Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů R. M. a obchodní společnosti X, obou zastoupených JUDr. Petrem Dítě, LL.M., advokátem, sídlem Horní náměstí 12/19, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 799/2024-1813 ze dne 30. října 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 215/2023-1585 ze dne 19. dubna 2024 a rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 9 T 2/2023-1225 ze dne 10. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné byli oba stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), e) trestního zákoníku. Stěžovateli R. M. byl za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a peněžitý trest v celkové výši 600 000 Kč (200 denních sazeb po 3 000 Kč). Stěžovatelce obchodní společnosti X byl uložen peněžitý trest v celkové výši 2 000 000 Kč (500 denních sazeb po 4 000 Kč), trest propadnutí věci a trest uveřejnění rozsudku. Skutek, za nějž byli stěžovatelé odsouzeni, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel jako jediný společník a jednatel stěžovatelky odkoupil na účet stěžovatelky od spoluobžalovaného Z. G. na šest kusů rozřezanou bronzovou plastiku sochy "Živý pramen" a bronzovou plastiku sochy "Bojovník", které byly krátce předtím odcizeny v K., v celkové hodnotě minimálně 2 046 250 Kč, a to s vědomím, že mohou pocházet z trestné činnosti. Na jeho pokyn následně jeho zaměstnanci sochy rozstříhali nebo rozřezali na malé kusy, které stěžovatel jako kovový odpad prodal slévárně za 164 017 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodná.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelé namítají, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými. Provedeným důkazům podle nich neodpovídá závěr obecných soudů o nepřímém úmyslu zahrnujícím skutečnost, že vykoupené sochy mohou pocházet z trestné činnosti. Vypočítávají obsah některých provedených důkazů a ve vztahu k oběma skutkům, za něž byli odsouzeni, z toho dovozují, že argumentace soudů týkající se zavinění nemůže obstát, neboť stěžovatel neměl reálnou možnost poznat, že vykupovaný materiál je uměleckým dílem. Tvrdí, že z provedených důkazů nelze dovodit ani nevědomou nedbalost stěžovatele.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však zde nejde.
8. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelé uplatňovali shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizují stejným způsobem, jakým to činili v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
9. Stěžovatelé brojí výhradně proti závěru obecných soudů, že stěžovatel R. M. musel být srozuměn s tím, že jím vykupované předměty byly bronzové sochy a pocházejí z trestné činnosti. Ústavní soud však konstatuje, že důkazy, na které stěžovatelé poukazují, jsou prezentovány značně selektivně a stěžovatelé účelově opomíjejí usvědčující důkazy, o něž obecné soudy uvedený závěr opřely. Ostatně stěžovatelé argumentaci obecných soudů stran zavinění, jež je obsažena v napadených rozhodnutích, nerozporují žádnými konkrétními námitkami a omezují se jen na holé tvrzení, že tato argumentace nemůže obstát.
10. S tímto jejich názorem ovšem Ústavní soud nesouhlasí. Odkazuje na body 24 a 25 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, na body 87 a 88 napadeného rozsudku krajského soudu a na body 24 a 25 napadeného rozsudku okresního soudu, kde byly opakovaně vypočteny důkazy, z nichž obecné soudy spolehlivě dovodily existenci nepřímého úmyslu na straně stěžovatele, tedy jeho srozumění s tím, že od Z. G. nevykupuje odpadový materiál, nýbrž rozřezané bronzové sochy. Ústavní soud nepovažuje za potřebné znovu výčet důkazů opakovat, a tak jen stručně připomíná například výpověď svědka T. M. z přípravného řízení (kterou obecné soudy vyhodnotily jako pravdivou, na rozdíl od jeho změněné výpovědi z hlavního líčení), z níž vyplynulo, že tento svědek ve druhém z vykupovaných předmětů (socha "Bojovník") poznal sochu (která byla pouze podélně rozříznuta) a ve sběrně se o tomto předmětu jako o soše bavili. Zcela logická se Ústavnímu soudu jeví též úvaha obecných soudů, že v soše "Živý pramen" (zpodobňující schoulenou dívku) stěžovatel musel poznat tvar ženské postavy navzdory tomu, že byla rozřezána na šest kusů.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy náležitě a logicky odůvodnily svůj závěr o srozumění stěžovatele s tím, že vykupuje věci získané trestnou činností. Nesdílí proto přesvědčení stěžovatelů o tom, že tato argumentace obecných soudů nemůže obstát. Mezi důkazy, na které obecné soudy odkazovaly, a skutkovými a právními závěry, jež z nich vyvodily, Ústavní soud neidentifikoval žádný, natož extrémní rozpor. Stěžovatelovy námitky tak nemohl vyhodnotit jinak, než jako pouhý nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy.
12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. března 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu