžovatelka obrátila na Ústavní soud předčasně. Podle názoru Ústavního soudu, který je souladný s ustálenou doktrínou (srov. např. KÜHN, Zdeněk. KOCOUREK, Tomáš a kol. Soudní řád správní: komentář. Komentáře Wolters Kluwer. Kodex. Praha: Wolters Kluwer, 2019. ISBN 978-80-7598-479-1. S. 948.) platí, že § 104 odst. 3 písm. a) nedopadá na situace, kdy Nejvyšší správní soud zruší sám rozhodnutí správního (daňového) orgánu i krajského soudu, jak tomu bylo v nyní posuzované věci. Vydal-li totiž poté správní (daňový) orgán nové rozhodnutí, které je následně napadeno žalobou, jak se stalo v nyní posuzované věci, jde o nové řízení před správními soudy, resp. řízení s novým předmětem. Jako takové je pak rozhodnutí krajského soudu přezkoumatelné před Nejvyšším správním soudem bez omezení vztahujících se na opakovanou kasační stížnost. O této možnosti byla ostatně stěžovatelka správně poučena krajským soudem (viz bod 2 tohoto usnesení) - k tomu obecně srov. nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66).

13. K argumentaci stěžovatelky, podle které tato nijak nerozporuje, že se krajský soud (či Odvolací finanční ředitelství) nedrželo právního názoru Nejvyššího správního soudu, ale že toliko s právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl také aplikován v tomto řízení, nesouhlasí a považuje jej za nesprávný, Ústavní soud shledává, že stěžovatelka ani nedala Nejvyššímu správnímu soudu příležitost se věcí po věcné stránce zabývat. Nutno uvést, že Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo a vyplývá to ostatně i z rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu (viz https://www.nssoud.cz/o-soudu/rozvrh-prace), že by o kasační stížnosti nerozhodoval nutně stejný senát, který předtím zrušil rozsudek krajského soudu a Odvolacího finančního ředitelství (neuplatní se pravidlo v bodě 7.1 rozvrhu práce). I proto by podle Ústavního soudu nebylo vyloučeno, že by mohlo dojít ke změně názoru Nejvyššího správního soudu nebo dokonce k aktivaci rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který by mohl změnit rozhodovací praxi správních soudů. Nejvyšší správní soud zkrátka ještě ve věci neřekl poslední slovo, resp. neměl možnost ho říct. Věcné argumenty předestřené stěžovatelkou v její ústavní stížnosti by proto Ústavní soud mohl posoudit až poté, co by bylo řízení u Nejvyššího správního soudu pravomocně ukončeno.

14. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatelům poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku.

15. V nyní posuzované věci bylo možno proti rozsudku krajského soudu podat kasační stížnost, o čemž byla stěžovatelka řádně poučena (viz bod 2 tohoto usnesení). Nešlo proto o věc skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nešlo nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná, a to bez ohledu na to, že stěžovatelka kasační stížnost nepodala, jak je Ústavnímu soudu známo z dotazu na krajský soud (projev zásady vigilantibus iura scripta sunt, když stěžovatelka byla nadto po celou dobu řízení zastoupena právními profesionály). Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož nutný procesní důsledek spočívající v odmítnutí této ústavní stížnosti byl způsoben toliko nekonáním stěžovatelky, resp. jejího zástupce, nikoliv jakýmkoliv pochybením správních soudů.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2025

Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj