Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2024 č. j. 23 Cdo 274/2024-692, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 17 Co 201/2023-650 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. dubna 2023 č. j. 9 C 113/2017-590, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a V. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí vydaných v řízení o určení vlastnického práva, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že stěžovatel se domáhal určení, že L. H. (matka stěžovatele a vedlejšího účastníka, dále jen "zůstavitelka") byla ke dni svého úmrtí dne 30. 6. 2016 výlučným vlastníkem bytové jednotky a s ní spojených podílů specifikovaných v napadených rozhodnutích. Uvedeného určení se stěžovatel domáhal s odůvodněním, že jako vlastník bytové jednotky je v katastru nemovitostí zapsán vedlejší účastník (bratr stěžovatele) na základě darovací smlouvy dne 27. 8. 2015, uzavřené mezi zůstavitelkou a vedlejším účastníkem. Stěžovatel tvrdil, že zdravotní stav zůstavitelky vylučoval její způsobilost uzavřít darovací smlouvu s vedlejším účastníkem. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutí soudu by mohlo zvrátit současný faktický stav zápisu v katastru nemovitostí, což by pro něj bylo důležité z hlediska možnosti dodatečného projednání dědictví.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") o určovací žalobě stěžovatele rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 21. srpna 2019 č. j. 9 C 113/2017-315, jímž žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") tento rozsudek usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 17 Co 97/2020-412 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť rozhodnutí postrádalo náležité odůvodnění, bylo nepřezkoumatelné, soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a věc neposuzoval správně ani po právní stránce.
4. Soud prvního stupně následně doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem i dalšími důkazy, a poté ve věci rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že zůstavitelka ke dni podpisu darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou a darovací smlouva je platným právním úkonem, který v souladu s vůlí zůstavitelky založil vlastnické právo k bytové jednotce vedlejšímu účastníkovi.
5. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem, že zůstavitelka k datu podpisu darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou a byla schopna právně jednat a posoudit následky svého jednání. Odvolací soud dále shledal, že žaloba stěžovatele nemohla být úspěšná již z důvodu nedostatku věcné legitimace stěžovatele a vedlejšího účastníka a že v dané věci není dán ani naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť dovolací námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání.
7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že zůstavitelka k datu podpisu darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou a byla schopna právně jednat a posoudit následky svého jednání. Tvrdí naopak, že zůstavitelka byla absolutně nesamostatnou osobou, nevycházela z bytu a vyžadovala celodenní péči. Tento stav zůstavitelky se stěžovatel v ústavní stížnosti snaží doložit prostřednictvím fotografií zůstavitelky zachycené v různých situacích a obdobích, zpráv lékařů z různých vyšetření a posudku o zdravotním stavu zůstavitelky vypracovaném za účelem žádosti o přiznání příspěvku na péči. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí založena na nekritickém a formálním přijetí výsledků znaleckého zkoumání, které je vnitřně rozporné. Druhou stížnostní námitkou je nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu o absenci jeho věcné legitimace a existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na opakované přezkoumání interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. K takové situaci v dané věci nedošlo.
10. V souladu s argumentací stěžovatele se Ústavní soud v prvé řadě zaměřil na odůvodnění napadených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve vztahu k hodnocení závěrů znaleckých posudků souvisejících s hodnocením otázky, zda zůstavitelka byla schopná posoudit smysl a následky uvedeného darování předmětného bytu vedlejšímu účastníkovi. Soudy obou stupňů se zjištěními znaleckých posudků podrobně zabývaly a řádně odůvodnily svůj závěr, že zůstavitelka k datu podpisu darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou a byla schopna právně jednat. Odvolací soud také objasnil, z jakých důvodů se ztotožnil s hodnocením znaleckých posudků a dalších důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Zdůraznil, že případné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku MUDr. Divácké vyplývající ze skutečnosti, že závěry tohoto posudku byly v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. Tichého, byly rozptýleny revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu. Soud prvního stupně se přitom podrobně zabýval tím, z jakých podkladů znalecký ústav při zpracování posudku vycházel, jaké úvahy na základě těchto podkladů učinil a jak dospěl ke svým závěrům, přičemž zhodnotil závěry revizního znaleckého posudku jako přesvědčivé a odpovídající údajům ve zdravotnické dokumentaci zůstavitelky i dalším dostupným podkladům. Zástupce znaleckého ústavu byl k věci vyslechnut a podrobně vysvětlil shledaný rozdíl v kognitivních schopnostech zůstavitelky v předmětném období. Jak vyplývá z uvedeného, odůvodnění napadených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou dostatečně podrobná a srozumitelná, přičemž z nich co do výkladu a aplikace podústavního práva není patrný jakýkoli potencionální exces, který by měl přesah do ústavněprávní roviny.
11. Také závěr o absenci věcné legitimace a existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odvolací soud řádně odůvodnil. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že účastníkem posuzovaného řízení na straně žalující ani žalované nebyla další dědička [M. P. (pozůstalá dcera zůstavitelky)] a rozsudek soudu vydaný v tomto řízení pro ni ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. není závazný, není dána věcná legitimace stěžovatele a vedlejšího účastníka v tomto řízení. Naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., pak odvolací soud neshledal z toho důvodu, že rozhodnutí soudu v této věci nemůže být spolehlivým základem pro (dodatečné) projednání předmětné bytové jednotky v dědickém řízení.
12. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, nutno konstatovat, že stěžovatel vůči jeho závěrům o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání žádné námitky neuvádí. Ústavní soud k tomu konstatuje, že dovolací soud svůj závěr ohledně nepřípustnosti dovolání dostatečně a racionálně vyložil ve vztahu ke všem dovolacím námitkám stěžovatele. Současně poukázal na to, že za situace, kdy v posuzované věci právní závěr odvolacího soudu o platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelkou a vedlejším účastníkem, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby, nebyl dovoláním stěžovatele relevantně zpochybněn, a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka okruhu účastníků řízení o určení, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, jejímž prostřednictvím stěžovatel zpochybňuje druhý z právních závěrů, pro který byla žaloba zamítnuta (o nedostatku věcné legitimace účastníků a absenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení). Při řešení této otázky, by ani případná nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. Ústavní soud nespatřuje v závěrech dovolacího soudu nic, co by porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele.
13. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů.
14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu