Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlem Koskem, sídlem Pernštýnská 40, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2025 č. j. 21 Cdo 442/2025-191, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2024 č. j. 23 Co 135/2024-155 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. března 2024 č. j. 21 C 168/2022-119, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice dala stěžovateli jako svému zaměstnanci v roce 2022 výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025, protože podle ní po provedené lékařské prohlídce již přestal splňovat způsobilost vykonávat práci operátora logistiky. Následnou žalobu stěžovatele na neplatnost výpovědi zamítl napadeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi. Ten k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem.
3. Podle soudů nižších stupňů z provedeného znaleckého dokazování vyplynulo, že stěžovatel pozbyl způsobilost vykonávat jak práci operátora logistiky, tak úžeji vymezenou pozici příjmového skladníka. V důsledku svalového revmatismu, páteřního syndromu v oblasti bederní páteře a oboustranné artrózy kyčelních kloubů stěžovatel v současné době nemůže vykonávat dělnické profese. Pro svůj zdravotní stav nemůže pracovat ve vynucených polohách a v nepříznivých pracovních podmínkách. Páteřní potíže omezují i trvalé sezení (např. práce u počítače není pro něho vhodná) a stěžovatel je omezen také při užívání horních končetin. Výpověď proto byla oprávněná.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Již při zadání znaleckého posudku soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu vycházely z náplně práce, jak ji stěžovatel sám v řízení před soudem vymezil na základě soudní výzvy. Náplň práce vedlejší účastnice učinila nespornou. Nebylo tedy třeba se zabývat stěžovatelem tvrzenou konkludentní změnou pracovní smlouvy. Další, jinou náplň práce stěžovatel představuje znovu až v dovolacím řízení, stejně jako námitky, že výpověď měla být neplatná také pro její doručení během překážky v práci. K takovým námitkám již dovolací soud přihlížet nemůže. Další námitky nesplňují zákonné formální náležitosti dovolání.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy založily své rozhodnutí na posouzení zdravotní způsobilosti k práci, kterou stěžovatel u vedlejší účastnice ve skutečnosti nevykonával. S jeho argumentací, že došlo ke konkludentní změně pracovní smlouvy, se obecné soudy nevypořádaly. Nevypořádal se s ní ani Nejvyšší soud, jeho argumenty jsou formalistické. Stěžovatel v dovolání vymezil podstatné právní otázky. Není patrné, jakými úvahami se Nejvyšší soud řídil. Konečně stěžovatel tvrdí, že "soud založil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene, aniž by stěžovatele předtím jakkoli upozornil na to, že jeho dosavadní skutková tvrzení či provedené důkazy nepovažuje za postačující". To odporuje § 118a občanského soudního řádu a ústavnímu právu na soudní ochranu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vesměs nereflektuje podstatu nosných důvodů napadených rozhodnutí. Stěžovatel především trvá na tom, že je třeba se vypořádat s jím tvrzenou konkludentní změnou pracovní smlouvy. Nejvyšší soud (stejně jako již krajský soud) logicky a v souladu s tím, jak průběh řízení popisují napadená rozhodnutí, vysvětlil, že již při zadávání znaleckého posudku se vycházelo z pracovní náplně, jak ji sám stěžovatel vymezil. Obecné soudy tedy srozumitelně a logicky vyložily, proč okolnosti konkludentní změny pracovní smlouvy rozhodné nejsou. To stěžovatel nereflektuje. Stěžovatel měl nadto dostatečný prostor argumentovat k "fakticky vykonávané práci", jak také učinil, a obecné soudy z jeho argumentace vycházely. Stěžovateli zde nebylo nic upřeno.
9. Neobstojí tedy ani námitka, že se Nejvyšší soud věcně nevypořádal s dovolací argumentací stěžovatele. Nejvyšší soud rozhodoval na základě své zákonem předpokládané pravomoci přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí především z hlediska práva a své ustálené rozhodovací praxe. Naproti tomu je povinností dovolatele (v souladu s přiměřenými omezeními práva na přístup k dovolacímu soudu podle zákona) přednést argumentaci určité formální i obsahové kvality, která má reflektovat právě úlohu Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího [podrobně viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)]. Zákon tak z logiky věci a v souladu s ústavním pořádkem požaduje, aby dovolatel v zájmu efektivního fungování sjednocování judikatury (zjednodušeně řečeno) ve své dovolací argumentaci identifikoval nosné důvody rozhodnutí odvolacího soudu a ty následně zasadil do kontextu rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. V těchto souvislostech je odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ústavně konformní: jak je patrné ze shora uvedeného, stěžovatel v souvislosti s námitkou konkludentní změny pracovní smlouvy jednoduše nesprávně interpretuje nosné důvody napadeného rozsudku krajského soudu, za což je i podle zákona jako dovolatel odpovědný. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu v souladu se zákonem a právem na přístup k dovolacímu soudu reflektuje rozsah a kvalitu dovolací argumentace stěžovatele.
11. Námitku chybějícího poučení podle § 118a občanského soudního řádu stěžovatel podle obsahu napadených rozhodnutí uplatňuje poprvé až v ústavní stížnosti, a Ústavní soud k ní proto jako k materiálně nepřípustné námitce nemůže přihlížet (bod 19 nálezu ze dne 24. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1919/24). Nadto, napadená rozhodnutí vůbec neoperují s tím, že by stěžovatel neunesl důkazní břemeno, jak nyní v ústavní stížnosti tvrdí. Z napadených rozhodnutí není ani patrné, že by obecné soudy měnily právní kvalifikaci nebo že by zamítly žalobu v důsledku toho, že stěžovatel nenavrhl k prokázání sporných tvrzení důkazy (§ 118a občanského soudního řádu). I tyto námitky stěžovatele se tedy míjí s podstatou věci.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu