II. ÚS 489/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Součástí ústavní stížnosti je i návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování jejího práva podle § 11 odst. 1 Listiny a přikázal obnovit stav před jeho porušením.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byl napadeným příkazem soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 12. 2024 č. j. 1 KZN 95/2023-344, podle § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vydán příkaz k prohlídce jiných prostor, a to kancelářských prostor na adrese X, ve vlastnictví obchodní společnosti B, a to mimo jiné i kanceláře označené dveřmi číslo X a štítkem "B", užívané stěžovatelkou.

3. Z odůvodnění předmětného příkazu se podává, že je dáno důvodné podezření, že v uvedených prostorách se nacházejí věci důležité pro trestní řízení vedené na základě trestního oznámení podaného správcem daně, kterého se mohla dopustit podezřelá R. B. V. společně s dalšími osobami tím, že minimálně od dubna 2017 vytvořila a udržovala účelový řetězec předstíraných dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi obchodními společnostmi se statusem plátce daně z přidané hodnoty, a to v úmyslu předstírat mezi těmito subjekty poskytování zdanitelných plnění, i když k žádnému reálnému plnění nedocházelo, a to s jediným záměrem protiprávně zkrátit vlastní daňovou povinnost u koncových článků těchto zakázaných daňových řetězců prostřednictvím předstíraného neoprávněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty z fiktivních zdanitelných plnění. Prověřováním byly identifikovány různé řetězce předstíraných obchodních vztahů, které se v průběhu času postupně obměňovaly, přičemž v průběhu roku 2023 převzala postavení koncového článku mimo jiné i stěžovatelka. Jen za období od května 2018 do ledna 2023 byla výše zkrácené daně vyčíslena na částku přesahující 23,2 milionů Kč. V prověřováním identifikované skupině pachatelů je vedle podezřelé R. B. V. (mimo dalších osob) také jednatel stěžovatelky A. M., který je současným životním partnerem R. B. V. Na základě provedeného dokazování vyšlo najevo podezření, že jednatel stěžovatelky přímo jednal za některé z počátečních fakturačních článků prověřovaných řetězců. II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nikdy nikým nebyla seznámena s důvody, pro které je spojována s údajnou trestnou činností, ani neobdržela žádné bližší informace k údajnému probíhajícímu trestnímu řízení. Tvrdí, že o trestním řízení se dozvěděla až v okamžiku, kdy obdržela daný příkaz, který je podle ní zmatečný a celý proces realizace jeho výkonu nezákonný. Má za to, že bylo pouze formálně určeno, že úkony podle napadeného příkazu jsou neodkladné a neopakovatelné, a to bez řádného odůvodnění. Je přesvědčena, že pro provedení prohlídky ani pro zajištění věcí neexistoval žádný legitimní důvod. K tomu cituje četnou judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby do práva na soukromí osoby nezasahovaly víc, než je nezbytně nutné. V jejím případě podle ní nebyly naplněny podmínky pro vydání napadeného příkazu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. Ústavní soud musí zůstat zdrženlivý v zasahování do činnosti orgánů veřejné moci a činit tak výjimečně pouze v případech, kdy jsou porušena základní práva, což platí i pro domovní prohlídku či prohlídku jiných prostor a pozemků. Nadměrné formalizování počáteční fáze řízení může znemožnit účel celého trestního řízení. To však na druhou stranu vyvažuje přísné dodržení požadavků na správnost a důvodnost příslušného rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 3279/13).

8. Ústavní soud opakovaně judikuje, že závěr orgánů činných v trestním řízení o provedení nezbytnosti domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků musí projít přes tzv. třístupňovou kontrolu policejního orgánu, státního zástupce a soudu [viz nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. K porušení ústavních práv dojde v této fázi zejména tehdy, nebudou-li všechny odpovědné orgány trvat na důkladném prověření všech zjistitelných okolností, podporujících nebo vyvracejících původní podezření [srov. např. nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 905/13 (N 102/81 SbNU 629)]. Při vydávání příkazu musí pak soud, jako garant ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy), přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost vyřčeného podezření, přiměřenost provedení prohlídky a jeho nezbytnost (nenahraditelnost) ve vztahu k cíli trestního řízení. Musí přitom jednoznačně vymezit prohledávaný prostor, a co nejpřesněji zjistit okruh zasažených osob a hledaných věcí či osob. Je-li zároveň prohlídka prováděna jako tzv. neopakovatelný či neodkladný úkon, musí soud rovněž odůvodnit nezbytnost této její povahy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417)].

9. Ústavní soud ve své judikatuře stojí zároveň na stanovisku, že soud je v takové situaci obvykle omezen kombinací časových parametrů běžícího trestního řízení [srov. nález ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 515/12 (N 106/65 SbNU 451)] a stručných a fragmentárních informací, jejichž důkladná ověřitelnost je v dané fázi za hranicí možností orgánů činných v trestním řízení [nález ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271)]. Na vydávaný příkaz tedy není ani z formálního, ani z obsahového hlediska kladen takový důraz jako na jiná soudní rozhodnutí, neboť tím by často byl popřen smysl daného úkonu. Ústavní soud respektuje skutečnost, že úkolem obecných soudů, které vydávají příkazy k prohlídkám, není "vyšetřit" prověřovanou trestnou činnost, ale posoudit toliko existenci důvodného podezření a nezbytnost jeho potvrzení provedením prohlídky. Zároveň Ústavní soud respektuje, že orgány činné v trestním řízení nemusí z "taktických" důvodů při svých procesních úkonech ve fázi prověřování seznamovat dotčené osoby s celkovou důkazní situací [srov. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]. Z obsahu příkazu tak musí být zejména patrné, že soud se s klíčovými okolnostmi seznámil a dospěl k závěru o nezbytnosti provedení prohlídky [srov. např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351), usnesení ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2165/13 aj.].

10. Z odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor se podává, že skutečnosti zjištěné z dosavadního šetření příslušného policejního orgánu nasvědčují tomu, že mimo jiné i v kanceláři stěžovatelky by se s velkou mírou pravděpodobnosti měly vyskytovat důkazní prostředky o páchané trestné činnosti, resp. že existuje důvodné podezření, že v kancelářských prostorách užívaných stěžovatelkou mohou být věci důležité pro trestní řízení podrobně v příkazu specifikované.

11. Napadený příkaz splňuje zákonem stanovené požadavky. Místo výkonu prohlídky je specifikováno přesně, soud uvádí důvody pro její nařízení, vztah stěžovatelky k věci, i pro jaké konkrétní podezření tak soud činí. Popisuje, jaké věci v souvislosti s šetřenou činností hledá a jak se vztahují ke stěžovatelce. Ústavní soud považuje popis rozhodných skutkových okolností za dostačující, umožňující stěžovatelce seznámení se s podstatou podezření a klíčovými okolnostmi, o něž se podezření opírá. Z příkazu vyplývá i spojitost prohledávaných prostor s prověřovanou trestnou činností.

12. Ústavním požadavkům dostojí i odůvodnění tzv. neodkladnosti a neopakovatelnosti nařízené prohlídky. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu vyplývá, že pro existenci nebezpečí úmyslného znehodnocení nebo ukrytí důkazů nesnese prohlídka odkladu a je nutné ji provést podle § 160 odst. 4 trestního řádu, tedy jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Obvodní soud jasně vysvětlil, že zajištění hledaných věcí je třeba provést bez prodlení, neboť jeho účelem je jednak shromáždit dostatečné množství podkladů a dalších důkazů k objasnění možné trestné činnosti stěžovatelky a dalších osob, jednak zabránit tomu, aby podezřelé osoby zmařily objasnění skutku tím, že by věci důležité pro trestní řízení zničily či přemístily na neznámé místo.

13. Na základě shora uvedených skutečností považoval Ústavní soud návrh stěžovatelky, aby bylo policejnímu orgánu zakázáno pokračovat v porušování jejích práv, za irelevantní, neboť Ústavní soud žádné protiústavní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci neshledal.

14. Jde-li o návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud přikázal obnovit stav, resp. rozhodl o vydání věcí zabavených při provedené prohlídce, nelze tomuto návrhu vyhovět, neboť k zabavení věcí došlo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci a v takovém případě je Ústavnímu soudu dáno toliko kasační oprávnění ke zrušení napadených rozhodnutí (příkazu k provedení prohlídky) ve smyslu § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K projednání takového návrhu proto Ústavní soud není příslušný, a proto jej postihuje důvod odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 645/99 (N 94/18 SbNU 321) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 577/04].

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu