II. ÚS 3478/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2023 č. j. 98 T 4/2022-3933 byl stěžovatel (vedle dalších obviněných) uznán vinným dílem pomocí ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku [ad I/8, 9a) - b), 15a) - d), 16, 17 skutkové věty rozsudku], a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (ad III skutkové věty rozsudku), kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že společně s dalšími spoluobviněnými jednali s cílem obstarání léků v Polsku za účelem výroby metamfetaminu v České republice a jeho následné částečné distribuce. Za to a za sbíhající se trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022 č. j. 2 T 173/2020-961 byl stěžovatel odsouzen podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byly uloženy podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022 č. j. 2 T 173/2020-961, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 430/2022-997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem uvedený rozsudek krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil pouze ve výroku o trestu. Stěžovatel byl odsouzen podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku za trestné činy, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem krajského soudu, a za sbíhající se trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022 č. j. 2 T 173/2020-961, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byly i vrchním soudem uloženy podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl u něj zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022 č. j. 2 T 173/2020-961, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 31 To 430/2022-997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Vrchní soud po přezkoumání věci mimo jiné shledal, že krajský soud u stěžovatele správně dovodil naplnění kvalifikačního znaku podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku "spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", který byl naplněn tím, že podle učiněných skutkových zjištění byly léčebné přípravky s obsahem pseudoefedrinu obviněnými nakupovány v Polsku již za účelem výroby pervitinu, za tímto účelem dováženy z Polska do České republiky, a poté byl z těchto léčiv pervitin na území České republiky skutečně vyráběn.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, přičemž, stejně jako vrchní soud, neměl pochybnosti o naplnění § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá nesprávnou právní kvalifikaci podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Má za to, že ve vztahu k němu v řízení nebylo prokázáno, že by se jakkoli podílel na činnosti organizované skupiny působící ve více státech. Je přesvědčen, že za působení ve více státech ve smyslu trestního zákoníku nelze označit pouhý nákup léčiva, které může sloužit k výrobě prekursoru či drogy. Podle jeho mínění léčivo není samo o sobě prekursorem. K tomu zdůrazňuje, že v Polsku se kupovalo a do České republiky dováželo toliko léčivo, což podle něj vylučuje závěr o provázanosti trestné činnosti, respektive o působení organizované skupiny ve více státech, když k výrobě pervitinu docházelo výhradně na území České republiky. Obecné soudy se podle něj nedostatečně vypořádaly s jeho faktickou rolí v rámci organizované skupiny, když o jeho vině bylo rozhodnuto v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 1933/24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

10. Podstatou podané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele týkající se údajně nesprávné právní kvalifikace podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Tyto námitky stěžovatele měl však již vrchní soud důvodně za vyvrácené. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že k dovození závěru o spáchání činu členem organizované zločinecké skupiny plně postačí, že pachatel si je vědom, že na trestné činnosti, do níž se zapojil, se podílí kromě něj alespoň další dvě osoby a že tato trestná činnost probíhá organizovaně, tedy že osoby na ní se podílející mají při jejím páchání určitou roli, při jejímž plnění mezi sebou spolupracují a své počínání koordinují.

11. V nyní posuzované věci si stěžovatel na základě zjištěného skutkového stavu věci prokazatelně byl vědom toho, že alespoň některé z případů neoprávněného nakládání s metamfetaminem, do nichž se zapojil, probíhají organizovaně ve výše uvedeném smyslu a že kromě něj na takovém jednání participují alespoň dvě další osoby. Jednal tedy jako člen organizované skupiny, která měla přeshraniční přesah, neboť spolupráce probíhala na území dvou států (v České republice a v Polsku), což mu bylo rovněž známo.

12. Vrchní soud se náležitě vypořádal i s námitkou stěžovatele, že byly-li z Polska do České republiky dopravovány léčivé přípravky s (pseudo)efedrinem, které nejsou prekursorem, nelze dovozovat působení organizované skupiny na území více států. V této souvislosti správně připomněl, že stěžovatel a další spoluobvinění se z pohledu alternativ jednání obsažených v § 283 odst. 1 trestního zákoníku nedopouštěli ohledně uvedených léků neoprávněného nakládání s prekursorem, ale neoprávněného nakládání s psychotropní látkou (metamfetaminem), kterou v organizované součinnosti zejména vyráběli (případně také pro jiného přechovávali, prodávali a jinak jinému opatřovali). Samotné chemické procesy vedoucí ke vzniku metamfetaminu sice probíhaly jen v České republice, aby k tomu ale mohlo dojít, bylo třeba zajistit výchozí suroviny, v první řadě (pseudo)efedrinové léky, přičemž ty byly opatřovány na území jednoho státu (Polska) a přepravovány na území druhého státu (České republiky).

13. Z uvedeného je zřejmé, že k tomu, aby došlo k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku v té formě, jež záležela v neoprávněné výrobě psychotropní látky, musela organizovaná skupina vyvinout aktivity ve více státech a takto také postupovala. Nelze tak než uzavřít, že obvinění (včetně stěžovatele) vyrobili psychotropní látku ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

14. Ústavní soud v podrobnostech na přesvědčivé odůvodnění rozsudku vrchního soudu odkazuje. Vrchní soud v návaznosti na rozsudek krajského soudu a jeho odůvodnění logicky a přesvědčivě zdůvodnil, jak se vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele a proč jim nepřisvědčil, když krajský soud neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je totiž dostatečně patrné, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

15. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání věci v návaznosti na rozsudky krajského soudu a vrchního soudu konstatoval, že jednání obviněných (včetně stěžovatele) bylo správně posouzeno jakožto jednání "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, přičemž poukázal na konkrétní skutkové okolnosti vztahující se k tomuto znaku a na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Z hlediska námitky stěžovatele, že za působení ve více státech ve smyslu trestního zákoníku nelze označit pouhý nákup léčiva, které může sloužit k výrobě prekursoru či drogy, když podle jeho mínění léčivo není samo o sobě prekursorem, Nejvyšší soud mimo jiné i podotkl, že k naplnění daného kvalifikačního znaku se nevyžaduje, aby též k výrobě, distribuci či jinému neoprávněnému nakládání s omamnou nebo psychotropní látkou docházelo na území nejméně dvou států, ale postačí, že protiprávní jednání pachatelů jako členů organizované skupiny spočívalo ve svém celku v tom, že léčebné přípravky (nikoliv prekursor) s obsahem pseudoefedrinu byly nakupovány v Polsku již za účelem výroby pervitinu, za tímto účelem dováženy z Polska do České republiky a poté byl z těchto léčiv pervitin na území České republiky skutečně vyráběn (viz body 55 až 58 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

16. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.

17. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).

18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu