II. ÚS 388/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzeným porušením čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu osmi platebními výměry ze dne 22. 7. 2021 doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty v období od dubna až listopadu 2016 v celkové výši cca 1 milion Kč a uložil jí penále z doměřené daně pro neuznaný odpočet daně kvůli nepředložení potřebných daňových dokladů. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 7. 12. 2021 č. j. 45757/21/5300-21443-707161 platební výměry potvrdil a odvolání stěžovatelky proti nim zamítl.

3. Následnou žalobu stěžovatelky zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2024 č. j. 15 Af 1/2022-204. Nejvyšší správní soud posléze napadeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatelky. Podle Nejvyššího správního soudu městský soud nepochybil, neodročil-li jednání k žádosti právního zástupce stěžovatelky doručené den před jeho konáním; právní zástupce poukazoval na kolizi s jiným jednáním v jiné věci, avšak jeho postup se jevil jako účelový. Stěžovatelka současnému právnímu zástupci udělila plnou moc dva dny před jednáním a do té doby byla zastoupena obchodní společností spřízněnou se současným právním zástupcem, která se sama prezentuje jako disponující dostatečně kvalifikovaným profesionálním zázemím. Neobstojí tedy argumentace stěžovatelky, že si nebyla schopna zajistit právní zastoupení. Současnému právnímu zástupci musel být znám termín jiného jednání již při převzetí zastoupení a bylo na něm, aby si případně zajistil substituci.

4. Dále Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky, že zástupce správce daně od ní odmítl převzít požadované daňové doklady; z úředních záznamů se podává, že zástupce správce daně viděl namátkově jen jeden doklad z několika šanonů, zástupkyně stěžovatelky doklady nakonec sama nepředala a předala je zřejmě Policii České republiky. Stěžovatelka však měla možnost doklady předložit i jinak, poštou, datovou schránkou, na podatelně správce daně, což neučinila a neustále opakovala, že doklady doloží. Naopak správce daně jednal vstřícně; opakovaně prodlužoval lhůty k doložení dokladů a avizoval, že je připraven doklady převzít. Nelze akceptovat ani tvrzené uložení dokladů u Policie České republiky. Povinnosti stanovené ve výzvě byly jasné a oprávněné, stěžovatelka byla zastoupena daňovými poradci. Jako daňový subjekt jí tíží břemeno tvrzení a důkazní. U doložených daňových dokladů rozhodly správní orgány ve prospěch stěžovatelky.

5. Z ničeho dále nevyplývá, že správce daně měl k dispozici nyní chybějící daňové doklady při jiné kontrole týkající se daně z příjmů právnických osob za období roku 2016. Vedlejší účastník nebyl povinen stěžovatelku seznámit se zjištěnými skutečnostmi a důkazy podle § 115 odst. 2 daňového řádu pro chybějící předpoklady pro takový postup podle téhož ustanovení. V odvolacím řízení se neprovádělo dokazování, protože i tehdy šlo o to, že stěžovatelka nepředložila požadované doklady. Vedlejší účastník závěry správce daně nepřehodnocoval. Nejvyšší správní soud konečně nepovažoval za relevantní v nynější věci blíže řešit výklad práva Evropské unie. Podstata věci je jednoduchá: stěžovatelka nepředložila ke všem zdanitelným plněním příslušné daňové doklady, a proto nemohl být nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v tomto rozsahu uznán. Že postačuje daňový doklad mít u sebe, ale nepředložit jej správci daně, neobstojí, protože tehdy by nebylo možné tvrzení daňového subjektu ověřit.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka tvrdí, že jí bylo odepřeno právo účastnit se ústního jednání před městským soudem. Městský soud měl akceptovat omluvu právního zástupce stěžovatelky, protože právní zástupce nebyl objektivně schopen si pro kolizi s jiným jednáním v jiné věci zajistit substituci; není to vždy tak jednoduchý úkol, jak tvrdí Nejvyšší správní soud. Je sice pravdou, že stěžovatelka nynějšímu právnímu zástupci udělila plnou moc pár dní před jednáním, ale je na účastníkovi řízení, zda v průběhu řízení změní své právní zastoupení a kdy tak učiní. Nejvyšší správní soud vlastně požaduje, aby právní zástupce zastoupení nepřevzal. Dále stěžovatelka tvrdí, že požadované daňové doklady správci daně předala, ten je ale odmítl převzít. Jde o situaci "tvrzení proti tvrzení". Hned poté stěžovatelka doklady odnesla na policii spolu s trestním oznámením ve věci nepřevzetí těchto dokladů. Svou povinnost předložit požadované doklady považuje za splněnou, protože pracovník správce daně měl možnost na doklady nahlédnout; "předložit" důkazní prostředky znamená, že je postačí "položit před někoho k nahlédnutí nebo k posouzení". Jiné způsoby doručení pro stěžovatelku nebyly vhodné.

7. Dále stěžovatelka tvrdí, že správce daně při (souběžné) kontrole týkající se daně z příjmů právnických osob za období roku 2016 nezpochybnil správnost a úplnost účetnictví, a tedy musel tehdy akceptovat také oprávněnost daňových nákladů, o které šlo také u daně z přidané hodnoty. Z hlediska presumpce správnosti měl správce daně vyjít z týchž závěrů, tedy že daňové náklady byly oprávněné také u jiné ("důkazně totožné") daně v témže období. Dále stěžovatelka namítá překvapivost rozhodnutí vedlejšího účastníka, protože jí neseznámil před vydáním rozhodnutí s podklady (podle § 115 odst. 2 daňového řádu). I v odvolacím řízení probíhalo dokazování, protože probíhala komunikace o důkazech. Stěžovatelka byla též v "procesní nejistotě", protože správce daně často určitý postup deklaroval, ale později tak nečinil. Stěžovatelka také namítá opomenutí Nejvyššího správního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru k výkladu "zásady odmítání formalismu"; stěžovatelka dovozuje z judikatury Soudního dvora, že k uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty postačí, má-li daňový subjekt doklady u sebe. Není třeba je předkládat daňovým orgánům. Konečně stěžovatelka upozorňuje na nesprávné uvedení příslušného správce daně v bodech 19 a 48 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Nynější ústavní stížnost se týká částečného neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty pro neprokázání uskutečnění zdanitelných plnění daňovými doklady. Stěžovatelka v podstatě tvrdí, že svou důkazní povinnost splnila. Jde-li nejprve o námitku procesního pochybení spočívajícího v uskutečnění ústního jednání v řízení před městským soudem přes zaslanou omluvu a žádost o odročení jednání, platí obecně, že samotná žádost o odročení jednání bez dalšího neznamená, že soud nemůže rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, který o odročení požádal. Přihlédnout je totiž třeba i k dalším důležitým zásadám soudního řízení, jako je hospodárnost či rychlost. Důvodnost žádosti o odročení hodnotí soud. Je na jeho posouzení, zda je tvrzený důvod natolik závažný, že jím lze omluvit další protahování řízení (viz usnesení ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 2144/15 či ze dne 15. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1949/24).

11. Ústavní soud považuje úvahy Nejvyššího správního soudu o nedostatečnosti omluvy právního zástupce stěžovatelky za srozumitelné, věcné a racionální. Také Ústavní soud vnímá argumentaci stěžovatelky jako nevěrohodnou. Současný právní zástupce, který stěžovatelku rovněž (nově) zastupoval v řízení před městským soudem před jednáním, nadále uvádí obchodní firmu dřívější zástupkyně stěžovatelky, poradenské obchodní společnosti GOODWILL PARTNER, s. r. o., a označuje se za jejího "smluvního partnera". Stěžovatelce lze přisvědčit, že má právo si zvolit právní zastoupení podle svého uvážení. S ohledem na provázanost současného a přechozího právního zastoupení a zaslání žádosti o odročení na poslední chvíli však Ústavní soud stěžovatelce jednoduše nevěří, že nešlo o účelový postup; jiné racionální vysvětlení své strategie zde stěžovatelka nenabízí. Pro Ústavní soud zde tedy není dána náležitá ústavněprávní relevance jejích námitek. Je zřejmé, že stěžovatelka měla dostatečný prostor zajistit si takového právního zástupce, který by byl schopen účastnit se nařízeného jednání buď osobně, nebo zajištěním substituce, což je požadavek přiměřený a ustáleně akceptovaný.

12. K argumentaci stěžovatelky, že svoji důkazní povinnost předložit daňové doklady k prokázání části nároku na odpočet daně z přidané hodnoty splnila, Nejvyšší správní soud rovněž předložil dostatečné odůvodnění. Hodnocení Nejvyššího správního soudu logicky a věcně reaguje na tvrzení stěžovatelky a respektuje východiska vlastní ustálené judikatury a smysl a účel zákona. Pro Ústavní soud je rozhodné, že sama stěžovatelka uznává, že měla doklady u sebe (lze-li přistoupit na tvrzení, že tyto doklady skutečně existují). Že snad doklady odmítl pracovník správce daně jednou převzít, vlastně ani není rozhodné, protože stěžovatelka měla možnost je doručit na podatelnu, tvrdí-li, že u doručení poštou měla obavy o eventuální ztrátu zásilky a u datové schránky by byla konverze dokumentů do elektronické podoby příliš nákladná. Za každé situace totiž obstojí závěr, že stěžovatelka přes opakované výzvy nedodala avizované doklady, přestože takovou možnost vskutku měla.

13. Argumentace stěžovatelky, že ke splnění jejích důkazních povinností postačilo dokumenty "mít u sebe" nebo "položit před někoho k nahlédnutí", jak dovozuje v ústavní stížnosti, je nedůvodná. Je samozřejmě nezbytné, aby se správce daně mohl s danými dokumenty skutečně seznámit a měl možnost je učinit součástí spisu. Vůči stěžovatelce nejde o žádný nesplnitelný požadavek. Z týchž důvodů nebylo povinností Nejvyššího správního soudu blíže řešit výklad práva Evropské unie či dokonce podávat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru. Tato tvrzení stěžovatelky nemají skutečně žádnou argumentační váhu; výklad a správná aplikace unijního práva byly natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti (srov. body 20 a 21 nálezu ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1675/23).

14. Nejvyšší správní soud se náležitě vypořádal také s tvrzením, že bylo možné vyjít z týchž dokladů, které stěžovatelka měla předložit při souběžně probíhající kontrole k jiné dani za totéž období. Nejvyšší správní soud na základě hodnocení spisu uvedl, že z ničeho nevyplývá, že požadované doklady byly součástí této souběžné kontroly. Stěžovatelka přitom nadále není schopná uvést, co konkrétně mělo být obsahem daných dokladů, které opakovaně přislíbila předložit. Na obecnost těchto námitek stěžovatelku upozornil ostatně již městský soud v bodu 72 svého rozsudku v této věci. I zde lze zopakovat, že předložení dokladů nepředstavuje vůči stěžovatelce žádný nepřiměřený požadavek, měla-li je skutečně u sebe, jak tvrdí, a byla-li opakovaně v kontaktu se správcem daně, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí. Uvedené tedy Ústavnímu soudu jako věcné a logické hodnocení věci postačí.

15. Z ústavněprávního hlediska obstojí i argumentace Nejvyššího správního soudu, že nebyly splněny podmínky pro výzvu podle § 115 odst. 2 daňového řádu, protože se neprovádělo dokazování a vedlejší účastník nerozhodl oproti správci daně jinak. Stěžovatelkou zmiňovaná "komunikace o důkazech" nebyla dokazováním, protože nadále šlo o to, že nedodala doklady, kterými by bylo třeba dokazovat. Smyslem postupu podle § 115 odst. 2 daňového řádu je umožnit účastníkovi daňového řízení se vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem a zabránit překvapivým rozhodnutím. Tyto problémy však v nynější věci nenastaly. Některé formulační nepřesnosti či nesprávnosti v napadeném rozsudku, které stěžovatelka namítá, konečně nemají žádnou souvislost s nosnými důvody téhož rozhodnutí, tedy že stěžovatelka nedoložila uskutečnění některých zdanitelných plnění, jak uvedla v daňovém přiznání. Nejvyšší správní soud se tedy věcně vypořádal se všemi rozhodnými aspekty věci a všemi relevantními námitkami stěžovatelky. Napadený rozsudek lze proto považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu