II. ÚS 3464/23

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelky

1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena její základní práva zaručená čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 13, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 1. 2022 č. j. 16 C 57/2021-53 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 6. 5. 2019 č. j. ČTÚ-7 193/2019-638/VII. vyř.-MaK, a rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 12. 2020 č. j. ČTÚ-49 224/2019-603, a uložil jí zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 6 534 Kč. Podle soudu je ve správním řízení ovládaném projednací zásadou (zde spor s uživatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací o úhradu ceny za poskytnutou službu) stěžovatelka (podnikatelka), kterou tíží břemeno důkazní, povinna tvrdit a prokázat, že poskytla službu v rozsahu odpovídajícím ceně, kterou vyúčtovala a která byla platná v době poskytnutí služby [§ 141 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 64 odst. 1, 2 § 90 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon"]. Výpis odchozích volání není s to prokázat propojení a uskutečnění odchozích telefonických hovorů. I když ze zákona nevyplývá povinnost pro vyúčtování služeb elektronických komunikací uchovávat výpisy příchozích hovorů, které jsou však potřebné pro vyúčtování poskytnutých služeb, je podnikatel povinen uchovávat po dobu vymezenou v § 90 odst. 3 zákon, tedy "po celou dobu řízení o námitce proti vyřízení reklamace podané účastníkem nebo uživatelem", provozní údaje podle § 90 odst. 1 zákona, tj. "jakékoliv údaje zpracovávané pro potřeby přenosu zprávy v sítí elektronických komunikací nebo pro její vyúčtování".

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 9. 9. 2022 č. j. 71 Co 109/2022-111 potvrdil rozhodnutí okresního soudu a vedlejšímu účastníkovi přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 6 654 Kč. Krajský soud se ztotožnil s úvahou, že je na stěžovatelce, kterou tíží důkazní břemeno, aby v případě reklamace prokázala, že se ve dnech 15. 1. 2019 a 16. 1. 2019 uskutečnily hovory (§ 64 odst. 1 zákona). To, že došlo k propojení mobilních čísel volajícího a volaného a po jakou dobu trvalo, prokazuje mj. výpis příchozích hovorů, který je pro vyúčtování služeb provozním údajem (§ 90 odst. 1 zákona). Okolnost, že - až na výjimky - nejsou příchozí volání účtována, na tom nic nemění. Stěžovatelka je tedy povinna i oprávněna údaje o příchozích hovorech po dobu stanovenou v § 90 odst. 3 a 4 zákona uchovávat (zpracovávat), aniž by tím porušila nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES ("obecné nařízení o ochraně osobních údajů") a směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací ("směrnice o soukromí a elektronických komunikacích").

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným podle § 237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky, zda podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinen (oprávněn) pro účely vyúčtování poskytnuté služby uchovávat a zpracovávat údaje o příchozích hovorech (§ 90 zákona), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

5. V napadeném rozsudku Nejvyšší soud blíže vysvětlil skutkovou stránku věci, podle které vedlejší účastník reklamoval vyúčtování telefonních hovorů č. X za účtovací období od 6. 1. 2019 do 5. 2. 2019. Výhrady měl k odchozímu volání uskutečněnému dne 16. 1. 2019 v 18:07:08 hodin po dobu 7 200 sekund na jedno telefonní číslo a k odchozímu volání uskutečněnému dne 15. 1. 2019 v 14:56:48 hodin po dobu 1 578 sekund na jiné telefonní číslo. Český telekomunikační úřad, odbor pro severomoravskou oblast, shora citovaným rozhodnutím vyhověl námitce proti vyřízení reklamace (úhradu za služby snížil o 141,61 Kč bez daně z přidané hodnoty). Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozklad stěžovatelky zamítla a rozhodnutí potvrdila. Stěžovatelka předložila jen výpis odchozího hovoru ze dne 16. 1. 2019, výpis odchozího hovoru ze dne 15. 1. 2019, jakož výpisy příchozích hovorů u obou uvedených telefonních čísel nedoložila. Skutečnost, že telefonní hovor se uskutečnil, tj. číslo volajícího bylo propojeno s číslem volaného, prokazuje výpis odchozích a příchozích volání.

6. Zpracování a uchovávání provozních údajů pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací a vyúčtování poskytnutých služeb včetně jejich likvidace (smazání) nebo anonymizace upravuje § 90 odst. 2, 3 a 4 zákona. Zpracované údaje o odchozích a příchozích hovorech prokazující, že volané číslo bylo propojeno a po jakou dobu propojení trvalo, je podnikatel povinen (oprávněn) bez ohledu na to, zda byly hovory uskutečněny v síti jednoho operátora nebo mezi sítěmi různých operátorů, uchovat po dobu vymezenou v § 90 odst. 3 a 4 zákona (v dané věci do právní moci rozsudku krajského soudu). Z toho vyplývá, že provozními údaji zpracovávanými pro potřeby vyúčtování poskytnutých služeb ve smyslu § 90 odst. 1 zákona jsou i údaje o příchozích hovorech.

7. S povinností (oprávněním) pro potřeby vyúčtování zpracovávat a uchovávat údaje o příchozích hovorech na volaná čísla jiných subjektů, než je reklamující, souvisí otázka, zda taková povinnost (výkon práva) není v rozporu s ochranou osobních údajů. Krajský soud se podle Nejvyššího soudu správně ztotožnil se stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 31. 8. 2022, dle kterého je údaj o příchozím hovoru osobním údajem, neboť dle něj lze identifikovat fyzickou osobu. Operátor (stěžovatelka) je podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn (po omezenou dobu) tyto osobní údaje v rozsahu, který je nezbytný pro poskytování služeb a pro potřeby účtování a plateb za spojení zpracovávat a uchovávat, i když se vztahují k jiné než reklamující osobě (čl. 6 odst. 1 písm. c), f) obecného nařízení o ochraně osobních údajů, čl. 6 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích).

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s argumentací dovolacího soudu nesouhlasí. Problematika ochrany osobních údajů fyzických osob jako účastníků elektronické komunikace byla podle jejího přesvědčení Nejvyšším soudem příliš zjednodušena a jeho posouzení věci ústavně konformní není. Stěžovatelka je přesvědčena, že v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu je povinna zpracovávat osobní údaje jednotlivých fyzických osob, aniž by pro to byl dostatečný zákonný důvod, v důsledku čehož je nucena zasahovat do sféry ústavní ochrany údajů vztahujících k jednotlivým osobám způsobem neústavním. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17 (N 76/94 SbNU 19), v němž měl Ústavní soud dovodit souvislost mezi základním právem na ochranu listovního tajemství dle čl. 13 Listiny a uchováváním údajů o telekomunikačním provozu. Je podle ní nepochybné, že konsekvencí napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je možnost a současně nezbytnost zpracovávat osobní údaje fyzických osob na straně stěžovatelky, chce-li prokázat správnost vystaveného vyúčtování. Pokud Nejvyšší soud dovozuje, že takovým postupem nedochází k porušování práva na ochranu osobních údajů, resp. práva na ochranu před jejich neoprávněným shromažďováním a zpracováním, opomíjí tím ústavní rozměr celého případu.

9. Další ústavní aspekt věci spatřuje stěžovatelka v tom, že Nejvyšší soud po stěžovatelce vyžaduje splnění nemožných požadavků. Takový důsledek je v rozporu s obecně uznávaným principem nemo tenetur ad impossibile, jehož ústavně právní relevanci dovodil Ústavní soud například v nálezu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499). Klíčový závěr z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je vyjádřen tak, že "zpracované údaje o odchozích a příchozích hovorech prokazující, že volané číslo bylo propojeno a po jakou dobu propojení trvalo, je podnikatel povinen (oprávněn) bez ohledu na to, zda byly hovory uskutečněny v síti jednoho operátora nebo mezi sítěmi různých operátorů, uchovat po dobu vymezenou v ustanoveních § 90 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb." Telefonní operátor je tedy oprávněn a povinen zpracovávat osobní údaje účastníků telekomunikačního provozu po celou dobu, po kterou může probíhat soudní řízení o oprávněnosti (správnosti) provedeného vyúčtování. V tomto konkrétním případě se jednalo o období od ledna 2019 (v tomto měsíci měly být uskutečněny sporné hovory) až do září 2022, tj. po dobu více než 3,5 roku. Je přitom sporné, zda by uvedená doba byla dostatečná s ohledem na podané dovolání, resp. aktuálně i ústavní stížnost, neboť oba tyto opravné prostředky by mohly vnést do věci jiná hlediska, v důsledku čehož by se doba zpracování a uchování osobních údajů ještě prodloužila.

10. Stěžovatelka uvádí, že výklad zákonné úpravy podaný Nejvyšším soudem je do značné míry extenzivní, neboť vede k možnosti zpracovávat a uchovávat provozní údaje v rozsahu, který doslovnému znění zákona neodpovídá, neboť takové provozní údaje, tj. údaje o příchozích hovorech, nejsou předmětem účtování. Stěžovatelka naopak vždy volila výklad restriktivní, tj. takový, který respektoval zákonná omezení pro nakládání s osobními údaji. Vzhledem k tomu, že se jedná o otázku respektování ústavně zaručeného práva na ochranu osobních údajů (právo na ochranu před neoprávněným zpracováním osobních údajů), resp. práva na ochranu listovního tajemství podle čl. 13 Listiny, musí mít restriktivní výklad dle mínění stěžovatelky přednost.

Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení

11. Nejvyšší soud k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že v napadeném rozsudku řešil otázku, zda podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinen (oprávněn) pro účely vyúčtování poskytnuté služby uchovávat a zpracovávat údaje o příchozích hovorech (§ 90 zákona). Přijatý právní závěr, na který v plném rozsahu odkazuje, nepokládá za rozporný s principy ústavního práva.

12. Vedlejší účastník je předně přesvědčen, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je zcela správné a zákonné, když tento soud potvrdil rozsudky soudů nižších stupňů, které zamítly žalobu stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, jenž vyhověl reklamaci vedlejšího účastníka na nesprávné vyúčtování hovorného. Navíc jde o spor zcela bagatelní, který měl být již z tohoto důvodu Nejvyšším soudem odmítnut. Nic na této skutečnosti nemůže změnit ani poukazování stěžovatelky na množství sporů vedených v roce 2022 před Českým telekomunikačním úřadem, když všechny tyto spory byly s ohledem na jejich udanou hodnotu spory bagatelními. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá snaha o získání výkladu Ústavního soudu k problematice uchovávání údajů o příchozích hovorech fyzických osob u telefonních operátorů, a to zřejmě nejen pro účely řešení reklamací vyúčtování. V tomto případě jde ovšem o problematiku změny zákona, která by měla být ze strany stěžovatelky, která má k těmto účelům dostatečné finanční prostředky a i jiné nástroje, realizována jinou formou, např. iniciativou ke změně zákona o telekomunikacích službách, než cestou ústavní stížností u bagatelního sporu s nepoměrně slabší stranou. Bez toho, aniž by se vedlejší účastník pouštěl do jakékoli polemiky s uvedenými důvody ústavní stížnosti, které neuznává, navrhuje její odmítnutí.

13. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v ní zopakovala svou argumentaci z ústavní stížnosti a uzavřela, že všechny námitky obsažené v ústavní stížnosti by bylo možno odstranit tak, že by obecné soudy připustily, že telefonní operátor může prokázat správnost vyúčtování jím poskytnutých služeb elektronických komunikací i bez toho, že by byl nucen uchovávat a předkládat provozní údaje o příchozích hovorech (tj. provozní údaje volaného). Takový závěr lze dle názoru stěžovatelky na základě § 90 odst. 3 zákona učinit, neboť tento zákon jednoznačně nespecifikuje, které provozní údaje (o kom) musí být uchovávány. Je tedy nutno vyložit, které údaje to mají být. Vzhledem k tomu, že provozní údaje jsou údaji osobními, je na místě zvolit výklad restriktivní za účelem ochrany práv subjektů údajů, a požadovat pouze předložení provozních údajů zcela nezbytných. Rozsudek Nejvyššího soudu ovšem bezdůvodně volí výklad extenzivní, který stěžovatelka považuje za neústavní.

Procesní předpoklady řízení

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však v nyní projednávané věci neshledal.

16. V prvé řadě je třeba uvést, že se v dané věci jednalo o povahou banální spor, resp. o reklamaci vyúčtování hovorů v bagatelní výši. Stěžovatelka podle správních orgánů neprokázala správnost tohoto vyúčtování, tedy neunesla důkazní břemeno, neboť nepředložila důkazy, kterými by bylo možno ověřit správnost vyúčtování cen za dva telefonní hovory v rozhodném zúčtovacím období a neprokázala tak, že cena naúčtovaná za volání v rozhodných dnech byla účtována po právu.

17. Již správní orgán prvního stupně správně odkázal na § 90 odst. 1 a odst. 3 zákona a uvedl, že těmito zákonnými ustanoveními jsou zajištěna práva účastníků v řízení o námitce proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny nebo služby. To znamená, že důkazní břemeno v řízení podle § 129 odst. 3 zákona se obrací na stranu podnikatele, jestliže tvrdí, že došlo ke spojení dvou telefonních čísel (uskutečněnému telefonnímu hovoru), za které požaduje úhradu. V takovém případě dochází k přezkumu oprávněnosti vyúčtování, kdy je logicky na poskytovateli služeb elektronických komunikací, aby prokázal důvodnost a správnost svého vyúčtování, tj. doložil, zda a případně jaké služby byly čerpány. Konzument služeb elektronických komunikací z logiky věci nemůže prokázat, že služby, které jsou předmětem sporu (vyúčtování), nečerpal (viz tzv. negativní teorie důkazní). Oprávněnost naúčtovaných cen za službu volání v daném případě by bylo možné objektivně posoudit jen v případě doložení výpisů příchozích hovorů předmětných telefonních čísel, které by měla mít stěžovatelka v souladu s § 90 odst. 3 zákona k dispozici.

18. Soud prvního stupně v řízení o žalobě stěžovatelky dovodil, že ze zákona nevyplývá povinnost uchovávat výpisy příchozích volání, avšak ve sporném správním řízení, které je ovládáno projednací zásadou, je správní orgán povinen zjišťovat skutkový stav na základě důkazů navržených a předložených účastníky řízení, tedy ve sporném správním řízení je na účastnících, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení předloží.

19. Z uvedeného plyne logický závěr, na němž se rozhodující orgány shodly, a Ústavní soud nemá důvod jej rozporovat, že pokud stěžovatelka tyto důkazy nepředložila ve správním ani soudním řízení, ať už z jakýchkoliv důvodů, a tyto důkazy neuchovala přesto, že si byla vědoma probíhajícího řízení ve věci reklamace vyúčtování, pak tato skutečnost byla správně vyhodnocena v neprospěch stěžovatelky, která neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že k telefonickému spojení předmětných čísel v rozhodných dnech došlo a že provedené vyúčtování telekomunikačních služeb bylo provedeno správně. Pro ochranu svých práv stěžovatelka může údaje o příchozích hovorech nejen uchovávat, ale i ve správním či soudním řízení k důkazu předložit.

20. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku stěžovatelce vysvětlil, že v dané věci nejde o povinnost operátora - právnické nebo fyzické osoby zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací - uchovávat provozní a lokalizační údaje pro potřeby státu, resp. orgánů vyjmenovaných v § 97 odst. 3 pod body a) až e) zákona (data retention). S povinností (oprávněním) pro potřeby vyúčtování zpracovávat a uchovávat údaje o příchozích hovorech na volaná čísla jiných subjektů, než je reklamující, souvisí otázka, zda taková povinnost (výkon práva) není v rozporu s ochranou osobních údajů. Odvolací soud se podle názoru Nejvyššího soudu správně ztotožnil se stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů (viz bod 7. tohoto usnesení).

21. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatelka nyní požaduje po Ústavním soudu. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudů nižších stupňů, konstatuje, že se danou problematikou zabývaly velmi podrobným způsobem a ve svých závěrech se shodly i se správními orgány. Z rozsudku zejména krajského soudu je patrné, že sice převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, nicméně se v odůvodnění řádně vypořádal se všemi stěžovatelkou vznesenými odvolacími námitkami. Shodné námitky stěžovatelka posléze uplatnila i v dovolání, přičemž Nejvyšší soud dal za pravdu argumentaci soudu krajskému. Ústavní soud tedy považuje napadené rozhodnutí za ústavně konformní a v podrobnostech na něj odkazuje.

22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu