Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Š., zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZN 297/2025-18 ze dne 31. prosince 2025, usnesení náměstka státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku č. j. 2 ZN 437/2024-31 ze dne 18. srpna 2025 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mělník, Oddělení obecné kriminality č. j. KRPS-97607-105/TČ-2024-010671 ze dne 18. června 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Mělníku a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mělník, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, a M. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 Úmluvy.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mělník, Oddělení obecné kriminality bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi pro podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Předmětem vedeného trestního řízení byla dopravní nehoda z 10. dubna 2024, kdy O. Š. (stěžovatelčin manžel) při jízdě na elektrokole po vyjetí z pravotočivé zatáčky ve středu vozovky a zaregistrování protijedoucího speciálního vozidla (samochodný postřikovač) řízeného vedlejším účastníkem, začal elektrokolo intenzivně brzdit, což způsobilo zablokování předního kola, v důsledku čehož přepadl přes řídítka elektrokola před levé kolo postřikovače. Řidič postřikovače přes prudké zabrzdění a vyhýbání se nedokázal zabránit střetu a postřikovač levým předním kolem cyklistu přejel, v důsledku čehož cyklista utrpěl zranění neslučitelná se životem a na místě nehody zemřel.
3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou náměstek státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Napadeným vyrozuměním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze byl právní zástupce stěžovatelky informován o tom, že jeho podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
5. Stěžovatelka úvodem připomíná obecné požadavky na činnost orgánů činných v trestním řízení vyplývajících z práva poškozeného na účinné vyšetřování, které formulovala judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Tvrdí, že v posuzované věci tyto požadavky nebyly naplněny, zejména pokud jde o efektivitu a přezkoumatelnost dosavadního trestního řízení. Namítá, že policejní orgán provedl prověřování nedůsledně a nekomplexně. Policejnímu orgánu konkrétně vytýká primárně to, jak se vypořádal s otázkou, zda měl postřikovač (coby nadrozměrné vozidlo) zapnuté oranžové výstražné světlo. Za nevypořádanou považuje otázku věrohodnosti vysvětlení podaného svědkyní J. T., a to s ohledem na to, že toto její vysvětlení bylo opatřeno až v závěru prověřování, jakož i s ohledem na objektivní možnosti svědkyně vnímat rozhodné skutečnosti.
6. Stěžovatelka považuje za vnitřně rozpornou argumentaci státního zástupce okresního státního zastupitelství ohledně rychlosti jízdy postřikovače v inkriminovanou dobu, a to ve vztahu k možnosti řidiče zabránit srážce. Za nejzávažnější pochybení označuje to, že orgány činné v trestním řízení nekriticky převzaly závěry obsažené ve znaleckém posudku, přestože ten pracoval s problematickými technickými vstupními údaji, zejména pokud jde o hmotnost jízdního kola a parametry rozhodnými pro posouzení brzdění a stability cyklisty v zatáčce. Má za to, že prověřování uzavírá klíčové otázky bez revizního či doplňujícího odborného vyhodnocení a bez odstranění sporných vstupů, přestože na těchto otázkách stojí závěr o výlučné či dominantní příčině nehody. Orgány činné v trestním řízení se podle ní nedostatečně zabývaly alternativními verzemi týkajícími se způsobu jízdy cyklisty a aplikovaly princip omezené důvěry a korektiv přiměřené rychlosti způsobem, který fakticky přenáší odpovědnost za vytvoření nebezpečné dopravní situace na tohoto cyklistu.
7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. května 2025). Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám, které byly poškozeny činem šetřeným jako trestním ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 a judikaturu tam citovanou). Součástí práva na účinné vyšetřování ovšem není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby; jeho podstatou je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti.
9. Ústavní soud konstatuje, že prakticky všechny stěžovatelčiny námitky směřují proti tomu, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily shromážděné důkazy a jaká skutková zjištění z nich dovodily. Ve své argumentaci téměř nezohledňuje, jak se s týmiž námitkami vypořádaly orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích.
10. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že se policejní orgán nedostatečně vypořádal s otázkou, zda měl postřikovač řízený vedlejším účastníkem zapnuté výstražné oranžové světlo. Zapnutí těchto světel potvrdila svědkyně T., kolem jejíhož domu postřikovač projížděl. Tuto skutečnost tedy vnímala vlastními smysly, bez jakéhokoli relevantního omezení. Z hlediska hodnocení věrohodnosti jejího svědectví je pak zcela irelevantní, ve které fázi prověřování od ní policejní orgán prostřednictvím podání vysvětlení tuto informaci získal. V neposlední řadě lze v této souvislosti odkázat na stranu 6 usnesení náměstka státního zástupce okresního státního zastupitelství, kde bylo vysvětleno, že i případné nezapnutí výstražných oranžových světel by nebylo v příčinné souvislosti s následnou dopravní nehodou a způsobeným následkem.
11. Ústavní soud se na rozdíl od stěžovatelky nedomnívá, že by argumentace náměstka státního zástupce okresního státního zastupitelství ohledně rychlosti jízdy postřikovače v inkriminovanou dobu vykazovala známky vnitřní rozpornosti. Orgány činné v trestním řízení vycházely - s oporou o závěry znaleckého posudku - ze skutečnosti, že vedlejší účastník řídil postřikovač rychlostí 27-30 km/h, přičemž pro včasné zastavení postřikovače po spatření cyklisty rychle vyjíždějícího ze zatáčky by bylo nezbytné, aby jel rychlostí maximálně 22,5 km/h. Z těchto údajů však nelze bez dalšího dovodit, že by vedlejší účastník řídil vozidlo nepřiměřenou rychlostí. Státní zástupce totiž následně vysvětlil, že řidič postřikovače v dané situaci nemohl předvídat, že proti němu ze zatáčky vyjede dosti velkou rychlostí (25 km/h) cyklista, který bude touto nepřiměřeně rychlou jízdou (tedy v rozporu s § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů) vynesen do středu vozovky (tedy nepojede při pravém okraji vozovky, jak mu to přikazuje § 11 odst. 1 zákona o silničním provozu) a který v důsledku úleku zvolí nesprávnou reakci (prudké brzdění namísto vyhnutí se protijedoucímu ostřikovači), v jehož důsledku spadne před kola postřikovače (blíže viz strany 4 a 5 usnesení náměstka státního zástupce okresního státního zastupitelství).
12. Ústavní soud v uvedené argumentaci státního zástupce nespatřuje žádné prvky nelogičnosti, svévole či jiné vady ústavněprávní relevance. V návaznosti na to nemá ani důvod rozporovat jeho závěr, že v posuzovaném případě svědčil princip omezené důvěry řidiči postřikovače (u něhož nebylo zjištěno žádné porušení pravidel silničního provozu), nikoli poškozenému cyklistovi, na jehož straně bylo možno identifikovat výše uvedené nerespektování pravidel silničního provozu.
13. Ústavní soud nepřisvědčuje ani důvodům, kvůli kterým se stěžovatelka snaží zpochybnit výpovědní hodnotu provedeného znaleckého posudku a prosazuje nutnost dalšího odborného zkoumání okolností případu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení nepřistupovaly k tomuto znaleckému posudku nekriticky, ale závěry znalce dále prověřovaly. Policejní orgán ostatně vyžádal od zpracovatele posudku ještě dodatečné vysvětlení, v jehož rámci se jej dotazoval i na okolnosti, jež stěžovatelka označuje za problematické (vliv hmotnosti elektrokola, otázka polohy těla poškozeného cyklisty - srov. strany 3 a 4 usnesení policejního orgánu).
14. Ústavní soud tak uzavírá, že orgány činné v trestním řízení svůj závěr, že vůči stěžovatelčinu manželovi nebyl spáchán trestný čin (z důvodu absence zavinění na straně vedlejšího účastníka), dovodily z dostatečného okruhu provedených důkazů (znalecké posudky, ohledání místa činu, kamerové záznamy, podaná vysvětlení), které následně hodnotily ústavněprávně konformním způsobem. Vyvinuly tedy adekvátní úsilí k objasnění podstatných okolností případu, a dostály tak své povinností provést účinné vyšetřování.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. února 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu