Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 346/2025-59 ze dne 13. listopadu 2025, jímž byla stanovena délka zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu dne 9. února 2026 domáhá zrušení v záhlaví označené části rozhodnutí s tvrzením, že jí došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 4/2019 ze dne 12. prosince 2019 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 6/2020 ze dne 30. září 2020 byl stěžovatel pravomocně uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, trest zákazu činnosti a peněžitý trest. Stěžovatel následně nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, načež byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 PP 3/2023 ze dne 18. dubna 2023 z výkonu trestu odnětí svobody pravomocně propuštěn se současným stanovením zkušební doby v trvání 5 let. Nejvyšší soud poté usnesením č. j. 3 Tdo 1080/2023-8005 ze dne 7. února 2024 k dovolání stěžovatele (a spoluobžalovaného) zrušil uvedený rozsudek městského soudu a usnesení vrchního soudu a zrušil též všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V důsledku toho bylo zrušeno i uvedené usnesení obvodního soudu o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody.
3. Rozsudkem městského soudu sp. zn. 48 T 4/2019 ze dne 18. října 2024 byl stěžovatel znovu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 trestního zákoníku, uložil mu trest a odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody do civilního řízení. Na základě stěžovatelova odvolání, které směřovala proti rozsudku jako celku vrchní soud rozsudkem č. j. 5 To 10/2025-9060 ze dne 20. srpna 2025 zrušil druhý rozsudek městského soudu ve výroku o trestu a o náhradě škody. Stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, trest zákazu činnosti a peněžitý trest a povinnost k náhradě škody poškozené. Výrok o vině ponechal beze změny.
4. Stěžovatel po novém uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody podal novou žádost o podmíněné propuštění. Obvodní soud usnesením sp. zn. 2 PP 137/2025 ze dne 7. října 2025 tuto žádost zamítl. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, které městský soud napadeným usnesením vyhověl, zrušil uvedené usnesení obvodního soudu a rozhodl o tom, že se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní stížností napadeným výrokem stanovil zkušební dobu v délce sedmi let.
5. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení je nesrozumitelně a nepřezkoumatelně odůvodněno, neboť v něm chybí vypořádání s jeho klíčovými tvrzeními o okolnostech rozhodných z hlediska jeho možností nahrazovat způsobenou škodu. Má za to, že z napadeného usnesení není srozumitelné, proč soud stanovil o dva roky delší zkušební dobu, než která byla stanovena v předchozím rozhodnutí o podmíněném propuštění. Domnívá se, že stanovením této delší zkušební doby městský soud porušil zásadu zákazu reformatio in peius.
6. Ústavní soud z aplikace infoSoud (dostupné na https://infosoud.justice.cz) zjistil, že odsouzený podal 27. listopadu 2025 ve věci dovolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Podané dovolání si od městského soudu vyžádal a zjistil, že směřuje proti všem výrokům rozsudku vrchního soudu č. j. 5 To 10/2025-9060 ze dne 20. srpna 2025, které se jej bezprostředně dotýkají, tedy i proti výroku o vině a výroku o trestu, jenž mu byl tímto rozsudkem uložen. Nejvyšší soud vede řízení o dovolání pod sp. zn. 3 Tdo 177/2026.
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Souběžné vedené řízení o dovolání a ústavní stížnosti není namístě, takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. července 2011, sp. zn. II. ÚS 2853/24 ze dne 10. ledna 2025 nebo sp. zn. III. ÚS 3112/25 ze dne 1. prosince 2025). Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci bude ještě o právech stěžovatele rozhodováno, není zásah Ústavního soudu přípustný. Opačný postup by byl v rozporu nejen se zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání stěžovatele, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny).
9. Stěžovatelovo dovolání sice nesměřuje proti napadenému usnesení, ale proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, nicméně jestliže by Nejvyšší soud dovolání vyhověl a zrušil ve výroku o trestu tohoto rozsudku, musel by zrušit i rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takovým rozhodnutím by bylo právě i napadené usnesení městského soudu, jímž byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Taková situace už ostatně v daném trestním řízení nastala, jak již bylo výše uvedeno.
10. Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci existuje výše popsaná nepřípustná konkurence řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti, v důsledku níž je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Důvody pro výjimku podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu z ústavní stížnosti neplynou (sám stěžovatel, byť se v ústavní stížnosti o dovolání nezmiňuje, vyjadřuje názor, že rozhodnutí ve věci samé je nesprávné - viz bod 16) a nespatřuje je ani Ústavní soud.
11. Nicméně po skončení řízení před obecnými soudy, nebude-li stížností napadené usnesení zrušeno, může je stěžovatel ústavní stížností napadnout znovu. Opakovaně podanou ústavní stížnost proti nyní napadenému usnesení městského soudu, zůstane-li ve stížností napadeném rozsahu nedotčeno, pak nebude Ústavní soud oprávněn odmítnout pro opožděnost, neboť takový postup by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a byl by porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Je-li nyní ústavní stížnost předčasná, nebude následně Ústavní soud oprávněn (za splnění podmínky stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pozdější ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz i shora odkazovaná usnesení) a Evropského soudu pro lidská práva. V případné nové ústavní stížnosti je nicméně vhodné, aby stěžovatel poukázal na toto usnesení Ústavního soudu.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. února 2026
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka