II. ÚS 445/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením vyhověl žalobě vedlejších účastníků jako žalobců a rozhodl, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zdržet se rušení vedlejších účastníků v užívání jejich pozemku p. č. X1 v k. ú. K. tím, že přestane ukládat hnůj na svůj pozemek p. č. X2 v k. ú. K., a to v pásu tohoto svého pozemku umístěného ve vzdálenosti do 27 metrů od hranice pozemku vedlejších účastníků p. č. X1 v k. ú. K. (výrok I.). Dále soud stěžovateli uložil povinnost uvést svůj pozemek p. č. X2 v k. ú. K., do předešlého stavu tak, že odstraní hnůj skladovaný na tomto svém pozemku v blízkosti pozemku vedlejších účastníků p. č. X1 v k. ú. K., a to nejméně do vzdálenosti 27 metrů od hranice pozemku vedlejších účastníků p. č. X1 v k. ú. K. (výrok II.). Stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 32 734 Kč (výrok III.) a vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok IV.). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci se ochrany držby domáhají po právu. V souladu s § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), se v této tzv. posesorní žalobě soud omezí na zjištění poslední držby a jejího event. svémocného rušení. Poslední pokojná držba vedlejších účastníků byla prokázána, vedlejší účastníci svůj pozemek dlouhodobě užívali (aniž by byli obtěžováni imisemi z nově umístěné skládky hnoje na pozemku stěžovatele v bezprostřední blízkosti pozemku vedlejších účastníků), a to pokojně až do 27. 3. 2024. Stěžovatel aktivní činností přistoupil ke skladování hnoje do bezprostřední vzdálenosti k hranici s pozemkem vedlejších účastníků. K obtěžování vedlejších účastníků pak od té doby dochází nejen zápachem, ale rovněž možnou kontaminací podzemního zdroje vody pro povolenou studnu vedlejších účastníků. Okresní soud připomněl, že ve smyslu § 1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel zdržel rušení a vše uvedl v předešlý stav. Bylo prokázáno, že stěžovatel držbu svémocně ruší v žalobě popsaným a v tomto řízení prokázaným způsobem, když vedlejší účastníci v důsledku toho nemohou od 28. 3. 2024 řádně užívat svou nemovitost, ačkoli tak dosud, tj. do 27. 3. 2024, činili.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., III. a IV. potvrdil. Usnesení okresního soudu ve výroku II. krajský soud zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť tento výrok mířil na uvedení v předešlý stav, kdy již před jednáním u krajského soudu stěžovatel uvedl svůj pozemek v předešlý stav, respektive došlo k zaorání hnoje do pásu vyhrazeného pro sázení brambor. Krajský soud dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud dovodil, že v posuzovaném případě bylo prokázáno, že v době nabytí nemovitosti vedlejšími účastníky se na sousedním pozemku skládka hnoje nenacházela a ti mohli své nemovitosti užívat pokojně pro své potřeby. Pokojný stav narušil svémocně stěžovatel navezením kopy hnoje v bezprostřední blízkosti rodinného domu a v takové blízkosti studny, že by došlo k její kontaminaci. Je obecně známo a vyplývá to i z notářského zápisu, že kopa hnoje stěžovatele o vlhkosti vytvořené návozem (4 m x 2,5 m x 1 m) šíří obtěžující zápach. Skládka hnoje může rovněž kontaminovat podzemní vody. Pokud je kopa hnoje navezena 1 m od hranice pozemku vedlejších účastníků, jde o imise nepřiměřené místním poměrům, když jde o lokalitu určenou k vybudování rodinných domů, byť v přímém sousedství pozemků zemědělských. Protože se stěžovatel vyjádřil tak, že svůj pozemek bude používat k pěstování brambor za použití bio hnojení i nadále, hrozí reálná hrozba dalšího nevhodného umístění kopy hnoje, dovodil i krajský soud, že je namístě žalobě vyhovět, a to i za situace, kdy kopa hnoje byla odstraněna.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že na základě žaloby, kterou se vedlejší účastníci bránili nepřímým imisím, měl okresní soud zkoumat, zda se nepřímým imisím lze bránit posesorní žalobou, neboť v tomto specifickém zkráceném řízení není rozsáhlé dokazování možné. Nadto měla být zkoumána také intenzita případného zásahu. Soud by neměl poskytnout ochranu zásahu, který je toliko bagatelní. Stěžovatel má za to, že v tomto případě šlo pouze o bagatelní zásah, kterému soud neměl poskytnout ochranu zásahu, a to již z toho důvodu, že hnůj byl uskladněn pouze dočasně. Stěžovatel namítá, že v řízení před okresním soudem neměl možnost se vyjádřit, a byl tak se svými námitkami proti tvrzením vedlejších účastníků odkázán až na odvolací řízení.

5. Stěžovatel namítá, že krajský soud provedl dokazování pouze stěžovatelem navrhovanými čestnými prohlášeními, a to jen z toho důvodu, že i vedlejší účastníci navrhli důkaz čestnými prohlášeními. Krajský soud se však nevypořádal s rozporem v tvrzení obsažených v čestných prohlášeních. Krajský soud bez řádného odůvodnění neprovedl další stěžovatelem navrhované důkazy a porušil tak rovnost účastníků řízení. Stěžovatel dále namítá, že neměl možnost se k tvrzením vedlejších účastníků vyjádřit dříve. Vědom si specifik posesorní ochrany, krajský soud shledal oprávněným nárok na ochranu držby proti rušení nepřímými imisemi. Nezkoumal již, jaké jsou místní poměry, a zda nepřímé imise podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.

6. Stěžovatel krajskému soudu předestřel, že ochrana rušené držby je specifickým institutem, ve kterém není možné z důvodu omezeného dokazování ve zkráceném řízení dospět k závěru, že byla imisemi překročena míra přiměřená poměrům. Stěžovatel má za to, že soud měl provést důkazy a tyto následně zhodnotit, nikoliv pouze svévolně uzavřít, že neuvěřil tvrzení účastníka řízení. Podle stěžovatele nešlo pouze o tvrzení ohledně nejvhodnějšího místa k uskladnění hnoje, navíc šlo o uskladnění pouze dočasné. Nesouhlasil-li krajský soud s názorem stěžovatele, že posesorní žalobou by neměla být řešena obrana proti imisím, když k tomuto právní řád poskytuje žalobu na zdržení se imisí, měl krajský soud provést alespoň dokazování ke zjištění místních poměrů, zda byla přiměřená míra překročena.

7. Stěžovatel dále namítá, že ačkoliv má být ochrana držby pouze dočasného charakteru, soudy mu bez dalšího zkoumání uložily povinnost zdržet se ukládání hnoje na jeho pozemku ve vzdálenosti 27 m od hranice pozemku vedlejších účastníků. Tímto bylo stěžovateli znemožněno, aby v rámci výkonu svého vlastnického práva zemědělsky hospodařil na většině svého pozemku p. č. X2 v k. ú. K. Napadenými rozhodnutími vznikl nepoměr mezi ochranou vlastnického práva vedlejších účastníků a stěžovatele. Zatímco dočasným uskladněním hnoje mohlo dojít pouze k bagatelnímu zásahu do práva vedlejších účastníků, stěžovatel byl na svém právu omezen ve značném rozsahu, když nemůže plně využívat svůj pozemek pro zemědělskou činnost tak, jak byl pozemek využíván již po mnoho let. Značný rozsah omezení, tedy určení vzdálenosti zákazu ve vzdálenosti 27 m od hranice pozemku, pak byl určen podle tvrzení vedlejších účastníků, že "do vzdálenosti 27 m od hranice rodinného domu stěžovatele si stěžovatel ukládal hnůj na svém dalším pozemku". Ačkoliv se v odvolacím řízení stěžovatel vyjádřil, že z doložených fotografií je zřejmé, že stáj s hnojem se nachází již v bezprostřední blízkosti rodinného domu stěžovatele, nebylo k tomu přihlédnuto a soud vyhověl vedlejším účastníkům. Právo na ochranu vlastnictví stěžovatele bylo narušeno také tím, že soudy poskytly ochranu držbě práva vedlejších účastníků na odběr podzemních vod. Stěžovatel namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel kontaminoval vodu, nebyl prokázán ani faktický stav týkající se odběru podzemních vod. Vedlejší účastníci nemají právní nárok na vodu, která se nachází pod pozemkem stěžovatele, a tudíž došlo k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví, když soudy uzavřely, že se z důvodu možné kontaminace vody musí stěžovatel zdržet ukládání hnoje na svém pozemku ve vzdálenosti 27 m od hranice pozemků vedlejších účastníků. Vydané povolení k nakládání s vodami nezakládá vedlejším účastníkům právo k jakémukoliv omezování užívání pozemku stěžovatele k zemědělským účelům. Soudy tak bez bližšího zkoumání skutečného stavu nadřadily ochranu držby práva na odběr podzemních vod nad ochranu soukromého vlastnictví.

8. Stěžovatel dovozuje, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na ochranu vlastnictví obsaženého v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Rozhodnutí soudů je projevem svévole, když bez řádného odůvodnění nebyly provedeny důkazy, a navíc se soudy nezabývaly ani intenzitou zásahu. Svými rozhodnutími soudy omezily stěžovatelovo vlastnické právo. Stěžovatel se domnívá, že rozhodování před obecnými soudy je stiženo vadami, které mají za následek porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

12. Řízení ve věcech ochrany rušené držby je svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby.

13. Ústavní soud v řízení o žalobě z rušené držby s přihlédnutím k povaze tohoto řízení uplatňuje omezený test ústavnosti. Podstatou přezkumu je pouze posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179), bod 14, usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16, usnesení ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3358/15].

14. Obecné soudy v předmětné věci měly za prokázané, že stěžovatel svémocně narušil pokojný stav (držbu) navezením a skladováním kopy hnoje v bezprostřední vzdálenosti k hranici s pozemkem vedlejších účastníků (v bezprostřední blízkosti rodinného domu a studny). K obtěžování vedlejších účastníků docházelo nejen zápachem, ale rovněž možnou kontaminací podzemního zdroje vody pro povolenou studnu vedlejších účastníků. Vedlejší účastníci v důsledku toho nemohli řádně užívat svoji nemovitost, ačkoli tak předtím činili. Protože se stěžovatel vyjádřil tak, že bude svůj pozemek používat k pěstování brambor za použití bio hnojení i nadále, hrozí reálná hrozba dalšího nevhodného umístění kopy hnoje, i krajský soud dovodil, že je namístě žalobě vyhovět, a to i za situace, kdy kopa hnoje byla odstraněna. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.

15. Krajský soud dovodil, že tak jak by vedlejší účastníci nemohli žádat, aby stěžovatel své zemědělské činnosti zanechal, nemůže stěžovatel tuto činnost provádět tak, aby jí obtěžoval nepřiměřeně vedlejší účastníky. Jakkoliv stěžovatel s naznačenou možností vyvažovat dotčené zájmy nesouhlasí, Ústavní soud neshledal, že by postup obecných soudů byl nepřiměřený, vybočující s ústavněprávního rámce, resp. že by ve svém důsledku porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Závěr obecných soudů o tom, že hrozí reálná hrozba dalšího nevhodného umístění kopy hnoje, a proto je třeba žalobě vyhovět, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Bylo přitom pouze na obecných soudech, aby v konkrétním případě vyvážily dotčené zájmy. Ústavní soud v tomto směru pouze zkoumá, zda jejich závěry nejsou zjevně nepřiměřené. V posuzované věci takový stav nenastal (srov. usnesení ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1305/24).

16. Namítá-li stěžovatel, že soudy neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, poukazuje Ústavní soud na pokyn zákonodárce adresovaný soudu, aby se v řízení omezil na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o. s. ř.). Soud o žalobě rozhodne do 15 (resp. 30 dnů) od zahájení řízení, jednání není třeba v nalézacím řízení nařizovat, žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby (§ 177 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud je pak povinen nařídit jednání, do něhož může žalovaný shromáždit důkazy pro zvrácení nepříznivého rozhodnutí. V nyní posuzované věci krajský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem a dokazování dále doplnil provedením důkazů čestnými prohlášeními.

17. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry krajského soudu a okresního soudu učiněnými v rovině práva podústavního práva. Ústavnímu soudu, jak z výše uvedeného vyplývá, nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Ten však v posuzované věci zjištěn nebyl.

18. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že tato v rámci omezeného přezkumu ústavnosti obstojí. Rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2100/24). Napadená rozhodnutí jsou rovněž dostatečně přesvědčivě odůvodněna.

19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech obecných soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nezjistil žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu