II. ÚS 3452/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu. Z týchž důvodů se domáhá odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Zlínský kraj jako správce daně napadenými rozhodnutími (38 dodatečnými platebními výměry) stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty za období od června 2012 až července 2015 (celkem téměř 184 milionů Kč) a stanovil jí povinnost uhradit penále. Tyto platební výměry částečně změnilo a ve zbytku odvolání stěžovatelky zamítlo a platební výměry potvrdilo Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím. Doměřená daň představovala neuznaný odpočet na uvedené dani pro vědomou účast na daňovém podvodu.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti uvedeným rozhodnutím. Zprvu odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu k dané problematice. Podle krajského soudu daňové orgány prokázaly požadované předpoklady. Zatížení transakcí daňovým podvodem svědčí chybějící daň v řetězci, existence tzv. missing traders a tzv. bílých koní, obchodování s těmito subjekty, přestože stěžovatelka své koncové odběratele znala, faktické nepřebírání obchodovaného zboží u těchto (nekontaktních) odběratelů, úhrada cen za zboží tzv. pozpátku, snižování cen při následném prodeji v řetězci, zastupování všech odběratelů totožnou osobou - Š., a jeho doznání a sdělení detailů podvodného jednání v trestním řízení. Vědomosti stěžovatelky o její účasti na podvodu svědčí, že její jednatel znal koncové odběratele zboží, přímí odběratelé stěžovatelky nebyli veřejně propagovaní a v krátké době měnili své statutární orgány a že rámcové smlouvy byly uzavírány nestandardně, včetně zastupování všech subjektů Š., který ani nedisponoval písemnou plnou mocí. Těchto nestandardních okolností si měli být zástupci stěžovatelky vědomi. Nepodnikli-li za této situace žádná opatření k zabránění své účasti na daňovém podvodu, nemá stěžovatelka oprávněně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.

4. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Stěžovatelka v kasační stížnosti podle Nejvyššího správního soudu zpochybňovala jednotlivá zjištění krajského soudu a soustředila se méně na jeho argumentaci jako celek. Nebylo rozhodné tvrzení stěžovatelky, že se o podvodu dozvěděla až při zveřejnění těchto informací z tisku, protože pro dřívější vědomost stěžovatelky svědčí mnoho skutečností. Věrohodnými shledal Nejvyšší správní soud výpovědi jednatelů některých odběratelů, tzv. bílých koní, protože odpovídaly dalším zjištěním a rovněž se vzájemně shodovaly. Naopak neuvěřil některým částem výpovědí obchodního zástupce stěžovatelky a jednatele jednoho z odběratelů o tom, že stěžovatelka nemohla vědět o snižování cen v řetězci. Vycházel-li krajský soud z některých indicií o nestandardních skutečnostech u dotčených obchodů, je skutečně pravdou, že tyto prvky samy o sobě nemohou představovat důvod pro odepření nároku na odpočet daně, avšak šlo o soubor jednotlivostí hodnocených v celkovém souhrnu. Vliv na vyhodnocení těchto okolností nemá skutečnost, že stěžovatelka jinak řádně plnila své daňové a jiné veřejnoprávní povinnosti. Samo o sobě v kontextu dalších skutečností rovněž neobstojí zpochybnění doznání Š. s tím, že později odmítl vypovídat.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí obsahují extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. V jednotlivostech stěžovatelka namítá zaprvé, že samo o sobě nesvědčí závěru o jejím zapojení do podvodného jednání, že s každým odběratelem probíhala spolupráce jen krátce. Šlo vždy o několik měsíců, což je běžné. Stěžovatelka nadto všechny své informační povinnosti plnila. Zadruhé neobstojí argumentace o propojení odběratelů s Š. Obdobná praxe, tedy že za odběratele nejedná přímo jejich statuární zástupce a že jich více zastupuje jedna osoba, je běžná i u jiných partnerů. Že někteří jednatelé odběratelů vykazovaly znaky tzv. bílých koní, stěžovatelka nevěděla. Zatřetí stěžovatelka zpochybňuje věrohodnost doznání Š. v trestním řízení s tím, že později odmítl vypovídat. Tuto skutečnost nelze interpretovat tak, že se Š. snažil pro stěžovatelku zajistit důkazy pro toto řízení. Z ničeho nevyplývá, že by stěžovatelka jakkoli motivovala Š. k popření doznání. Změnu jeho postoje lze vysvětlit přípravou jeho obhajoby pro potenciální pozdější fáze trestního řízení.

6. Začtvrté nelze souhlasit s tím, že stěžovatelka měla či mohla odhalit, že odběratelé vždy po ukončení spolupráce měnili své jednatele, potažmo ukončili svoji činnost. Z obchodního rejstříku vyplývá, že k likvidaci těchto společností došlo vždy až po několika měsících či letech. Zapáté daňové orgány a správní soudy chybně vychází z argumentace, že předání zboží nikdy nebyl přítomen zástupce přímého odběratele. S ohledem na charakter zboží (mražené maso) je běžnou praxí, že se zboží předává jen mezi jednotlivými mrazírenskými sklady. Zašesté nemohlo být z téhož důvodu podezřelé, že někteří odběratelé neměli zázemí a historii a byli zastoupeni Š. Zasedmé stěžovatelka brojí proti zjištěním o své vědomosti o snižování cen v řetězci; obchodní zástupce stěžovatelky je bezúhonnou osobou, není důvod jeho výpovědi nevěřit. To jiné provedené svědecké výpovědi jsou nevěrohodné. Daňové orgány a správní soudy nemohly pro srovnání vycházet z cen sjednaných stěžovatelkou s jedním z velkých obchodních řetězců, protože nejde o srovnatelné situace a tento řetězec je na dotčeném trhu v dominantním postavení, což výši sjednané ceny nutně ovlivňuje. Konečně stěžovatelka navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že s ohledem na probíhající exekuce je její finanční situace neúnosná.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím týkajícím se neuznání jejího nároku na odpočet daně z přidané hodnoty pro vědomou účast na daňovém podvodu. Stěžovatelka zde brojí proti skutkovým zjištěním učiněným daňovými orgány a posléze správními soudy s tím, že si je vědoma omezenější přezkumné role Ústavního soudu vůči orgánům veřejné moci při procesu zjišťování skutkového stavu; orgány veřejné moci učiněná skutková zjištění a právní závěry proto označuje ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu za extrémně nesouladné s provedenými důkazy.

10. Jakkoli stěžovatelka vychází z přiléhavé interpretace role Ústavního soudu při přezkumu procesu zjišťování skutkového stavu z hlediska ústavně zaručených práv a svobod v řízení o ústavní stížnosti, představuje její argumentace ve svém důsledku toliko skutkovou, byť víceméně věcnou polemiku s podrobně odůvodněnými závěry orgánů veřejné moci, která postrádá náležitou ústavněprávní relevanci. O extrémním nesouladu skutkových zjištění však argumentace stěžovatelky navzdory jejímu přesvědčení nesvědčí. Správní soudy se v napadených rozhodnutích se všemi námitkami uvedenými v ústavní stížnosti srozumitelně vypořádaly a jejich argumentace má podle Ústavního soudu v každé jednotlivosti i ve svém souhrnu racionální základ. To je z napadených rozhodnutí dostatečně patrné a v podrobnostech postačí na jejich odůvodnění odkázat.

11. Sluší se nad rámec uvedeného doplnit k některým jednotlivostem, že řadu indicií logicky nelze hodnotit jen izolovaně; je skutečně pravdou, a správní soudy tuto tezi srozumitelně vysvětlily, že některé nestandardnosti samy o sobě nemohou založit předpoklady odmítnutí uznat odpočet daně z přidané hodnoty pro účast na daňovém podvodu. Lze zde dodatečně odkázat například na bod 55 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu o tom, že zjištěný vzorec obchodování teprve ve svém souhrnu nasvědčuje jednání směřujícímu ke zkrácení daně. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nepředkládá žádnou alternativní ucelenou skutkovou verzi, která by racionálně zdůvodnila jiný význam toho, proč, zjednodušeně řečeno, prodávala zboží odběratelům, které znala, prostřednictvím společností, které vykazovaly známky tzv. missing traders popsaným způsobem (srov. též schéma v bodu 3 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Tím lze vypořádat námitky stěžovatelky uvedené shora zaprvé, zadruhé, zapáté a zašesté.

12. U popření doznání učiněného v trestním řízení Š. jde o to, že správní soudy přednesly obhajitelnou skutkovou verzi možné motivace změny postoje Š. Není excesivní, vycházely-li orgány veřejné moci z obsahu tohoto doznání jako podpůrného důkazu; mohl zde představovat jednu z prvotních indicii o fungování podvodného řetězce, která orgány veřejné moci nasměřovala k provedení dalších zjištění z řady listinných důkazů a svědeckých výpovědí, což se také stalo. Stěžovatelka sice tvrdí, že změna postoje Š. je projevem jeho práva na obhajobu, avšak ani zde nepředkládá žádnou ucelenou skutkovou verzi, která by vysvětlila, proč se tvrzení Š. o existenci daňového podvodu shodují s dalšími zjištěnými skutečnostmi.

13. Tvrdí-li stěžovatelka, že k likvidaci obchodních společnosti docházelo až s výrazným časovým odstupem, opomíjí, že správní soudy v této souvislosti nevycházely z údajů o likvidaci obchodních společností, nýbrž o údajích týkajících se změn jejich statutárních orgánů (srov. bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Znovu; samo o sobě na tom nemusí být nic nestandardního, avšak dělo-li se tak pravidelně a spolu s řadou dalších okolností to svědčilo o nestandardním vzorci obchodování, a proto je racionální, že správní soudy k této skutečnosti při hodnocení věci přihlédly.

14. Jde-li konečně o prokázání vědomosti stěžovatelky o snížení cen, zabývaly se správní soudy podrobně zejména hodnocením svědeckých výpovědí a jejich věrohodností, což z ústavněprávního hlediska jako obhajitelné obstojí. U zpochybňování argumentace správních soudů o sjednaných cenách s jedním z velkých obchodních řetězců stěžovatelkou lze vyzdvihnout, že správní soudy operovaly se zjištěním, že 1) došlo k následnému snížení ceny srovnatelné právě s cenou sjednanou s tímto řetězcem (což reaguje na námitku stěžovatelky, že jde o situace nesrovnatelné) a rozdíl těchto cen odpovídal výši daně z přidané hodnoty, a současně 2) že v situaci stěžovatelky nemohlo mít postavení tohoto řetězce na trhu takový význam, aby u něj opodstatnilo výrazně nižší cenu (viz bod 42 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Ani k tomu stěžovatelka nepřináší alternativní věrohodnou skutkovou verzi, která by svědčila o chybějícím racionálním základu úvah správních soudů.

15. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud k námitkám stěžovatelky v napadených rozhodnutích žádné ústavně relevantní pochybení spočívající v extrémním nesouladu provedených důkazů, učiněných skutkových zjištění a právních závěrů neshledal.

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odložení vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti jakožto návrh akcesorický. Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu