II. ÚS 356/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Stěžovatel se žalobou proti insolvenčnímu správci (vedlejšímu účastníkovi) domáhal vyloučení svého podílu o velikosti 3/4 blíže specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice. Krajský soud v Brně ("krajský soud") zamítl žalobu jako nedůvodnou, protože kupní smlouvu na předmětný podíl na nemovitostech uzavřenou mezi stěžovatelem a dlužnicí posoudil jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Shledal, že při uzavření smlouvy byla dlužnice úmyslně uvedena v omyl o rozhodující okolnosti, a to lží stěžovatelova zmocněnce poté, co se s řešením svých finančních potíží obrátila na společnost MP Financial s. r. o. Dlužnice měla za to, že uzavírá smlouvu o zápůjčce a zástavní smlouvu a v omylu (vyvolaném lstí) uzavřela smlouvu kupní. Soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatele bylo od počátku vedeno snahou získat na úkor dlužnice majetkový prospěch.

2. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") v řízení o odvolání stěžovatele závěr krajského soudu korigoval, když kupní smlouvu shledal neplatnou nikoliv pro rozpor s dobrými mravy, ale z toho důvodu, že ji vyhodnotil jako smlouvu lichevní (§ 1796 o. z.). Dodal přitom, že stěžovatel si byl vědom nepříznivé finanční situace dlužnice, využil jejího jednoduchého způsobu uvažování a lehkomyslnosti k tomu, aby nabyl vlastnické právo k nemovitostem, v nichž se svými dětmi žila a které byly jejím jediným hodnotným majetkem. To vše za nepřiměřeně nízkou cenu, přičemž musel být přinejmenším srozuměn s tím, že dlužnici tímto svým jednáním poškodí. Vrchní soud proto rozsudek krajského soudu potvrdil a změnil pouze výrok o nákladech řízení.

3. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl částečně jako objektivně nepřípustné s tím, že přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve zbývající části pak Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné dle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť při řešení stěžovatelem předložených otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího a Ústavního soudu.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle cituje judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu a poukazuje na rozpor rozhodnutí obecných soudů s ní. Dále namítá, že skutková zjištění soudů neodpovídají provedenému dokazování a právní závěry jsou v důsledku toho v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V návaznosti na to se obecné soudy nesprávným výkladem právních norem dopustily nesprávného právního posouzení věci.

5. Obecné soudy dle názoru stěžovatele nerespektovaly princip autonomie vůle smluvních stran, když kupní smlouvu uzavřenou s dlužnicí posoudily jako smlouvu lichevní. Přitom ani nezkoumaly, zda byla smluvní volnost dlužnice ohrožena. Nesouhlasí ani s hodnocením hrubého nepoměru vzájemného plnění, neboť hodnota nemovitosti byla stanovena nesprávně a nebylo zohledněno, že s dlužnicí uzavřel nájemní smlouvu se symbolickým nájemným a doplatil za ni exekuce.

6. Zvláštní pozornost pak stěžovatel věnuje jednání dlužnice. Poukazuje na skutečnost, že se sama vlastním zaviněním dostává do tíživých životních situací a odkazuje i na její trestní stíhání. Na situaci lze podle stěžovatele pohlížet tak, že mu dlužnice zamlčela podstatné okolnosti ohledně své majetkové situace, aby za ni uhradil její exekuce. Za pomoci stěžovatele se tak zbavila dluhů, a nyní se jí navíc vrátil do majetkové podstaty i podíl na nemovitostech. Nejednala tedy v tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti, nýbrž zcela účelově a nepoctivě. Naopak stěžovatelovo jednání bylo primárně motivováno pomocí dlužnici s její nepříznivou finanční situací. Výše uvedené zjevně vylučuje možnost naplnění znaků lichevní smlouvy.

7. Stěžovatel upozorňuje, že obecné soudy v rámci svého právního posouzení zcela opomenuly úvahu o případné možné aplikaci § 1793 a násl. občanského zákoníku upravující institut neúměrného zkrácení, což by však zajisté vylučovalo závěr o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu naplnění předpokladů lichvy.

8. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy aplikovaly podústavní právo ústavně nekonformním způsobem a dopustily se při svém rozhodování libovůle s prvky přepjatého formalismu při výkladu práva.

9. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud předně konstatuje, že v posuzované věci co do potvrzujícího prvního výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť shledal, že právní posouzení, na němž napadené rozhodnutí spočívá, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Proti tomuto závěru dovolacího soudu také směřuje argumentace stěžovatele. K tomu je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné.

12. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení podrobně vyjádřil k námitkám, které stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Stěžovatel polemizuje zejména se závěrem o neplatnosti kupní smlouvy a jejím posouzením coby smlouvy lichevní. Nejvyšší soud se však s hodnocením vrchního soudu zcela ztotožnil. Vysvětlil přitom povahu lichevní smlouvy a zrekapituloval judikaturu, která se dané problematiky týká. S odkazem na ni pak popsal objektivní a subjektivní znaky lichevní smlouvy a nutnou příčinnou souvislost mezi nimi a konstatoval, že se všemi znaky odvolací soud zabýval a vzal přitom do úvahy i další okolnosti relevantní pro právní posouzení. Nejvyšší soud neopomenul dodat, že v poměrech dané věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a že hodnocení důkazů není založeno na libovůli.

13. Ústavní soud připomíná, že mu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině přitom zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal a přijatým závěrům nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Pouze dodává, že poukazuje-li stěžovatel na vědomost dlužnice o všech okolnostech prodeje, pak Ústavní soud nepřehlédl nadstandardní snahu stěžovatele minimalizovat rizika při případném posuzování platnosti kupní smlouvy. To dokládá předložené prohlášení dlužnice, že se do budoucna vzdává práv na zrušení kupní smlouvy a že je jí známa hodnota nemovitosti, a přesto s kupní cenou souhlasí, a to i v případě, že je neúměrná apod. Ústavní soud neuvěřil ani tvrzení, že znění podepisovaných dokumentů bylo dlužnicí přímo navrženo a plně odpovídá jejím představám, zejména jde-li o kupní cenu (vše viz čestné prohlášení dlužnice ze dne 28. 12. 2017).

14. Upozorňuje-li stěžovatel na jednání samotné dlužnice, zejména na způsob hospodaření s vlastním majetkem, její nevěrohodnost, zamlčování informací a její odsouzení pro úvěrový podvod, je nutné podotknout, že Ústavnímu soudu jsou zejména z dalších ústavních stížností stěžovatele známy obdobné případy, kdy je a byla v řízeních před obecnými soudy napadána platnost kupních smluv uzavíraných stěžovatelem s osobami v obdobné situaci. Zpravidla jde o dlužníky jednající v tísni, méně finančně gramotné, případně i odsouzené za úvěrové podvody pro uvádění nepravdivých údajů o svých výdajích a závazcích (na což stěžovatel orgány činné v trestním řízení sám upozorňuje - viz např. ústavní stížnost ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 170/24). Od těchto osob stěžovatel kupuje jejich nemovitosti za pro ně zjevně nevýhodných podmínek. Lze jen stěží uvěřit, že by stěžovatel opakovaně činil jím popisovaná dobrodiní (neboť on sám považuje kupní smlouvu za vyváženou, nikoliv pro něj výhodnou) zejména poté, co se stává opakovaně "obětí" účelového a nepoctivého jednání dlužníků, jak tvrdí v ústavních stížnostech či připojených dokumentech. Z podkladů poskytnutých stěžovatelem naopak vyplývá, že je to stěžovatel, proti kterému je v souvislosti s obdobnými převody nemovitostí vedeno trestní řízení.

15. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je ani považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé. Ústavní soud při rozhodování obecných soudů tedy neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

16. Ústavní soud se nezabýval námitkou stěžovatele týkající se případné možné aplikace § 1793 a násl. občanského zákoníku upravující institut neúměrného zkrácení, neboť jde o námitku nepřípustnou. Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné. To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit. To nastalo i v nyní posuzované věci, neboť předmětnou námitku stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti.

17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu