Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené Mgr. Nikolou Živcovou, advokátkou, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2025, č. j. 38 Co 214/2025-1201, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2025, č. j. 24 P 38/2021-1144, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) J. S. a nezletilého 2) F. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Městský soud v Brně ("městský soud") zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by byl upraven běžný styk nezletilého s otcem a styk o Vánocích a vánočních prázdninách, o hlavních školních prázdninách, o Velikonocích a velikonočních prázdninách. Stěžovatelkou navrhovaný režim předběžného opatření by zúžil stávající harmonogram styku, stanovený rozsudek městského soudu z 23. 7. 2021 č. j. 24 P 38/2021-466.
3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně ("krajský soud"), který rozhodnutí městského soudu potvrdil. Krajský soud dospěl k závěru, že poměry ani zájem nezletilého v současné době nevyžadují naléhavé řešení jeho zdravotních problémů (porucha autistického spektra) formou radikálního omezení styku s otcem, který by probíhal ve zcela jiných dnech a jinou denní dobu než doposud.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka s rozhodnutími soudů nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Stěžovatelka obsáhle a podrobně rekapituluje průběh předchozího řízení. Ve vlastní ústavněprávní argumentaci namítá především výsledky dokazování. Soudům vytýká, že nepřihlédly k lékařské zprávě dětského psychiatra kliniky LOGO ze dne 24. 9. 2025, resp. vymezuje se vůči hodnocení vyjádření druhé pedagožky nezletilého ve zprávě základní školy. Stěžovatelka dále namítá, že soudy pochybily, nepokusily-li se zjistit názor nezletilého.
Splnění podmínek řízení
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
Věcné posouzení
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. např. nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01) vyjádřil názor, že se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však i rozhodnutí o předběžném opatření je za určitých okolností způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu (srov. nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13), byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavní soud přitom zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. k tomu např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98), která - aby odůvodnila kasační zásah - by musela být na první pohled zjevná a intenzivní. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.
8. Ani v posuzované věci není důvod odklánět se od těchto kritérií, tudíž Ústavní soud konstatuje, že stěžovaná rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány. Lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení, zejména bod 12 rozhodnutí krajského soudu, který zasazuje stěžovatelkou zdůrazněný důkaz (zprávu druhé pedagožky) do širšího kontextu a uzavírá, že "rozhodně nebylo ani osvědčeno, že by přetrvávající problémy spojené s dosud neúspěšnou inkluzí dítěte v podmínkách běžné základní školy souvisely s tím, že pobývá po dobu sedmi dnů v měsíci u otce." Ústavní soud nezjistil, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelčina základní práva, případně práva jejího nezletilého syna. Obecné soudy zkoumaly, zda jsou splněny skutečnosti rozhodné pro vydání předběžného opatření a shledaly, že ve věci nebyla osvědčena naléhavá potřeba nezletilého na zatímní úpravě jeho poměrů, tj. na zúžení jeho styku s otcem. Soudy svá rozhodnutí odůvodnily a krajský soud se dostatečně vypořádal i s odvolací argumentací stěžovatelky.
9. Co se týče námitky týkající se participačních práv dítěte, Ústavní soud připomíná, že názor nezletilého, pokud tomu nebrání vážný důvod či nejlepší zájem dítěte, je třeba zjišťovat i v řízení o vydání předběžného opatření, byť tato povinnost neplatí absolutně (srov. zejména nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17, body 38 a 39). Pokud tak obecné soudy nepostupují, zatíží řízení ústavním deficitem (srov. nález ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22, bod 49). Ačkoli bude zpravidla nezbytné, aby soud výslovně zdůvodnil, proč přání nezletilého nezjistil přímo, popřípadě jiným vhodným způsobem (srov. nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23, bod 27), v nyní posuzovaném případě Ústavní soud akceptoval, že zjištění názoru nezletilého bránil vážný důvod, tj. jeho zdravotní stav. Tato skutečnost vyplývá jak z usnesení městského soudu (bod 9), tak z vyjádření kolizního opatrovníka, podle kterého, "pro zdravotní diagnózu nezletilého se nepodařilo s ním navázat běžný rozhovor a zjistit jeho přání."(srov. usnesení krajského soudu, bod 6). Pro Ústavní soud je podstatné, že soudy požadavek zohlednění názoru nezletilého nepominuly.
10. Byť by bylo vhodnější, aby v odůvodnění - zejména městského soudu - byla otázka naplnění participačních práv nezletilého řešena podrobněji a jasněji v rámci jeho vlastních úvah, Ústavní soud zohlednil, že v projednávané věci jde o předběžné opatření, u něhož lze klást na odůvodnění nižší nároky než na meritorní rozhodnutí (srov. nález ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 3193/24, bod 39), a to mimo jiné s ohledem na jeho dočasnou povahu a krátké lhůty pro rozhodnutí [srov. § 75c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.")]. Ústavní soud vzal v této souvislosti v potaz rovněž změnu právní úpravy provedenou zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle které bude moci být v budoucnu postupováno i v dotčeném případě. Konkrétně se jedná o nově zavedený postup prozatímní úpravy poměrů dítěte, který dále posiluje participační práva dítěte (srov. § 465b odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle kterého "[p]rozatímní rozhodnutí lze vydat, jen byla-li všem účastníkům, včetně nezletilého, poskytnuta možnost se vyjádřit"). Současně budou obecně vyšší i požadavky na odůvodnění a na zjištění názoru nezletilého, než tomu bylo u dosavadních předběžných opatření, mimo jiné s ohledem na delší mezní lhůty pro vydání prozatímního rozhodnutí (§ 465g odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních).
11. Ve vztahu k nezohlednění důkazu, zprávy dětského psychiatra z 24. 9. 2025, nelze než se ztotožnit s krajským soudem s tím, že prostor pro takové dokazování se otevře až v řízení o věci samé. Krajský soud totiž správně vycházel z § 75c odst. 4 o. s. ř., z něhož vyplývá, že pro odvolací soud je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně (srov. komentář k § 75c o. s. ř. Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck. 2024, marg. 2). Pro odvolací řízení to znamená, že účastníci nemohou v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Postupem, jehož se stěžovatelka dožaduje, by byl v konečném důsledku popřen smysl předběžného opatření (srov. obdobně usnesení ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 163/09).
12. V nyní posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal v postupu krajského ani okresního soudu vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Jejich závěry jsou totiž z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné, a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a současně zvolené opatření sledovalo nejlepší zájem nezletilé.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu