II. ÚS 3438/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 25. 10. 2021 podal prostřednictvím svého právního zástupce k okresnímu soudu návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhal, aby poškozené H. I. (dále jen "poškozená") byla uložena povinnost uhradit mu částku 780 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi ním a poškozenou dne 20. 8. 2019, kdy k docílení úspěchu ve věci předložil soudu jako důkazní prostředek ověřenou kopii dané smlouvy o půjčce, přestože věděl, že jde o padělek, že poškozená s ním takovou písemnou smlouvu nikdy neuzavřela a že pod smlouvou podepsaný svědek J. S. nebyl uzavření a podpisu smlouvy přítomen. Za to byl podle § 347a odst. 3 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb ve výši 500 Kč (celkem 100 000 Kč). Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo dále stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v deseti splátkách ve výši 10 000 Kč, a to způsobem v rozsudku specifikovaným.

3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu podle 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že za výše popsanou trestnou činnost stěžovatele odsoudil podle § 347a odst. 3 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb ve výši 500 Kč (celkem 50 000 Kč). Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo dále stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v deseti měsíčních splátkách po 5 000 Kč a že výhoda splátek odpadá, nezaplatí-li stěžovatel jakoukoliv dílčí splátku včas. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud mimo jiné zdůraznil, že ve věci bylo bezpečně prokázáno, že stěžovatel společně s návrhem na zahájení řízení soudu předložil jako důkaz listinu, která byla padělaná, o čemž stěžovatel věděl. Podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu bylo podle krajského soudu nezbytně nutné vnímat a hodnotit jako snahu a cíl stěžovatele zahájit soudní řízení ve věci jím uplatněného nároku. V tomto směru proto podle jeho názoru nelze rozlišovat mezi tím, zda stěžovatel pro zahájení soudního řízení podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu nebo žalobu ve věci samé. Konstatoval, že stěžovatel jednal jasně s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch a že není podstatné, zda soud rozhodl platebním rozkazem nebo jinak (např. smírem, jak tomu bylo v posuzované věci). Za podstatné považoval, že stěžovatel dal podnět k zahájení soudního řízení a předložil padělanou listinu jako důkaz, která měla výsledné rozhodnutí soudu ovlivnit v jeho prospěch. Nebylo podle něj podstatné, zda soud nakonec danou padělanou listinu k důkazu použil, provedl a na jejím podkladě rozhodl. Poukázal na to, že nelze vylučovat trestnost jednání jen proto, že soud předložený padělaný důkazní prostředek nevyužil vzhledem k tomu, že zvolil jiní procesní postup vedoucí k rozhodnutí ve věci. Dodal, že jde o tzv. předčasně dokonaný trestný čin a již jen vyvolání možnosti ovlivnění rozhodnutí soudu nepoctivým jednáním postačuje k naplnění znaků trestného činu.

5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl s tím, že s námitkami stěžovatele vůči dokonání trestného činu maření spravedlnosti se okresní soud i krajský soud řádně a dostatečně vypořádaly.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces výkladem § 347a odst. 1 trestního zákoníku. Opětovně poukazuje na to, že z kontextu zákonné úpravy elektronického platebního rozkazu vyplývá, že k návrhu na jeho vydání se důkazy nedokládají a soud z nich ani nevychází. Nebyl tak podle něj naplněn znak skutkové podstaty § 347a odst. 1 trestního zákoníku předpokládající předložení důkazního prostředku, který má podstatný význam pro rozhodnutí, neboť z procesního a hmotněprávního hlediska ověřená kopie smlouvy o půjčce nemohla být soudem při rozhodování zohledněna. Dále je podle něj rozhodná skutečnost, že soudy nepřihlédly k okolnostem, které mají za důsledek zánik trestnosti. V závislosti na hodnocení otázky, zda jde o trestný čin předčasně dokonaný či trestný čin výsledečný, došlo podle něj buď k upuštění od dokonání skutku ve smyslu § 21 odst. 3 trestního zákoníku, nebo ke splnění podmínek účinné lítosti podle § 33 trestního zákoníku. Je přesvědčen, že jeho jednáním došlo k naplnění podmínek zániku trestní odpovědnosti, avšak soudy se touto skutečností nijak nezabývaly. Nejvyšší soud sice potvrdil možnost aplikace ustanovení o účinné lítosti na daný případ, vyhodnotil však jednání stěžovatele jako nedostatečné pro naplnění podmínek účinné lítosti. Takové posouzení je podle stěžovatele v diametrálním rozporu se zákonem, neboť nikomu nelze odepřít právo na aplikaci ustanovení upravujícího zánik trestnosti (účinné lítosti), pokud podmínky pro jeho aplikaci objektivně splnil. Znovu také poukazuje na to, že s poškozenou uzavřel ohledně dlužné částky soudní smír, čímž zamezil škodlivému následku, tj. ovlivnění soudu ověřenou kopií dané smlouvy o půjčce, která se podle něj v důsledku uzavření smíru nemohla stát předmětem dokazování. Stěžovatel je toho mínění, že svým jednáním zamezil potenciální oklamání soudu a zároveň zamezil situaci, k jejíž ochraně by měla skutková podstata maření spravedlnosti sloužit.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance (srov. např. nález ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 1933/24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jeho úkolem ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

10. V nyní posuzované věci již okresní soud i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlily, že přečin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 trestního zákoníku je předčasně dokonaným trestným činem, k jehož dokonání se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl svého cíle, tedy úspěšně oklamal soud. Z hlediska objektivní stránky postačí pouhé předložení padělané či pozměněné věci či listiny významné (podstatné) pro rozhodnutí, aniž by byl žádán jakýkoli výsledek tím vyvolaný [ŘÍHA, Jiří. § 347a (Maření spravedlnosti). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4374].

11. Ústavní soud se ztotožnil s názorem obecných soudů, že není podstatné, měla-li stěžovatelem předložená padělaná smlouva faktický vliv na rozhodnutí soudu vydat elektronický platební rozkaz, ani to, zda byl v pozdější fázi civilního řízení mezi stěžovatelem a poškozenou uzavřen smír. Podstata trestné činnosti stěžovatele totiž spočívá již v samotném vědomém předložení falzifikované smlouvy společně s návrhem na zahájení civilního řízení. Jen stěží by bylo možno dospět k jinému závěru, než že jeho cílem bylo oklamat soud, ve kterém by byla předmětná padělaná smlouva týkající se významné skutečnosti (existence pohledávky) hodnocena jako pravá, což mohlo mít nezanedbatelný vliv na výsledek civilního řízení.

12. Na základě uvedených skutečností není pochyb o tom, že stěžovatel vytýkaným jednáním naplnil všechny znaky přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť cíleně a úmyslně ohrozil fungování soudního řízení, aby tím získal pro sebe prospěch. Jak správně uzavřely rozhodující soudy, daný čin je třeba považovat za dokonaný již okamžikem, kdy stěžovatel (prostřednictvím právního zástupce) podal soudu návrh na zahájení řízení (vydání elektronického platebního rozkazu) spolu s padělaným důkazem (smlouvou o půjčce), který měl prokázat podstatnou okolnost významnou pro rozhodnutí soudu. S ohledem na povahu trestného činu (předčasně dokonaného) je pak bez významu, zda fakticky soud k takovému důkazu přihlédl či nikoli a zda zahájené řízení případně následně skončilo soudním smírem účastníků. Je rovněž zřejmé, že ani v případě zjednodušeného postupu civilního soudu (vydání elektronického platebního rozkazu) nemůže být eventuální vyhovění vznesenému nároku odvislé od pouhého návrhu, jak se stěžovatel domnívá, nýbrž je třeba nárok tvrdit a své tvrzení případně i podpořit důkazně, byť následně důkazní řízení jako takové prováděno není a soud může pozitivně rozhodnout na základě toho, co k oprávněnosti vznášeného nároku žalobce pouze tvrdí. Ani v takovém případě však není vyloučena trestnost jednání pachatele spočívajícího v předložení padělků pro účely zahájení řízení nebo po jeho zahájení. Nutno dodat, že při posouzení naplnění znaku "podstatného významu pro rozhodnutí" není třeba vyčkat na výsledek řízení, v němž byla padělaná listina použita (není tedy rozhodné, zda padělaný prostředek měl na rozhodnutí soudu skutečný vliv), musí se jen týkat okolnosti s podstatným významem pro rozhodnutí. [ŘÍHA, Jiří. § 347a (Maření spravedlnosti). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4376).

13. Ústavní soud v podrobnostech na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu odkazuje. Oba soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně patrné, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

14. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Kromě shora uvedených skutečností nedal za pravdu stěžovateli ani v tom jeho přesvědčení, že uzavření smíru vykazuje znaky účinné lítosti podle § 33 trestního zákoníku. Zdůraznil, že trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku je jedním z taxativně vymezených trestných činů v § 33 trestního zákoníku a teoreticky tedy trestní odpovědnost za tento trestný čin může zaniknout účinnou lítostí, ale zánik trestní odpovědnosti je podmíněn dobrovolným zamezením škodlivého následku, jeho nápravou nebo učiněním oznámení o trestném činu v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno [§ 33 písm. a), b) trestního zákoníku]. V případě stěžovatele však o dobrovolném napravení škodlivého následku trestného činu nebylo možno uvažovat, neboť soudního smíru stěžovatel dosáhl, aniž by odstranil, nebo alespoň upozornil na jím vzniklé ohrožení řádného dokazování. Nevyvinul tedy žádnou snahu, která by vedla k eliminaci ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Současně Nejvyšší soud správně dodal, že opodstatnění postrádá také úvaha stěžovatele o zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu podle § 21 odst. 3 trestního zákoníku, neboť na daný trestný čin je třeba nahlížet jako na čin dokonaný.

15. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.

16. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).

17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu