II. ÚS 3490/24

Odůvodnění

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušit napadená rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení principu demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy. Stěžovatelka rovněž žádá náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 88 886,48 Kč z inominátní smlouvy ze dne 25. 1. 2016, jejímž obsahem bylo vedení účetnictví a mzdové agendy. Na základě této smlouvy stěžovatelka poskytovala vedlejší účastnici služby v oblasti účetnictví a za poskytnuté služby jí byla vedlejší účastnice povinna zaplatit cenu sjednanou touto smlouvou. Podstatou sporu byla otázka, jaké práce vedlejší účastnice spadají pod smluvenou paušální částku a jaké lze vyúčtovat jednotlivě podle smluvené hodinové sazby.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") vyhodnotil tuto otázku tak, že žaloba je důvodná pouze do části jistiny ve výši 5 000 Kč jako smluveného paušálu a dále v částce 4 200 Kč za práce za leden až březen 2019 sjednané hodinovou sazbou, včetně úroku z prodlení v zákonné výši, a uznal částečně důvodným i nárok stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované výši 538 Kč za dobu od 15. 5. 2020 do 8. 9. 2020. Soud prvního stupně tak napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 9 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 15. 5. 2019 do zaplacení a dále částku 538 Kč (výrok I.); v části, ve které se stěžovatelka domáhala, aby jí vedlejší účastnice zaplatila částku 74 774 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 15. 5. 2019 do zaplacení a částku 4 374 Kč, žalobu zamítl (výrok II.). Soud prvního stupně dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 57 026 Kč (výrok III.).

3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že odvolání stěžovatelky do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl jako nepřípustné, neboť tímto výrokem bylo stěžovatelce vyhověno (výrok I.). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 10 402 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 15. 5. 2020 do zaplacení a částku 608,71 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Výrokem III. pak odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci je třeba vycházet ze znění uzavřené smlouvy a posuzovat účtované úkony ve smyslu smluvních ujednání. Na rozdíl od soudu prvního stupně dal stěžovatelce za pravdu v tom, že další služby specifikované v napadeném rozhodnutí je třeba považovat za služby, za něž byla stěžovatelka oprávněna účtovat částku ve výši 700 Kč za hodinu. Odvolací soud dále shledal za důvodnou námitku stěžovatelky, že jí soud prvního stupně nesprávně přiznal částku bez zohlednění daně z přidané hodnoty, a v tomto smyslu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedeném znění výroku II.

4. Proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a proti výroku III., kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl zčásti jako věcně neprojednatelné, a zčásti jako nepřípustné.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy svá rozhodnutí založily na nesprávném právním posouzení věci, resp. zavedené praxe, která mění obsah smlouvy, neboť neodůvodněně odmítly provést navrhované důkazy. Podle stěžovatelky se soudy odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe, podle níž je možné důkazy neprovést pouze s náležitým odůvodněním. Stěžovatelka se také vymezuje proti odmítnutí dovolání, přičemž uvádí, že dovolací soud se měl jejími námitkami věcně zabývat. Dále stěžovatelka znovu rekapituluje skutečnosti, které mají vést k závěru, že faktická dohoda stran a několikaletá praxe byla odlišná od formálně sepsané smlouvy.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II., proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu a proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

7. Již ze shrnutí ústavní stížnosti je zřejmé, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost je totiž prostá ústavněprávně relevantní argumentace. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není povolán k přezkoumávání skutkových okolností a přehodnocování důkazů, týkajících se výkladu předmětné inominátní smlouvy. Stěžovatelka staví Ústavní soud do role další, čtvrté instance. Není však úkolem Ústavního soudu znovu a odlišně hodnotit již provedené důkazy. Z hlediska ústavněprávního je důležité, že závěry obecných soudů jsou odůvodněné, logické a nevykazují žádné známky libovůle, ani extrémního nesouladu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně i soud odvolací své závěry srozumitelně objasnily a řádně odůvodnily. Nelze se ani ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že soudy neodůvodněně odmítly provést navrhované důkazy. Odvolací soud srozumitelně objasnil, že soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval tvrzenými skutečnostmi ze strany stěžovatelky, přičemž zcela logicky a přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých skutečností došel ke svému závěru o tom, že stěžovatelka většinu vyúčtovaných činností účtuje neoprávněně. Poukázal na to, že soud prvního stupně se vypořádal i s případnými důkazními návrhy, které neprováděl, neboť je považoval za nadbytečné ve vztahu k projednávané věci.

8. Nic neústavního není ani na podobě usnesení Nejvyššího soudu, který se všem relevantním námitkám stěžovatelky srozumitelně věnoval. Ve vztahu k námitce týkající se závěru o způsobilosti zavedené praxe stran modifikovat dříve uzavřenou smlouvu objasnil, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuvedla, s jakými konkrétními rozhodnutími by měl být tento závěr v rozporu, je v této části její dovolání neprojednatelné, neboť nesplňuje obligatorní zákonné náležitosti. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy, Nejvyšší soud odmítl dovolání v této části jako nepřípustné, neboť postup odvolacího soudu shledal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se povinnosti soudu provést účastníkem řízení navržené důkazy. Nejvyšší soud k tomu podrobně vysvětlil, že podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést. Ve vztahu k posuzované věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy dostály své povinnosti vyplývající z jeho rozhodovací praxe a zcela srozumitelně a jasně odůvodnily, proč stěžovatelkou navržené důkazy nebyly provedeny. Pokud jde o dovolání směřující proti nákladovému výroku, pak Nejvyšší soud konstatoval, že v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání objektivně přípustné.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu nese každý účastník řízení své náklady sám; Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení náhradu nákladů uložit. Ústavní soud však vzhledem k výsledku řízení takové okolnosti neshledal a žádosti stěžovatelky nevyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu