II. ÚS 474/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že první vedlejší účastnice jako žalobkyně podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") proti stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi jako žalovaným žalobu na ochranu rušené držby a současně v předmětné věci podala i návrh na nařízení předběžného opatření, oba návrhy přitom mají shodný obsah. Vedlejší účastnice se jimi domáhala uložení povinnosti stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi jako žalovaným zdržet se odstraňování stavby plného betonového oplocení a sloupku, stavby oplocení kari sítě, odstraňování stavby parkovacích stání a dále uložení povinnosti zdržet se provádění jakýchkoli stavebních nebo terénních prací na pozemcích p. č. X1 a p. č. X2.

3. Usnesením ze dne 16. 4. 2024 č. j. 26 C 193/2024-83 obvodní soud návrh první vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření zamítl (výrok I.) a uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok II.).

4. Proti usnesení obvodního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením ze dne 18. 11. 2024 č. j. 29 Co 445/203-203 usnesení obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že nařídil předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi povinnost zdržet se odstraňování stavby plného betonového oplocení na části pozemku č. X1 v k. ú Zbraslav, odstraňování stavby (parkovacích stání) na p. č. X2 a na části p. č. X1 v k. ú. Zbraslav, částečně tvořené opěrnými stěnami, které jsou umístěny na p. č. X2 a p. č. X1 v k. ú. Zbraslav nebo odstraňování stavby oplocení (kari sítě) na p. č. X1 v k. ú. Zbraslav a částečně na pozemku p. č. X3 v k. ú. Lipence nebo jejich částí a zdržet se provádění jakýchkoli stavebních prací na části pozemku p. č. X1, na níž jsou nebo byly tyto stavby, jež jsou vymezeny v zaměření stávajícího plotu na p. č. X1 a p. č. X2. k. ú. Zbraslav, č. zakázky 55/2024 vyhotoveném Martinem Luňákem jako prostor mezi zbytky sloupků drátěného plotu (včetně zbytků sloupků) a hranicí pozemku mezi p. č. X1 a p. č. X2. První vedlejší účastnici dále uložil, aby podala určovací žalobu na určení jejího vlastnického práva k těmto částem pozemku p. č. X1 v k. ú. Zbraslav, které fakticky užívá a o kterých tvrdí, že je vydržela z důvodu, že tyto části pozemku p. č. X1 byly historicky připloceny k pozemku p. č. X2.

5. Usnesením obvodního soudu ze dne 9. 5. 2024 č. j. 26 C 193/2024-155 byla zamítnuta žaloba první vedlejší účastnice na ochranu rušené držby (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.).

6. Proti uvedenému usnesení obvodního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Městský soud napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2024 č. j. 29 Co 446/2024-212 usnesení obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zdržet se rušení držby první vedlejší účastnice: odstraňováním stavby plného betonového oplocení (z betonových desek a betonových sloupků) na p. č. X2 a části pozemku č. X1 v k. ú. Zbraslav, odstraňováním stavby (parkovacích stání), která je umístěna do svahu, částečně zapuštěná v terénu na p. č. X2 a části p. č. X1 v k. ú. Zbraslav a částečně tvořená opěrnými stěnami, které jsou umístěny na p. č. X2 a p. č. X1 v k. ú. Zbraslav, odstraňováním stavby oplocení (kari sítě) na p. č. X1 v k. ú. Zbraslav a částečně na pozemku p. č. X3 v k. ú. Lipence nebo jejich částí, prováděním jakýchkoli stavebních prací nebo terénních prací na části pozemku p. č. X1, na níž jsou nebo byly tyto stavby a jež jsou vymezeny v zaměření stávajícího plotu na p. č. X1 a p. č. X2 k. ú. Zbraslav, č. zakázky 55/2024 vyhotoveném Martinem Luňákem jako prostor mezi zbytky sloupků drátěného plotu (včetně zbytků sloupků) a hranicí pozemku mezi p. č. X1 a p. č. X2 (výrok I.). Dále městský soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)

Argumentace stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že svým jednáním nezavdala důvod, aby jí soud uložil povinnost. Všech jednání, v nichž městský soud spatřoval narušení pokojného stavu, se dopustil druhý vedlejší účastník. V žalobě na ochranu rušené držby podané první vedlejší účastnicí chybí tvrzení o tom, že by stěžovatelka její držbu rušila. Uvedené městský soud dovodil ze skutečnosti, že stěžovatelka je vlastnicí okupovaného pozemku. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že první vedlejší účastnice dostatečně prokázala, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník její držbu ruší. Tento závěr městského soudu nemá oporu v žalobních tvrzeních ani v provedených důkazech. Držbu rušil pouze druhý vedlejší účastník. Městský soud vyslovil závěr, že do pokojného stavu zasáhl pouze druhý vedlejší účastník a stěžovatelka o tom jen věděla. To je v rozporu s jinými skutkovými závěry městského soudu, podle kterých rušili držbu oba žalovaní - stěžovatelka i druhý vedlejší účastník. Stěžovatelka proto považuje rozhodnutí městského soudu o nařízení předběžného opatření, kterým jí byly uloženy povinnosti, za řádně neodůvodněné a tedy svévolné.

8. Stěžovatelka poukazuje na to, že městský soud ve svém rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nepřihlédl ke skutečnosti, že v době, kdy rozhodoval o odvolání ve věci nařízení předběžného opatření, již vedlejší účastnice podala žalobu ve věci samé. Tato skutečnost má za následek, že usnesením městského soudu byla první vedlejší účastnici uložena povinnost podat žalobu v meritu věci, ačkoli taková žaloba již byla podána. Splněním povinnosti uložené městským soudem a podáním další žaloby v meritu věci lze dosáhnout jedině toho, že obvodní soud bude nucen řízení o žalobě podané při plnění povinnosti uložené městským soudem zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (v tomto případě překážky litispendence, případně překážky věci pravomocně rozhodnuté).

9. Stěžovatelka dále uvádí, že v řízení o meritorní žalobě je zastoupena zmocněncem JUDr. Petrem Jantačem. Plná moc, kterou udělila svému zmocněnci, se vztahuje i na řízení o předběžném opatření. Městský soud však tomuto zmocněnci usnesení o nařízení předběžného opatření nedoručil. Obecný zmocněnec stěžovatelky se tak o rozhodnutí městského soudu o nařízení předběžného opatření dozvěděl až při ústním jednání v řízení o žalobě na ochranu rušené držby konaném u městského soudu dne 12. 12. 2024, na kterém městský soud o této skutečnosti účastníky řízení informoval. Od 12. 12. 2024 proto podle názoru stěžovatelky běží lhůta pro podání ústavní stížnosti. Městský soud byl o tom, že již dne 31. 5. 2024 byla podána žaloba v meritu věci a o tom, že je stěžovatelka v řízení zastoupena JUDr. Petrem Jantačem, informován na ústním jednání konaném dne 12. 12. 2024. Ani potom však městský soud zástupci stěžovatelky rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nedoručil.

10. Stěžovatelka poukazuje na to, že ve výroku rozhodnutí městského soudu o nařízení předběžného opatření a ve výroku rozhodnutí městského soudu o žalobě z rušené držby, soud uložil stěžovatelce stejné povinnosti. Popsaná situace vznikla v důsledku procesního postupu městského soudu. Městský soud rozdělil věci nařízení předběžného opatření a žaloby na ochranu rušené držby, do té doby spojené v jednom řízení, do dvou řízení. Obě napadená rozhodnutí byla vydána v řízení se stejnými účastníky a týkala se stejné věci. Vzhledem ke skutečnosti, že řízení mělo stejné účastníky, a identické byly i petity obou návrhů ohledně uložení povinností stěžovatelce, vznikla u později podaného návrhu překážka litispendence, a soud proto měl odvolací řízení zastavit. Je nepřípustné, aby soud vedl proti stěžovatelce jako žalované dvě řízení ve stejné věci a tím jí způsobil stres spojený s účastí na soudním řízení a riziko placení nákladů řízení za dvě řízení v případě, že bude stěžovatelka neúspěšná.

11. Hovoří-li městský soud o zbytcích drátěného plotu a nikoli o plotu jako takovém, stěžovatelka namítá, že zbytky plotu neumožňují samy o sobě jednoznačně určit, jaké části pozemku p. č. X1 v k. ú. Zbraslav jsou rozhodnutím soudu dotčeny. To lze určit podle nákresu vyhotoveného Martinem Luňákem. Tento nákres však není součástí rozhodnutí městského soudu a tato rozhodnutí na něj pouze odkazují.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (viz sub 26) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

15. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci.

16. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu. Důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně závisí na znalosti konkrétních (specifických) skutkových okolností daného případu, přísluší k posouzení obecným soudům, protože tyto jsou dané věci z povahy své role nejblíže [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně, zda nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14, a další judikatura tam uvedená; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23, či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)].

17. Předmětem ústavního přezkumu předběžných opatření může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, č. 48/2010 Sb.)]. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní, když v rámci rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů.

18. V předmětné věci městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice dostatečně osvědčila, že do pokojného stavu bylo již zasaženo, přičemž není podstatné, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník, kteří oba mají přístup na pozemek p. č. X1, jeden jako vlastník, druhý jako oprávněný z věcného břemene, zatím nezačali odstraňovat betonový plot a části parkovacích stání včetně opěrných zdí. Městský soud proto dospěl závěru, že je namístě zatímně upravit vztahy mezi účastníky a chránit tak zatímní stav, aby nedošlo k další demolici, byť zatím nekolaudovaných staveb. Městský soud dovodil, že s ohledem na popis užívání částí pozemku stěžovatelky první vedlejší účastnicí (za jejím oplocením a pod jejími stavbami) nelze možnost vydržení a priori vyloučit. Z uvedených důvodů městský soud návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. Tyto závěry městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro nařízení (zrušení či změnu) předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí porušení ústavnosti nezjistil.

19. V uvedeném usnesení o nařízení předběžného opatření městský soud současně vysvětlil, že na podaný návrh pohlížel jako na návrh na vydání předběžného opatření podle § 74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podaný před zahájením jednání, proto podle § 76 odst. 3 o. s. ř. uložil první vedlejší účastnici povinnost podat ohledně sporných částí pozemků žalobu na určení vlastnictví, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že v době podání tohoto návrhu řízení o určení vlastnictví ještě neprobíhalo. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky Ústavní soud dodává, že podala-li první vedlejší účastnice určovací žalobu v průběhu řízení vedeného u městského soudu ještě před vydáním rozhodnutí městského soudu o nařízení předběžného opatření, je zřejmé, že tuto svoji povinnost již splnila, i když jí tato povinnost byla uložena až následně vydaným rozhodnutím městského soudu.

20. Řízení ve věcech rušené držby je svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření. Výše uvedené závěry týkající se předběžných opatření lze proto plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby.

21. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že se necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby [srov. nález ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3474/21 (N 49/111 SbNU 237)]. V řízení o žalobě z rušené držby s přihlédnutím k povaze tohoto řízení proto Ústavní soud uplatňuje omezený test ústavnosti. Podstatou přezkumu je pouze posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179), bod 14, usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16 a usnesení ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3358/15].

22. Smyslem žaloby z rušené držby je ochrana, popřípadě obnovení posledního stavu držby, jde tedy o prozatímní ochranu posledního faktického stavu. S ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby obecný soud v řízení o žalobě z rušené držby neposuzuje předběžné hmotněprávní otázky týkající se např. oprávněnosti, řádnosti či poctivosti držby, ty řeší soud případně až v následném petitorním řízení na ochranu vlastnického práva. Soud se omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu. Vyhovění žalobě z rušené držby nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě.

23. V nyní posuzované věci městský soud ve svém rozhodnutí o žalobě na ochranu rušené držby dospěl k závěru, že v poměrech posuzovaného případu první vedlejší účastnice prokázala pokojný faktický stav trvající řádově desetiletí, kdy užívala i část pozemku p. č. X1 v části původního oplocení, vymezeného sloupky oplocení, původním oplocením, později zpevněným a doplněným kari sítí. Tento faktický stav začal druhý vedlejší účastník poté, co vlastnické právo k pozemku p. č. X1 nabyla stěžovatelka a druhý vedlejší účastník nabyl právo odpovídající věcnému břemeni užívání, v říjnu roku 2023 zpochybňovat a následně, s vědomím stěžovatelky, do pokojného stavu fakticky zasáhl, a to počátkem dubna 2024 odstraňováním kari sítí, původních sloupků oplocení a odstraněním branky z betonového plotu. Tyto skutečnosti měl městský soud za prokázané. Dovodil, že první vedlejší účastnice tedy prokázala, že vykonávala držbu nad spornou částí pozemku a že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník její držbu svémocné ruší. Navrhovaný petit tak má zabránit v pokračování v této činnosti stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka, přičemž mezi účastníky již probíhá řízení o určení vlastnického práva ke sporným částem pozemku p. č. X1.

24. Ústavní soud konstatuje, že městský soud otázce samotné držby a jejího rušení věnoval patřičnou pozornost. Jak bylo uvedeno výše, smyslem posesorní žaloby je ochrana, popřípadě obnovení posledního stavu držby, jde tedy o prozatímní ochranu posledního faktického stavu. Tento faktický stav ani nemusí být ve skutečnosti nutně v souladu s právem. Nejde tak o ochranu subjektivních práv, zde vlastnického práva stěžovatelky jako práva základního. Stěžovatelka disponuje právními nástroji, kterými může své vlastnické právo proti první vedlejší účastnici prosadit, a tím jí také v případné další držbě nepoctivé, neřádné či nepravé zabránit. Stěžovatelce, které bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. umožnit znovu nerušenou držbu, zůstává zachována možnost podat proti první vedlejší účastnici žalobu na ochranu svého vlastnického práva a v následném petitorním řízení prokazovat, že žalovaná (v řízení o ochranu z rušené držby žalobkyně) neoprávněně zasahuje do vlastnického práva stěžovatelky. V předmětné věci první vedlejší účastnice již podala žalobu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. V tomto řízení pak může stěžovatelka jako žalovaná uplatnit svoji argumentaci na ochranu svých práv. Její osud však není odvislý od osudu posesorní žaloby. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla soudy náležitě zjištěna existence posledního pokojného stavu, jakož i jeho rušení ze strany stěžovatelky, nelze s ohledem na výše uvedené přitakat názorům stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces, či ochranu vlastnictví (srov. usnesení ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2133/15).

25. Jde-li o námitku stěžovatelky, že městský soud v obou svých rozhodnutích (o nařízení předběžného opatření i o žalobě z rušené držby) uložil stěžovatelce stejné povinnosti, přisvědčil městský soud částečně argumentaci stěžovatelky ohledně procesního pochybení, neboť jak žaloba z rušené držby, tak návrh na vydání předběžného opatření jsou instituty předběžné úpravy práv a povinností. Současně však vysvětlil, že samotné kladné rozhodnutí o předběžném opatření nemůže být důvodem, pro který by nebylo možné rozhodnout i o žalobě z rušené držby. Jde sice o dva podobné instituty s předběžnou povahou, nejsou však na sobě závislé. Nelze je spojovat do jednoho řízení. Žaloba z rušené držby se svým charakterem blíží předběžnému opatření, jde o jakýsi "hybrid" tohoto tradičního institutu, což se ostatně ukazuje i v tomto řízení, kdy formální označení žaloba z rušené držby může evokovat, že návrh na vydání předběžného opatření je možné v rámci takové žaloby také podat, nicméně pokud je žaloba z rušené držby fakticky určitou formou předběžného opatření sui generis, je podřazení návrhu na vydání předběžného opatření pod tuto žalobu vlastně vyloučeno. K tomu Ústavní soud dodává, že je třeba přisvědčit stěžovatelce, že v případě, kdy zákon poskytuje jinou možnost ochrany, nemělo by být předběžné opatření vydáno (tzv. subsidiarita předběžného opatření), avšak jak bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, přičemž uvedené námitky nejsou způsobilé ústavnost napadených rozhodnutí zpochybnit.

26. K námitce stěžovatelky ohledně vadného doručování usnesení městského soudu o nařízení předběžného opatření Ústavní soud uvádí, že ze spisového materiálu zjistil, že o nařízení předběžného opatření rozhodl městský soud usnesením ze dne 18. 11. 2024. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 11. 2024 vložením písemnosti do domovní schránky a téhož dne nabylo právní moci. Jak stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, městský soud byl o tom, že je stěžovatelka v řízení zastoupena JUDr. Petrem Jantačem, informován až na ústním jednání konaném dne 12. 12. 2024 ve věci žaloby na ochranu rušené držby, tedy až po té, co bylo řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření pravomocně skončeno. Městský soud tedy neměl důvod stěžovatelce již doručené rozhodnutí znovu doručovat jejímu zástupci. Otázkou správnosti doručení usnesení městského soudu o nařízení předběžného opatření se Ústavní soud již nezabýval, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvádí, že o nařízení předběžného opatření se při jednání městského soudu konaném dne 12. 12. 2024 ve věci ochrany rušené držby dověděla a s jejím obsahem tedy již byla seznámena, což potvrzuje i nyní podanou ústavní stížností. Ústavní stížnost proti usnesení městského soudu o nařízení předběžného opatření považoval Ústavní soud s ohledem na výše uvedené za včas podanou (viz sub 12).

27. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí městského soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že tato v rámci omezeného přezkumu ústavnosti obstojí. Rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem v souladu s procesními předpisy, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolná, Ústavní soud nezjistil (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2100/24). Napadená rozhodnutí jsou rovněž dostatečně přesvědčivě odůvodněna. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, proč městský soud uložil povinnosti i stěžovatelce. Obě rozhodnutí jsou dostatečně určitá.

28. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

29. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu