Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PODA a. s., sídlem 28. října 1168/102, Ostrava, zastoupené Mgr. Martinem Tuzarem, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 83 C 1/2024-141 ze dne 19. května 2025 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 83 C 1/2024-207 ze dne 8. prosince 2025 a výroku I rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Co 42/2025-180 ze dne 13. listopadu 2025 v rozsahu, kterým potvrdil výroky III a IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a výroku II uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Canal+ Luxembourg S.a.r.l., sídlem 4 rue Albert Borschette, 1246 Lucemburk, Lucemburské velkovévodství, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků tam uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Ostravě výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku částečně vyhověl žalobě vedlejší účastnice a stěžovatelce uložil povinnost po dobu živého vysílání fotbalových zápasů Premier League znemožnit přístup k ve výroku uvedeným 74 internetovým adresám, na nichž jsou sdíleny kopie živě vysílaných fotbalových zápasů Premier League do 31. května 2028, výrokem II zamítl žalobu v rozsahu žalobního požadavku na uložení povinnosti stěžovatelce znemožnit přístup k jakýmkoli dalším internetovým adresám, na kterých dochází po dobu živého vysílání fotbalových zápasů Premier League k protiprávnímu šíření jejich živého vysílání, a to podle seznamu internetových adres zpřístupněných stěžovatelce vedlejší účastnicí, do 31. května 2028, výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV uložil jak stěžovatelce, tak vedlejší účastnici povinnost nahradit státu náklady řízení, a to každé 5 299 Kč.
3. Proti výrokům I, III a IV rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci výrokem I svého rozsudku rozsudek krajského soudu ve výrocích I, III a IV potvrdil a výrokem II uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 10 043 Kč.
4. Stěžovatelka má za to, že bez ohledu na procesní úspěch vedlejší účastnice měla být vedlejší účastnici uložena povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v plné výši. Tu ve vztahu k řízení před krajským soudem vyčíslila na 67 259,71 Kč. Povinnost nahradit náklady řízení státu pak měla být uložena v plné výši vedlejší účastnici, a ne rovným dílem se stěžovatelkou. Tento svůj názor odůvodňuje zněním § 143 občanského soudního řádu, když nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Nebyla tedy povinna a ani oprávněna konat jinak, než jak před podáním žaloby konala, neboť podle přímo použitelného předpisu Evropské unie sama nemohla přistoupit k blokování jakýchkoliv internetových stránek, a to ani poté, co k tomu byla vedlejší účastnicí vyzvána. Napadená rozhodnutí jsou také nedostatečně odůvodněná, zejména odůvodnění rozsudku vrchního soudu obsahuje prakticky pouze citace souvisejících právních norem, na něž navazuje jim nekorespondující a neodůvodněný právní názor soudu (odst. 53 až 55 rozsudku vrchního soudu). Ačkoli se problematika možnosti domoci se plošného zablokování přístupu k jakékoli internetové stránce týká dotčených práv stěžovatelky jen sekundárně, žádá stěžovatelka, aby se Ústavní soud (přinejmenším jako obiter dictum) k této otázce vyjádřil.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává názor, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. K návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení proto přistupuje značně rezervovaně.
7. V bodě 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Tvrzený rozpor tedy musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.
8. Ústavní soud za bagatelní zpravidla považuje spory o částky nepřevyšující 50 000 Kč, u nichž typicky nejde ani ve věci samé podat dovolání.
9. V nyní posuzované věci stěžovatelkou požadovaná sporná výše nákladů sice překračuje částku 50 000 Kč, avšak neprovázejí ji mimořádné okolnosti, které by ji činily co do ústavní roviny dostatečně významnou.
10. V této souvislosti Ústavní soud předně zdůrazňuje, že nepřezkoumává meritum věci, a to ani obiter dictum, jak by si stěžovatelka zřejmě přála. Stěžovatelka totiž směřuje ústavní stížnost toliko proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů, byť současně (stěžejně) zpochybňuje správnost rozhodnutí ve věci samé. To navíc za situace, kdy rozhodnutí vrchního soudu o věci samé mohla napadnout dovoláním, ale rozhodla se je nepodat. Stěžovatelka tak dala najevo, že ač (zjevně z vícera důvodů) nesouhlasí s rozhodnutím o věci samé, věc sama pro ni není natolik významná, že by stála o právní názor Nejvyššího soudu, jakožto nejvyšší instance obecných soudů povolané k řešení právních otázek podústavního práva, přesto - v rozporu se zásadou subsidiarity - ale očekává, že se k věci samé na okraj vyjádří Ústavní soud.
11. Stěžovatelka přitom opírá důvody pro aplikaci § 143 občanského soudního řádu, podle kterého žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, o argumentaci, které obecné soudy v rozhodnutí o věci samé nepřisvědčily a žalobě (částečně) vyhověly.
12. Obecné soudy rozhodnutí ve věci samé založily na názoru, že uloženou povinnost stěžovatelka měla již na základě pouhé výzvy vedlejší účastnice, jinak také řečeno na názoru, že rozhodnutí soudu o věci samé není konstitutivní, nýbrž pouze deklaratorní. V logice uvedeného pak vrchní soud v části odůvodnění, ve které podrobně vypořádal odvolací námitky stěžovatelky proti nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu (srov. body 78 až 85 rozsudku vrchního soudu), vysvětlil, že má-li poskytovatel přístupu k internetu takovouto povinnost již na základě výzvy a výzvě nevyhoví, je aplikace § 143 občanského soudního řádu vyloučena. Takový poskytovatel služby totiž svou nečinností příčinu k podání návrhu na zahájení řízení zavdá.
13. Ústavní soud nespatřuje žádný ústavně relevantní deficit v rozhodnutí obecných soudů, pokud v posuzované věci o náhradě nákladů řízení rozhodly podle zásady úspěchu ve věci a aplikovaly ve vztahu k nákladům řízení účastníků před krajským soudem § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, ve vztahu k nákladům řízení státu pak návazně § 148 odst. 1 téhož předpisu a ve vztahu k nákladům odvolacího řízení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (srov. body 44 a 45 rozsudku krajského soudu a body 85 a 86 rozsudku vrchního soudu).
14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. března 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu