II. ÚS 3464/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také byla porušena Úmluva o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2024 č. j. 0 P 103/2023-534 zamítl návrh stěžovatele - otce (dále též jen "otec") na změnu péče o druhého vedlejšího účastníka - nezletilého (dále jen "nezletilý" či "syn") [výrok I.] a dále zamítl návrh otce na určení trvalého pobytu nezletilého [výrok II.]. Současně zastavil řízení o stanovení dohledu nad nezletilým [výrok III.]. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení [výrok IV.].

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil [výrok I.]. Ve výroku III. krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že 1) nad výchovou nezletilého nařídil soudní dohled, 2) první vedlejší účastnici - matce (dále též jen "matka") a otci uložil povinnost účastnit se rodinné psychoterapie u psycholožky za účelem zlepšení komunikace mezi rodiči ve vztahu k péči o nezletilého. Rodičům nezletilého uložil kontaktovat psycholožku do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a poskytovat psycholožce potřebnou součinnost. Psychoterapii uložil na dobu tří měsíců [výrok II.]. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a před krajským soudem [výrok III.].

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Zjištěný skutkový stav je založen na svévolném hodnocení důkazů, na činění nepřesvědčivých závěrů, které z těchto důkazů (ne)vyplynuly, některé důkazy dokonce nebyly provedeny (výslechy svědků). Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nepředcházelo žádné předchozí zkoumání ani dokazování (manipulace ze strany matky, která údajně nebyla prokázána, ačkoli nebyla vůbec zkoumána, a absence posuzování kritérií možné střídavé péče). V předmětné věci došlo k vydání překvapivého rozhodnutí, které podle stěžovatele nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat.

5. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nezjišťovaly přání nezletilého syna, který je již dostatečně velký na to, aby dokázal alespoň rámcově vyjádřit svůj názor. Tento názor nebyl zjištěn ani prostřednictvím kolizního opatrovníka na základě pohovoru s nezletilým v neutrálním prostředí, a nebyl zjištěn ani v souvislosti se šetřením prováděným opatrovníkem v místě bydliště matky. Veškeré informace, které kolizní opatrovník uváděl ve svých zprávách, byly subjektivním sdělením matky, nikoli nezletilého syna či stěžovatele. Kolizní opatrovník nevystupoval nestranně a veškeré závěry založil pouze na subjektivních sděleních matky. Stěžovatel několikrát upozorňoval, že s ním nikdo nekomunikuje ani se jej na nic nedotazuje (což způsobuje tzv. nerovnost zbraní). Odůvodnění rozhodnutí soudů vycházejí ze skutečností a důkazů, které nebyly v době rozhodování aktualizovány (neaktuální počet exekucí matky, neaktuální situace týkající se jejího bydlení, zaměstnání), ačkoli stěžovatel tyto aktualizace soudu předkládal. Stěžovatel dále namítá nepřiměřenou délku řízení, které bylo zahájeno dne 13. 2. 2023 a skončeno bylo až 18. 9. 2024, dále poukazuje na absenci zkoumání nejlepšího zájmu dítěte a na nepřípustné přenášení důkazní aktivity na samotné účastníky, resp. pouze na stěžovatele, dále namítá porušení zásady rozhodování v nejlepším zájmu dítěte.

6. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že závěry obecných soudů jsou v rozporu s nálezem ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud vymezil kritéria, která musí obecné soudy vzít při svém rozhodování v řízení o úpravě výchovných poměrů v úvahu se zřetelem k nejlepšímu zájmu dítěte. Stěžovatel namítá, že v předmětné věci nebylo splněno kritérium, aby dítě bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte, a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami nebude bránit, když v předmětné věci dítě nadále setrvává v péči osoby, která nerespektuje roli druhého rodiče a jeho rodičovská práva soustavně pošlapává. Přestože napadeným rozsudkem byl stanoven soudní dohled nad výchovou nezletilého a rodičům bylo uloženo, aby se zúčastnili rodinné terapie, není možné s ohledem na chybný a nevykonatelný výrok (kdy tuto povinnost nemohou rodiče splnit) a na nečinnost kolizního opatrovníka spočívající v jednostranném podporování matky a jejích aktivit do budoucna předpokládat jakékoli zlepšení.

7. Stěžovatel namítá, že v řízení nebyla zjišťována ani případná manipulace ze strany matky. Obecné soudy pouze konstatovaly, že manipulace nebyla prokázána. V napadeném rozhodnutí (v rozsudku okresního soudu) chybí řádné odůvodnění a vysvětlení, proč svěření nezletilého do střídavé péče není možné. Napadené rozhodnutí neobsahuje ani uvedení kritérií, která soud posuzoval. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednoho z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů. V nálezu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543) Ústavní soud konstatoval, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).

12. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].

13. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.

14. V nyní posuzované věci vyšly obecné soudy ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 8. 2020 byla schválena dohoda rodičů, podle které byl nezletilý svěřen do péče matky a otec se zavázal hradit pro syna výživné. Podle § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Musí však jít o podstatnou, zásadní změnu poměrů, která ovlivňuje život nezletilého. Tato změna se musí týkat těch podmínek, které měly pro původní rozhodnutí podstatný význam. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že v předmětné věci důvody pro změnu péče o nezletilého nejsou dány, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by v této věci nastala změna poměrů, která by změnu péče o nezletilého odůvodňovala. Okresní soud poukázal na to, že v době prvního rozhodování otec souhlasil se svěřením nezletilého syna do matčiny péče a uzavřel s matkou dohodu o péči. Současně připomněl, že v posuzovaném případě, kdy nezletilý je v péči psychologa mimo jiné pro obtíže s adaptací, je důležité, aby měl jedno stálé zázemí a jeho prostředí nebylo měněno, a to zejména za situace, kdy nebylo prokázáno, že by matka péči o syna zanedbávala. Okresní soud v této souvislosti přiléhavě odkázal na rozhodnutí ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 14/2000 (U 5/17 SbNU 367), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že důvody odůvodňující změnu schválené dohody rodičů o péči o nezletilé dítě musí dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech. Z uvedených důvodů okresní soud návrh otce na změnu péče zamítl.

15. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a v odvolacím řízení doplnil dokazování. Opatrovník v odvolacím řízení provedl znovu aktuální šetření, přičemž domácnost matky a péči o nezletilého shledal bez závad, stejně jako při svém šetření v řízení před okresním soudem. Ústavní soud zjistil, že krajský soud se v napadeném rozhodnutí pečlivě zabýval odvolacími námitkami stěžovatele, který spatřoval podstatnou změnu poměrů ve skutečnostech, že matka jednostranně změnila adresu trvalého bydliště nezletilého včetně neustálého stěhování matky, aniž by byl otec informován, kde nezletilý bydlí, dále stěžovatel poukazoval na finanční negramotnost matky a na postižení jejího majetku exekucemi, namítal nevhodnost prostředí pro nezletilého či zanedbání péče matkou (nový partner matky a z toho pramenící nevhodné prostředí pro nezletilého), rovněž namítal zanedbaný rozvoj a zanedbanou hygienu nezletilého, obstrukce matky týkající se videohovorů otce a syna, manipulaci se synem ze strany matky vůči otci a neochotu nezletilého k návratu k matce. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud se s uvedenou argumentací stěžovatele v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Krajský soud mimo jiné dovodil, že manipulování syna matkou vůči otci nebylo prokázáno. Dospěl naopak k závěru, že realizovaný a bezproblémově probíhající styk syna s otcem svědčí o tom, že matka syna vůči otci nenavádí a spíše jeho vztah k otci podporuje. Tomu nasvědčuje též umožňování telefonních hovorů mezi otcem a synem. Tvrzení o tom, že otec pozoruje neochotu syna k návratu k matce po realizovaném styku, nebylo ničím prokázáno. Krajský soud shodně s okresním soudem vysvětlil, že pro změnu péče o nezletilého nesvědčí jeho onemocnění neurovývojovou poruchou a ani porucha adaptace. Psycholožka setrvale doporučuje u nezletilého režimová opatření a jednotný výchovný přístup zohledňující potřeby nezletilého. Z uvedeného krajský soud dovodil, že pro nezletilého je významná rovněž stabilita výchovného prostředí, přičemž výchovným prostředím je míněna péče dosavadního rodiče, tj. matky. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

16. Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí krajského soudu nemohlo být pro stěžovatele (ve smyslu judikatury Ústavního soudu) překvapivé, jak stěžovatel namítá v ústavní stížnosti. Překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, což není tento případ, když v předmětné věci se krajský soud se závěry okresního soudu ohledně péče o nezletilého ztotožnil. Změna nastala pouze v tom, že krajský soud nad výchovou nezletilého nařídil soudní dohled, což bylo předmětem řízení i před okresním soudem. Z důvodu ochrany zájmu nezletilého krajský soud dále oběma rodičům nařídil účast na rodinné psychoterapii, avšak v ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí (s. 22), že protiústavnost výroku II. bodu 2) napadeného rozhodnutí, týkajícího se nařízení psychoterapie, nenamítá.

17. Jde-li o námitku stěžovatele o údajném porušení práva nezletilého být slyšen v záležitosti, která se ho týká, Ústavní soud k tomu uvádí, že jde o realizaci procesního práva nezletilého za situace, kdy nezletilé dítě je schopno vyjádřit vlastní názor k věci, která se ho dotýká. V posuzované věci bylo nezletilému v průběhu řízení před obecnými soudy 6 let, jde tedy o dítě ve věku, ve kterém podle názoru Ústavního soudu nemůže mít objektivní a vyzrálý náhled na věc, když za věkovou hranici považovanou zákonem za hranici relevance osobního vyjádření nezletilého dítěte je obecně považována věková hranice 12 let [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), body 23 až 25, nebo nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), body 21 až 22].

18. Ústavní soud k výše uvedenému dodává, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží zásadní skutečnost, a to, že napadené rozhodnutí řeší v první řadě otázku změny poměrů, odůvodňující ve smyslu § 909 občanského zákoníku i změnu rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností (v daném případě byla předchozím rozhodnutím soudu schválena dohoda rodičů o péči o nezletilého). Dospěl-li tedy krajský soud v přesvědčivém odůvodnění svého rozhodnutí k závěru, že k takové změně poměrů nedošlo, není posuzovanou věc možno posouvat do roviny, kdy soud při svém prvním rozhodování o péči nezletilého posuzuje podmínky pro jeho péči toho či onoho z rodičů. Jinými slovy, dohodli-li se rodiče nezletilého (tedy stěžovatel a první vedlejší účastnice) již v roce 2020 na tom, který z nich bude mít nezletilého ve své péči, a byla-li tato dohoda schválena rozhodnutím soudu, potom důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí skutečně dosáhnouti intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech. Dospěl-li pak krajský soud k závěru, že v předmětné věci tato podmínka není splněna, nelze v tomto jeho hodnocení současného stavu, opírajícího se o skutková zjištění, spatřovat nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny; naopak odlišným hodnocením by se Ústavní soud sám dostal do pozice další soudní instance (srov. usnesení ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 14/2000).

19. Podle Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilého. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu, jde-li o návrh otce na změnu péče o nezletilého, potvrdil. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu, resp. obou soudů, neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilého. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál.

20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilého. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Při svém rozhodování měly soudy na zřeteli především nejlepší zájem nezletilého. Ve svých rozhodnutích oba soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku.

21. K námitce stěžovatele týkající se podjatosti opatrovníka (opatrovník v řízení nevystupoval nestranně) Ústavní soud především poukazuje na to, že otázka ustanovení a změny (i s tím související kontroly činnosti) kolizního opatrovníka, je primárně věcí obecných soudů. Je plně v kompetenci obecného soudu vyhodnotit, zda jím jmenovaný opatrovník hájí nejlepší zájem dítěte řádně či nikoliv, bez ohledu na názor rodičů, jejichž zájmy se v danou chvíli nemusejí se zájmy dítěte plně překrývat. Z takového názoru rodiče však nelze úspěšně dovozovat, že by účastníka řízení nezastupoval řádně. Přesto, dospěje-li stěžovatel v průběhu opatrovnického řízení k závěru, že jmenovaný opatrovník nehájí zájmy nezletilého syna řádně, může se na podkladě konkrétních tvrzení domáhat změny. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel o změnu opatrovníka v předmětné věci požádal. Uvedená námitka je proto s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nepřípustná.

22. Jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, který považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. Podle § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle § 164 citovaného zákona. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel výše uvedeného postupu podle § 174a zákona o soudech a soudcích před podáním ústavní stížnosti využil. Uvedenou námitku proto Ústavní soud za dané procesní situace posoudil rovněž jako nepřípustnou.

23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu