Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 288/2025-1230 ze dne 2. 9. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 25 P 37/2017-1204 ze dne 7. 8. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Napadenými rozhodnutími rozhodly obecné soudy o výši znalečného dvou znalců. Městský soud v Praze přitom usnesení soudu prvního stupně na základě odvolání otce změnil tak, že přiznané znalečné snížil.
II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a dále právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 odst. 1 Listiny.
4. Velkou část stížnostních námitek tvoří výhrady stěžovatele proti obsahu znaleckého posudku, resp. proti tomu, jak znalci vypovídali v rámci ústního jednání. Pouze v závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odvolací soud zcela selhal při kontrole výše znalečného. Znalečné prý totiž nijak neprověřoval, pouze obecně uvedl, že podle zkušeností soudu s ostatními spory výše znalečného odpovídá. Takto však dle stěžovatele nelze postupovat - je třeba obhájit výši znalečného v rámci konkrétních okolností věci, nikoli poukazem na obdobné kauzy.
III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti 5. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud (kromě rozsahu, v němž směřuje proti změněné části rozhodnutí soudu prvního stupně) příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
6. Závěr o částečné nepříslušnosti Ústavního soudu k projednání ústavní stížnosti se opírá o to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Městským soudem v Praze částečně změněno. V této části rozhodnutí soudu prvního stupně již neexistuje a ústavní stížnost proti němu projednána být nemůže.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o znalečném je sice formálně přípustná, jelikož stěžovatel napadá rozhodnutí, proti němuž již neexistuje další opravný prostředek. Podstata námitek stěžovatele - s výjimkou jediné, jíž se Ústavní soud věnuje níže - se však zcela míjí s obsahem rozhodnutí obecných soudů a jde rovněž o námitky, které jsou v této fázi řízení předčasné (srov. obdobně i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1848/25 ze dne 4. 9. 2025).
9. Ve vztahu k rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o znalečném, totiž stěžovatel nemůže úspěšně uplatňovat námitky proti obsahu znaleckého posudku, postupu při jeho vypracovávání, výpovědi znalce či jeho odbornosti. Pokud je stěžovatel přesto vznáší, staví svou argumentaci na pouhých domněnkách o tom, jak obecné soudy v budoucnosti vyhodnotí konkrétní důkaz (znalecký posudek). Ústavní soud však logicky v souladu se svým postavením nemůže hodnotit důkazy ve chvíli, kdy tak ještě neučinily ani samy obecné soudy, a kdy řízení v této věci nebylo pravomocně skončeno.
10. Jedinou relevantní námitkou v této fázi řízení je proto ta, podle níž odvolací soud znalečné řádně neprověřoval. I tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Tato námitka se týká toho, jak odvolací soud hodnotil časovou dotaci na vypracování znaleckého posudku. Znalec totiž účtoval vedle paušální odměny odměnu za 44 hodin práce. Stěžovatel přitom v odvolání rozporoval, že tento znalecký posudek odpovídá takovému množství práce. Odvolací soud se této odvolací námitce věnoval a řádně odůvodnil, proč považuje vyúčtovanou časovou dotaci za přiměřenou. Opřel se přitom nejen o srovnání s jinými případy, nýbrž i o rozsah znaleckého posudku, rozsáhlost spisového materiálu a další okolnosti projednávané věci. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho pozici v systému soudní ochrany práv nepřísluší, aby do takového hodnocení skutkových okolností případu vstupoval. Postup odvolacího soudu však považuje za zcela ústavně konformní.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno, ba ani dotčeno, žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti změněné části rozhodnutí soudu prvního stupně pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu