II. ÚS 360/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 6. 2023 č. j. 1 T 62/2022-473, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 10. 2023 č. j. 5 To 197/2023-504, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání lékaře, v důsledku čehož došlo k úmrtí poškozeného J. L. Za to byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 300 000 Kč (dvě stě denních sazeb ve výši 1 500 Kč).

3. Usneseními okresního soudu ze dne 2. 9. 2024 č. j. 1 T 62/2022-576, 1 T 62/2022-579, 1 T 62/2022-582, 1 T 62/2022-585, 1 T 62/2022-588 a 1 T 62/2022-590 bylo následně podle § 154 odst. 2 a § 155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit náklady zmocněnce poškozených E. L., B. L., J. L., M. L., P. L. a N. T. potřebné k účelnému uplatnění jejich nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy.

4. Proti uvedeným usnesením okresního soudu podal stěžovatel stížnosti, ve kterých mimo jiné poukázal na to, že z odsuzujícího rozsudku okresního soudu vyplývá, že tento soud věděl, že újma poškozeným vznikla při činnosti pro jeho zaměstnavatele, který výlučně odpovídá za vzniklou škodu, a že poškozeným tedy žádný nárok nemůže být přiznán, resp. že účast poškozených v daném trestním řízení neměla být připuštěna. Krajský soud ke stížnostem stěžovatele napadenými usneseními výše specifikovaná usnesení okresního soudu v celém rozsahu zrušil a nově toliko určil jiné částky, které je stěžovatel ve výši uvedené ve výroku každého z těchto usnesení povinen uhradit. V jejich odůvodněních krom jiného zdůraznil, že okresní soud se sice v hlavním líčení dopustil procesního pochybení, když nerozhodl o tom, že se rodinní příslušníci k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepřipouští, nicméně to nemá žádný vliv na jejich právo nechat se při výkonu procesních práv v předmětném trestním řízení zastoupit zmocněncem z řad advokátů, který má vůči státu podle § 151 trestního řádu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že poškození neměli být připuštěni k řízení s nárokem na náhradu škody, neboť od počátku bylo jisté, že žádnou náhradu po stěžovateli žádat nemohou, protože za vzniklou škodu odpovídá výlučně jeho zaměstnavatel. Je přesvědčen, že vedle nároku na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy je i nárok na náklady související s účastí poškozených v trestním řízení náhradou škody, která poškozeným vznikla a za kterou odpovídá zaměstnavatel.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, je Ústavní soud maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) či nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se tak Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo zasažení jiného základního práva [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12]. O nic takového ale v nyní posuzovaném případě nejde.

9. Krajský soud v odůvodnění napadených usnesení jasně a srozumitelně zdůvodnil, že ač poškození nebyli oprávněni připojit se k trestnímu řízení s nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích a neměli být tedy připuštěni s těmito nároky k danému trestnímu řízení, nelze jim upřít výkon procesních práv podle § 43 odstavec 1 trestního řádu a v tomto ohledu také jejich právo na zastoupení v řízení zmocněncem, s čímž souvisí i přiznání odměny a náhrady nákladů za úkony právní služby, které zmocněnec vykonal.

10. Zmocněnec poškozených hraje totiž v trestním řízení širší roli než jen k vymožení náhrady škody. Účast poškozených v trestním řízení má již sama o sobě satisfakční funkci, byť neuplatnili (či dokonce nemohli uplatnit) žádný nárok v adhezním řízení. Zmocněnec ztělesňuje pro poškozené i psychickou podporu nebo alespoň jim ulehčuje ne vždy lehkou pouť trestním řízením; jde tedy o náklady související s účastí poškozených v trestním řízení (§ 154 odst. 2 ve spojení s § 155 odst. 4 trestního řádu). Zmocněnec je poškozeným oporou v situaci, již si nevybrali, do níž se dostali proti vlastní vůli (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 357/22, ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 158/24 aj.).

11. Ústavní soud v postupu krajského soudu žádné znaky neústavního pochybení neshledal.

12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu